1. Dvě invaze Sázky jsou na Ukrajině vysoké: po puči spolu s tím, jak Krym a Donbas prosazovaly svá práva na sebeurčení, vstoupila na ukrajinské území americká a ruská vojska, obojí vskrytu. Američtí vojáci jsou „vojenští poradci“ vydávaní za členy soukromé armády Blackwater (přejmenované na Academi); z nichž pár stovek hlídkuje v Kyjevě, zatímco ostatní se pokouší o potlačení revolty v Doněcku.
Oficiálně byli pozváni nově Západem instalovaným režimem. Jsou předvojem americké invaze pokoušejícím se o podržení režimu a o zlomení veškerého odporu. V Doněcku si už ruce umazali od krve.
Kromě toho Pentagon zdvojnásobil počet amerických tryskových bitevníků v misi vzdušných hlídek NATO v Pobaltí; americká letadlová loď vplula do Černého moře, nějací američtí Mariňáci údajně přistáli ve Lvově „jako součást předem plánovaných manévrů.“
Ruští vojáci údajně patří k ruské flotile legálně umístěné na Krymu. Ti byli na Krymu už před pučem v souladu s rusko-ukrajinskou dohodou (jako je US 5. Flotila v Kuvajtu), jejich přítomnost byla ale nejspíš posílena. Další ruská vojska pozval svržený, ale legitimně zvolený president Janukovič (to porovnejte s americkým vyloděním na Haiti na podporu svrženého presidenta Aristida). Ti pomáhají místním pro-ruským milicím udržovat pořádek a nikdo během tohoto procesu nebyl ještě zabit. Rusové navíc uvedli svá vojska do pohotovosti a do Černého moře vrátili pár válečných lodí.
Je to jen ruská přítomnost, která je Západními médii popisována jako „invaze“, zatímco o té americké se sotva zmíní. „My máme morální povinnost strkat svůj nos do vašich věcí na vašem zadním dvorku přes půl světa od svého domova. Je to pro vaše vlastní dobro,“ napsal ironicky americký blogger.
Moskva se probudila do potíží s Ukrajinou sotva to zaujetí nebo spíš posedlost Zimními Olympijskými hrami trochu uvadlo – když lidé začali říkat: „Putin vyhrál Olympiádu, ale prohrál Ukrajinu.“ A opravdu zatímco se Putin koukal na sporty v Soči, na Ukrajině zvítězila Hnědá revoluce. Největší republiku bývalého SSSR (kromě Ruska) o rozměrech velkých evropských zemí, jako Francie, uchvátila koalice ukrajinských ultranacionalistů spolu s (převážně židovskými) oligarchy. Legitimní president byl donucen k útěku, aby si zachránil holý život. Poslancům parlamentu dali okusit brutalitu a v některých případech si vzali jako rukojmí jejich děti, aby si zajistili jejich hlasování, zatímco u nich doma na návštěvě byli střelci. Puč byl dokonán. Západ novou vládu uznal; Rusko ji uznat odmítlo, ale nadále s ní o každodenních záležitostech komunikuje. Ten skutečný příběh se teď ale rozvíjí na Krymu a na Východní Ukrajině, příběh odporu k pro-Západnímu úchvatu.
2. Puč
Na Ukrajině je ekonomická situace strašlivá. Jsou tam, kde Rusko bylo v 90. letech před Putinem – na Ukrajině však Devadesátá nikdy neskončila. Zemi už roky odírali oligarchové, kteří zisky přelévali do Západních bank, a uvedli ji na samý pokraj propasti. Aby se zabránilo bankrotu, měla Ukrajina dostat ruskou půjčku 15 miliard euro bez předběžných podmínek, pak ale přišel ten puč. Teď by byl ministerský předseda junty šťastný, kdyby obdržel od USA přes MMF i pouhou miliardu dolarů. (Evropané sice slíbili více, ale během pěti let…) Už přijal podmínky MMF, které budou znamenat zbídačování, nezaměstnanost a svázanost dluhy. A to byl ten vlastní důvod pro ten puč. Půjčky MMF a USA jsou významným zdrojem profitu finanční komunity a ti jsou zvyklí zotročovat dlužnické země, jak obšírně vysvětlil Perkins.
Oligarchové, kteří financovali operaci Majdan, rozseli zkázu: nejštědřejší podporovatel multimiliardář Igor „Beňa“ Kolomojski obdržel jako léno velké rusky mluvící město Dněpropetrovsk. Nechtěli od něj, aby se vzdal izraelského pasu. Jeho bratři spolu-oligarchové dostali další rusky mluvící průmyslová města včetně Charkova a Doněcku, ukrajinského Chicaga či Loverpoolu. Kolomojski není jen ‚oligarchou‘ židovského původu: je aktivním členem židovské komunity a podporuje Izrael, je i mecenášem mnoha synagog, z nichž jedna je největší v Evropě. Tomu ale nedělalo žádné problém podpořit neonacisty, i ty, kteří mají zákaz vstupu do USA, kvůli jejich deklarovanému antisemitistmu. To se jeví jako důvod, proč projevy židovské uvědomělosti vůči Hnědému puči žalostně selhaly.
Teď už došlo k trestnému tažené nacionalistů proti rusky mluvícím (etnickým Rusům a rusky mluvícím Ukrajincům – rozlišitelnost je diskutabilní), převážně zaměstnancům průmyslu na Východě a Jihu země. Kyjevský režim zakázal Komunistickou stranu a Stranu regionů (největší stranu v zemi podporovanou hlavně rusky mluvícími pracujícími). První dekret režimu zakázal ruský jazyk ve školách, v rádiu a v televizi, a vyloučil jakékoliv oficiální použití ruštiny. Ministr kultury prohlásil ruské mluvčí za „imbecily“ a navrhl jejich věznění za používání tohoto zakázaného jazyka na veřejných místech. Další dekret hrozí každému držiteli ruského i ukrajinského občanství desetiletým žalářem, pokud se toho ruského okamžitě nevzdá.
Tyhle hrozby nejsou žádná prázdná slova: Úderné bojůvky Pravého sektoru, vůdčí bojové síly toho Nového řádu, vyrazily po celé zemi, terorizují úředníky, přebírají vládní budovy, mlátí občany, boří Leninovy sochy, rozbíjejí památníky Druhé světové války a i jinak vnucují svou vládu. Video ukazuje bojovníka Pravého sektoru, jak šikanuje městského právníka, zatímco policie se dívá jinam. Začali i s hony na pohotovostní policisty, kteří podporovali bývalého presidenta, a vypálili jednu či dvě synagogy. Umučili guvernéra a zlynčovali několik techniků, které našli v ústředí bývalé vládní strany. Začali zabírat pravoslavné kostely Ruského ritu s úmyslem přetvořit je na své vlastní Řecko-katolické kostely.
Instrukce Victorie Nuland z amerického ministerstva zahraničí byly splněny: Ukrajina dostala vládu, jakou předepsala v tom slavném telefonátu s americkým velvyslancem. Je udivující, že ač tak notoricky „vyjebala“ s EU, tak nevyjebala s ruským pohledem na bezprostřední budoucnost Ukrajiny.
Rusko se do ukrajinského vývoje nezapojovalo: Putin nechtěl být obviněn z vměšování do ukrajinských vnitřních záležitostí, i když vyslanci USA a EU pomáhali rebelům a řídili je. Lid Ruska by mu tleskal, kdyby do Kyjeva poslal své tanky, aby zase získal celou Ukrajinu, jelikož ji považovali za integrální součást Ruska. Putina ale není ani ruský nacionalista ani mužem Imperiálního střihu. Ač by rád, aby Ukrajina byla k Rusku přátelská, její anexe, ať už jako celku nebo jen části, nebyla nikdy jeho ambicí. Ta by byla příliš drahá i pro bohaté Rusko: průměrný příjem je na Ukrajině polovinou ruského a životně důležité infrastruktury jsou v ruinách. (Šlo by to porovnat s nesmírně nákladným převzetím bývalého NDR Německem.) Snadné by to nebylo ani proto, že všechny ukrajinské vlády v posledních dvaceti letech krmily lidi protiruskými sentimenty. Ale zapojení se bylo Putinovi vnuceno:
Statisíce Ukrajinců hlasovaly nohama a utekly do Ruska, kde požádaly o azyl. Dvě stě tisíc uprchlíků zaznamenali jen během tohoto víkendu. Jediným svobodným kouskem země v celé republice se stalo město Sevastopol, objekt francouzského a britského obléhání v roce 1852 a německého obléhání v roce 1941, a domovská základna ruské Černomořské flotily. Tohle hrdinské město se kyjevským emisarům nevzdalo, i když i zde bylo několik místních poslanců připraveno se podvolit. Ale v posledním okamžiku zahájil lid svůj odpor. Ten odporný úspěch puče začal se svým rozpadem. Ukrajinské kyvadlo, které se vždy kýve mezi Východem a Západem, začala se svým zpětným pohybem.
3. Povstání
Lid Krymu povstal, zavrhl své představitele usilující o kompromis a zvolil nového vůdce, pana Sergeje Aksjonova. Nové vedení převzalo moc, zmocnilo se Krymu a požádalo ruská vojska, aby je zachránila před nadcházejícím útokem Kyjevských přepadových jednotek. V této fázi se to nejevilo jako nezbytnost: byla tam spousta Krymců připravených bránit svou zemi před Hnědými nájezdníky, byli tam kozáčtí dobrovolníci a je tam na Krymu podle smlouvy umístěné Ruské námořnictvo. Jeho námořní pěchota by nejspíš byla schopna Krymcům v případě potíží pomoci. Krymci s určitou ruskou pomocí zhotovili silniční zátarasy na úzké šíji propojující Krym s pevninou.
Parlament Krymu hlasoval o připojení k Rusku, ale toto hlasování by mělo potvrdit referendum 16. března k určení budoucnosti Krymu – jestli se uchýlí k Rusku nebo zůstane autonomní republikou uvnitř Ukrajiny. Z mnoha rozhovorů s místními se mi to jeví, že by dali přednost připojení k Ruské federaci, kterou opustili jen na Chruščovův rozkaz před půl stoletím. Vzhledem k záležitostem jako ruský jazyk a celková spřízněnost to dává smysl: Ukrajina je zkrachovaná, Rusko je solventní a připravené poskytnout svoji ochranu. Ukrajina není schopná platit platy a penze, Rusko slíbilo, že to udělá. Kyjev si odvádí lví podíl na příjmech generovaných na Krymu z ruských turistů; teď zůstanou zisky na poloostrově a údajně pomohou opravit hroutící se infrastruktury. Hodnoty nemovitostí nejspíš drasticky narostou na ceně, jak tuší optimističtí domorodci, a tenhle pohled s nimi sdílí ruští podnikatelé. Ti už řekli, že Krym během pár let porazí Soči, až to ošuntělé staré haraburdí nahradí ruská imperiální elegance.
Možná, že Putin by radši, aby Krym získal nezávislost jako Kosovo, nebo zůstal jen pod formální ukrajinskou suverenitou jako je Taiwan pořád nominálně součástí Číny. Stalo by se to předváděcím výstavištěm pro pro-ruskou Ukrajinu, co by ostatním Ukrajincům umožnila vidět, o co přichází, jakým byl Západní Berlín pro Východní Němce během Studené války. Opětovné získání Krymu by bylo pěkné, ale ne za cenu zařídit si v sousedství nepřátelskou Ukrajinu. Putin ale nejspíš nebude mít na výběr než jen přijmout lidové rozhodnutí.
Došlo k pokusu zahrát to s Krymskými Tatary proti Rusům; to ale zjevně selhalo. I když madžlis, jejich samozvaná organizace, Kyjev podpořila, starší se vyslovili pro neutralitu. Neustále přichází fámy, že ten barvitý čečenský vůdce pan Kadyrov, zavilý přívrženec pana Putina, poslal k Tatarům své party aktivistů, aby je povzbudil k zavržení jejich námitek vůči krymskému otočení se k Rusku. Tataři na počátku podporovali Kyjev, a dokonce zkusili zabránit pro-ruskému převzetí. Ale tito moudří lidé jsou rození mistři přežití, oni vědí, kdy mají správně nastavit své postoje, a bezpochyby to zvládnou dost dobře.
Ruští nacisté, stejně anti-Putinovští jako ukrajinští nacisté, jdou rozděleni: někteří podporují „Ruský Krym“, zatímco další by dali přednost pro-evropskému Kyjevu. Ti jsou sice hrozní nepřátelé, jsou ale ještě horší jako přátelé: přívrženci nacistů zkouší vrazit klín mezi Rusy a Ukrajince a Tatary a s nenávistí pohlíží na Kadyrova z Čečeny, jak ve skutečnosti pomáhá s ruskými plány, jelikož jsou anti-čečenští a zkouší lidi přesvědčit, že Rusku by bylo lépe bez Čečenců, toho válkychtivého muslimského kmene.
Spolu s tím, jak Krym vzdoruje příkazům z Kyjeva, stává se majákem pro další ukrajinské regiony. Region uhlí a oceli Donbas vztyčil ruské vlajky a vyjádřil svou touhu po sebeurčení „jako Krym“. Chtějí vstoupit do Ruskem vedené celní unie; není jasné, zda by dali přednost nezávislosti, autonomii nebo něčemu jinému, ale i oni si naplánovali na 30. března referendum. K obrovským demonstracím proti kyjevskému režimu došlo v Oděse, Dněpropetrovsku, Charkově a v dalších rusky mluvících městech. Prakticky všude usilují poslanci o přizpůsobení Kyjevu a hledají nějaký způsob, jak z toho urvat nějaký zisk, ale lid s tím nesouhlasí. Jsou rozzuření a tu juntu neberou.
Kyjevský režim snahy o svobodu nepřijímá. Lidově zvoleného starostu Doněcka ukrajinské bezpečnostní síly unesly a odvlekly do Kyjeva. Ve městě jsou teď násilné demonstrace.
Ukrajinské námořnictvo v Černém moři přešlo se svou loajalitou od Kyjeva ke Krymu a přidaly se k nim i některé jednoty letectva s tucty tryskových bitevníků i pozemní vojska. Vojska loajální ke Kyjevu Krymci zablokovali, ale při těchto mírových převzetích moci nedošlo k žádnému násilí.
K vládě nad Donbasem jmenovala junta oligarchu pana Sergeje Tarutu, ten měl ale potíže s převzetím moci, jelikož místní lidé ho nechtějí, a z dobrého důvodu: Taruta si koupil velký polský přístav Gdaňsk a přivedl ho k bankrotu. Vypadá to, že lépe mu jde přelévání kapitálu pryč, než vedení seriózních podniků. Je zlověstné, že pan Taruta si s sebou vzal nějaký neidentifikovaný, těžce vyzbrojený bezpečnostní personál, údajně nájemné zabijáky z Blackwater (čili Academi), čerstvě příchozí z Iráku a Afghánistánu. Bude jich ale potřebovat o hodně více, pokud chce Donbas převzít silou.
V Charkově, největším Východním městě, v nejvýchodnějším regionálním hlavním městě bývalé Sovětské Ukrajiny, místní lidé vyhnali bojůvky Pravého sektoru z vládních budov, ale policie se přidala k oligarchům. Zatímco v Kyjevě došlo k falešné revoluci pod opatrovnictvím emisarů USA a EU, tak teď dochází ke skutečné revoluci, a její budoucnost zdaleka není jasná.
Ukrajina nemá nic moc armádu, jelikož oligarchové ukradli všechno, co kdy bylo pro vojáky určeno. Kyjevský režim stejně na svou armádu nespoléhá. Zkusili zverbovat zdatné muže, což jim okamžitě zkrachovalo, jelikož na jejich apel sotva kdo zareagoval. Ale i tak mají v úmyslu revoluci rozdrtit. Další tři stovky žoldnéřů z Blackwater přistály ve středu na Kyjevském letišti. Kyjevský režim požádal o pomoc NATO a vyjádřil svou připravenost umožnit rozmístění amerických raket na Ukrajině. Rakety na Ukrajině (tak, jak se teď rozmisťují v Polsku, jsou pro Rusy nepohodlně moc blízko), a ty by nejspíš překročily ruskou červenou linii, zrovna tak jako ruské rakety na Kubě v roce 1962 překročily americkou červenou linii. Vysloužilý izraelský šéf zpravodajství Yaakov Kedmi, expert na Rusko, řekl, že podle jeho názoru tohle prostě Rusko nemůže dovolit, a to za jakoukoliv cenu, i kdyby to mělo znamenat všeobecnou válku.
Putin požádal horní komoru ruského parlamentu o povolení vyslat ruská vojska, kdyby toho bylo zapotřebí, a parlament tento požadavek jednohlasně schválil. Ta budou nejspíš vyslána, aby ochránila pracovníky v případě útoků Pravého sektoru posíleného o žoldnéře z Blackwater. I humanitární katastrofa, rozsáhlý rozvrat, příliv uprchlíků nebo příjezd vojsk NATO by také mohly Putina přinutit, aby se do toho vložil, i kdyby to bylo proti jeho vůli.
4. President v exilu
Na presidenta Janukoviče bude historie nahlížet jako na slabou, tragickou postavu a zaslouží si, aby o něm psal někdo shovívavější než já. Udělal, co mohl, aby se vyhnul obětem, ale čelil plnocenné revoltě vedené nesmírně násilnickými Hnědými bojůvkami. Ale i tak je obviňován ze zabití asi osmdesáti lidí, protestujících a policistů.
Některé z těch obětí byly zabity, když Pravý sektor vzal ztečí kanceláře vládnoucí strany. Politici z těch budov utekli už dávno dopředu, ale personál sekretariátů tam zůstal dál – z velké části ženy, správa budov a tak nějak. Inženýr jménem Vladimir Zacharov vyšel k obléhajícím rebelům a požádal je, aby nechali odejít ženy. Na místě ho tam umlátili k smrti pálkami. Dalšího muže zaživa upálili.
Ale většina obětí padla za vrub palbě sniperů, z čehož také obviňují Janukoviče. Kyjevský režim dokonce požádal Haagský tribunál, aby tohoto presidenta obžaloval jako presidenta Miloševiče. Ale teď ta telefonní konverzace mezi zástupkyní EU Cahterine Ashton a estonským ministrem Urmasem Paetem odhalila, že emisaři EU si byli vědomi, že ty tucty obětí palby sniperů na Majdanu byly zabity podporou majdanských rebelů, a nikoliv policií či presidentem Janukovičem, jak tvrdili. Urmas Paet na tiskové konferenci uznal pravdivost této konverzace a volal po nezávislém vyšetřování. Ukázalo se, že snipeři rebelů zabíjeli policisty zrovna tak jako protestující z Majdanu proto, aby šířili krveprolití a obvinili presidenta.
Tohle vypadá jako standardní otisk prstu amerických zrežírovaných revolucí. Snipeři zabíjející jak protestující, tak policisty byli hlášeni v revolucích 1991 a 1993 v Moskvě, stejně jako v mnoha jiných případech. Některé zdroje tvrdí, že pro tyto příležitosti najímali proslulé izraelské snipery, což je docela možné uvážíme-li izraelskou vazbu pana Kolomjského. Osobní přítel pana Kolomojského, prominentní člen tehdejší opozice, poslanec a současný šéf administrativy Sergej Pašinsky byl zastaven policií, když z místa vražedného činu odvážel sniperskou pušku s tlumičem. O tomto objevu hned hbitě přinesl reportáž New York Times, ta byla ale později stažena. Tato odhalení odstraňují (nebo přinejmenším vážně podrývají) obvinění proti presidentovi. Ten se nejspíš ztratí v paměťové díře a zůstane totálně zapomenut, stejně jako odhalení Seymoura Hershe o syrských útocích sarinem.
Další odhalení učinil 4. března na své tiskové konferenci president Putin. Řekl, že presidenta Janukoviče přesvědčil (čti přinutil), aby tu dohodu z 21. února 2014 s opozicí podepsal, jak ministři ze Západu požadovali. Podle této dohody, či spíše kapitulačního aktu, ukrajinský president souhlasil se všemi požadavky Hnědých rebelů, včetně brzkých parlamentních a presidentských voleb. Tato dohoda nicméně k ničemu nepomohla: rebelové se pokusili Janukoviče tu samou noc, kdy odcestoval do Charkova, zabít.
Putin vyjádřil údiv, že s dohodou nebyli spokojeni a pokračovali v puči i tak. Důvod poskytli vrahouni Pravého sektoru: řekli, že jejich zabiják bude umístěn v každé volební kabině a bude počítat hlasy. Tohle dohoda přirozeně neumožňovala, a junta má všechny důvody pochybovat o své schopnosti v poctivých volbách zvítězit.
Vypadá to, že Janukovič doufal, že si zřídí novou mocenskou základnu v Charkově, kam byla dopředu svolána velká část poslanců shromáždění z Východu a Jihu Ukrajiny. Pan Kolomojsky říká, že toto shromáždění bylo požádáno, aby převzalo moc a podpořilo presidenta, ale poslanci odmítli. Proto president Janukovič s velkými těžkostmi utekl do Ruska. Jeho přistání v Rostově udělalo na lidi docela dojem, jelikož jeho letadlo doprovázely tryskové bitevníky.
Janukovič zkusil kontaktovat presidenta Putina, ale ruský president nechtěl budit dojem, že chce Janukoviče lidu Ukrajiny vnucovat, a odmítl se s ním přímo buď setkat, nebo s ním mluvit. Možná, že Putin neměl čas, aby ho ztrácel s tak slabou figurkou, ale veřejně jej i tak uznal jako legitimního presidenta Ukrajiny. To dává smysl, jelikož president Janukovič ruská vojska požádal, aby přinesla do jeho země mír. Pořád ještě může zažít návrat – jako president Svobodné Ukrajiny, pokud se taková někde v nějaké části země zformuje – nebo jako protagonista nějaké opery.
Israel Shamir
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca