Nikdo na Středním východě nebude studovat ukrajinskou násilnou tragédii s větším prožitkem fascinace – s hlubšími obavami – než president Bášar Asad ze Sýrie. Toho nebudou moc zajímat Obamovi kritici – kteří už amerického presidenta drbou za to, že dal Vladimiru Putinovi zelenou pro podporu ukrajinského presidenta tím, že loni odfláknul splnění své hrozby bombardovat Damašek – ani Asada nebude moc zajímat budoucí politická kariéra Viktora Janukoviče, kterého shodou okolností dobře zná.
Spíš zůstane u pozoruhodných podobností mezi Janukovičovou obleženou vládou a jeho vlastním syrským režimem, který pořád ještě bojuje v ozbrojeném zápase proti povstalcům. Ty paralely jsou každopádně přesné, jelikož i Asadovi nepřátelé o nich mluví, když tvrdí, že on a Janukovič jsou „pokrevní bratři.“ Každopádně jsou dostatečně blízké, aby přesvědčili syrského presidenta a jeho Talleyarda – ministra zahraničí Walid al-Moallena – aby studoval míru podpory, jakou Putin poskytuje svému spojenci v Kyjevě.
Asad by těžko přežil poslední tři roky války v Sýrii bez ruské a íránské podpory. Ani Janukovič by bez moskevského „bratrského“ přátelství nemohl odolat silám opozice – a infiltraci EU na Ukrajinu – úplně stejně jako on. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov použil téměř těch samých slov k projevu rozčilení a hněvu k USA kvůli Ukrajině jako jich použil o Američanech, když hrozili bombardováním Sýrie. Jestli Ukrajina představuje pro Rusko východní obranný val proti Evropě, pak Sýrie – bojující proti islamistickým rebelům každým coulem s takovou bezohledností, s jakou Putin čelil Čečeně – tak ta představuje součást moskevského jižního obranného křídla.
Existují i další ještě více fascinující srovnání. Původní syrská opozice k Asadovi – po revoluci v Tunisku a v Egyptě – byla mírumilovná, ač se příležitostně objevovali ozbrojení muži i v raných dnech této revolty. Pak vojenští dezertéři zformovali ozbrojenou opozici, kterou rychle pod své vedení uchvátili radikálové, které více zajímalo, jak nahradit Asada kalífátem, než „svobodnou Sýrií“, kterou opozice původně požadovala. Stejně tak i v Kyjevě: Janukovičovi odpůrci se po několika týdnech ocitli v nepříjemné spojitosti s malými, pravicovými, neonacistickými skupinami, které mají – v očích svých nepřátel – více společného s ukrajinskými fašisty, kteří pomáhali během Druhé světové války Němcům, než se sovětským odbojem proti nacistické okupaci.
Bášar Asad s Viktorem Janukovičem v Kyjevě po podepsání dohody o volném obchodu v prosinci 2010.
Zrovna tak, jako byli první oponenti Asada nejdříve Západem – a jeho médii – blahořečeni na idoly jako bojovníci za svobodu, tak se stalo i s ukrajinskou opozicí bez ohledu na to, že více než proti-režimní byla proti-ústavní, a dělali to ty samé mocnosti a jejich noviny. Jakmile se syrské nepokoje na obou stranách vyzbrojily, tak Západ a jeho arabští spojenci poslali vojenské vybavení Asadovým nepřátelům. Zatím nejsou žádné důkazy, že by Západ dělal to samé u Janukovičových oponentů, z nichž někteří jsou teď už vyzbrojeni, je ale jisté, že je to jen otázka času, kdy Rusové prohlásí, že to udělal.
Existují samozřejmě rozdíly, Janukovič byl zvolen v daleko přesvědčivějších volbách než Asad. Ukrajina není etnicky rozdělena: Vnitřní hranice kreslí katolicismus a pravoslavné křesťanství, ač občanská válka katolických Chorvatů a pravoslavných Srbů v bývalé Jugoslávii nenaznačuje pro ukrajinské utrpení moc šťastné vyústění. Syrská válka vytvořila oblasti konfliktu, v nichž sunnité do velké míry bojují s šíitskými alawity, křesťany, drúzy a s dalšími spolu i se střední třídou Sunnitů a se sunnitským armádním velením, které podporuje vládu.
Dlouhou dobu samozřejmě docházelo i ke kontaktům mezi Sýrií a Ukrajinou. Těsně před revolucí v Sýrii Asad navštívil Kyjev, podepsal dohodu o volném obchodu a vyslechl Janukovičovu chválu na jeho zemi jako na ukrajinskou „bránu na Střední východ.“ Existují ještě užší vazby: velký počet syrských studentů, kteří navštěvovali ukrajinské university a velký počet ukrajinských občanů narozených syrským a sovětským rodičům před kolapsem Komunistické východní Evropy. I starší syrští generálové dobře znají Kyjev ze svého předchozího výcviku v sovětských vojenských školách.
Pro Sýrii je ale skutečnou otázkou tato: bude Putin schopen Janukoviče podporovat, i když bude tlak USA a EU narůstat? Stojí přežití Janukoviče za novou Studenou válku? Je-li tomu tak, pak je Asad v bezpečí: Rusové nikdy neopustí Sýrii, jelikož by tím předvedli, jak snadno by se mohli obrátit zády i k „Rusům“ na Ukrajině. Ale co když USA dají Putinovi na Ukrajině volnou ruku výměnou za to, že opustí Asadův režim? Obama by zase jednou mohl vznášet své podvodné tvrzení, že to byla americká vojenská hrozba – a ne ruské zprostředkování – co přinutilo Asada, aby vydal svoje chemické zbraně OSN. A trvat na tom, že Asad se musí sklonit před přechodnou vládou, kterou Američané a Britové spolu s dalšími národy EU v Ženevě zkouší podstrčit jako svůj režim.
Asad však přežil. Jeho stranu Baath vyškolili pro sebezáchovu Putinovi předchůdci. Asad by mohl Janukovičovi rozumět; zná ale Putina lépe. Není to bezdůvodné, že Egypťané ruského vůdce obdivně nazývají „liškou“. Proto Putin poslal do Kyjeva svého osobního zprostředkovatele. Washington vztahuje své ruce po Damašku a mohl by postavení Moskvy na „novém“ Středním východě nevypočitatelně poškodit. Syřané si uvědomují, že Rusko je dost velké, aby bojovalo i na dvou frontách. A tak Putin nejspíš bude muset bojovat za své spojence – než se Ukrajina zvrhne do stejně krvavé lázně, jako Sýrie – v naději, že Obama se v Kyjevě předvede jako stejně svatouškovský – a bezzubý – jako to bylo u Damašku.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: independent.co.uk
