V poslední době se naše národní hlavounstvo cítí být poněkud nemilované. Spekulativní kapitalisté přirovnávají persekuce na bohaté k pogromu na Židy o Křišťálové noci, titáni Wall Streetu říkají, že jsou znechuceni z toho, jak se do nich tepe, a tento týden miliardářský investor Wilbur Ross učinil proklamaci, že „to 1 procento je šikanováno z politických důvodů.“ Rossovo prohlášení vypadá zvláště divně, jelikož jsem se s Rossem přede dvěma lety setkal při události, která by sama o sobě mohla vysvětlit, proč zbytek země i tak finanční magnáty nenávidí – bylo to při výročním zasvěcovacím ceremoniálu kravaťáků z tajného bratrstva Wall Streetu zvaného Kapa Beta Fí (Kappa Beta Phi).
[quote align="left" color="#999999"]
Upraveno z knihy Kevina Roose Mladé peníze, kterou dnes vydalo Grand Central Publishing. [/quote]
„Dobrý večer, Vysoká rado povznesených, bývalí Velcí ranaři, čekatelé na Velké ranařství, členové z Kappy z Wall Streetu, Kappy ze Spring Streetu a z poboček na Montgomery Street, i vy podřadní pulci!“
Bylo to v lednu 2012 a Ross oblečený ve smokingu a v purpurových hedvábných mokasinách vyzdobených řeckými písmeny tohoto bratrstva stál na stupínku oválné místnosti Hotelu St. Regis a vítal dav dvou stovek bohatých a slavných postav Wall Streetu na večeři Kapa Beta Fí. Ross, vůdce (čili „Velký ranař“) tohoto bratrstva se chystal přivítat 21 nových členů – noviců čili „pulců“, jak je ta skupina nazývá – aby se přidali do jejich exkluzivních řad.
Od elegantních večeří s rošty jehněčího a husích jater na něj vzhlíželi mnozí z nejslavnějších investorů světa, včetně ředitelů od téměř všech bank příliš velkých, aby padly, megafirem soukromých podílových fondů a z hlavních spekulativních fondů. Byl tam CEO od AIG Bob Benmosche stejně jako super-právník Wall Streetu Marty Lipton a Alan „Ace“ Greenberg, bývalý předseda Bear Stearns. A tohle byli jen dávní členové. Mezi pulci byli miliardáři ze spekulativních fondů a významný Obamův mecenáš Marc Lasry a Joe Reece, vysoce postavený realizátor obchodů u Credit Suisse. (Viz úplný seznam členů Kapa Beta Fí na kliknutí ZDE.) Prostě řečeno, na St. Regis bylo tu noc koncentrováno dost bohatství a moci na to, že kdybyste tam hodili bombu na střechu, tak by globální finance tak, jak je známe, mohly také přestat existovat.
Ross během své úvodní řeči několik minut mluvil o legendě Kapa Beta Fí – jak s nimi začali v roce 1929 „čtyři C+ studenti Williama a Mary“; jak jejich erb vyobrazující „chlapáckou pravici řádně oděnou u Savile Row a s rukávy košile od Turnbull a Asser“ nadřazenou jejich jmenovcům Fí Beta Kapa (Ross vzýval ty Fí Beta Kapa z loga s rukávem s kanýrem „jako tichým přiznáním homosexuality“); a mluvil o mottu tohoto bratrstva, „Dum vinamus edimus et biberimus,“ že latinsky to je „Dokud žijem, žerem a pijem.“
Na znamení ti finančníci dole hromovým hlasem zvolali: „DUM VIVAMUS EDIMUS ET BIBERISMUS.“
Jediným člověkem, který tohle zaříkadlo neskandoval spolu s Rossem, jsem byl já – žurnalista, který se na tuto událost vetřel, a který se schovával u stolu v zadním rohu v pronajatém smokingu.
Několik Kap u stolu vedle mě nejspíš diskutujících o nadcházející plutokracii.
Šuškandu o existenci Kapa Beta Fí, k jehož členstvu patřili jak neuvěřitelně úspěšní finančníci (starosta New York City Michael Bloomberg, bývalý předseda Goldman Sachs John Whitehead, miliardář spekulativních fondů Paul Tudor Jones), tak i ti neuvěřitelní průšviháři (CEO Lehman Brothers Dick Fuld, Bear Stearns CEO Jimmy Cayne, bývalý guvernér New Jersey a ten co podpálil MF Global, Jon Corzine). Bylo to tajné bratrstvo založené na počátku Velké deprese, které fungovalo jako něco na způsob klubu jednoprocentních Řádových bratří. Tato skupina si každý rok na večeři přehrává komediální parodie, přehrané muzikálové scénky a vyčpělé anekdoty, a soukromou mantrou této skupiny je: „Co se stane v St. Regis, zůstane v St. Regis.“ Osm desetiletí to fungovalo. Kam paměť sahá, nikdo zvenčí nebyl svědkem celého průběhu z první ruky.
Pulec Kapa (nalevo) se lísá k veteránovi.
Chtěl jsem jim tu nepřetržitou řadu z několika důvodů přetrhnout. Jako součást mého výzkumu pro knihu Mladé peníze jsem zkoumal životy mladých bankéřů na Wall Streetu – 22 letých, co dřou na samém dně finančního sektoru. Věděl jsem, co tyhle lidi udržuje v pohybu. Ale během mé kariéry jako finančního žurnalisty tu byla jedna otázka, která se vytrvale ukazovala jako prchavě neuchopitelná, a tou bylo, co se děje na Wall Streetu, když se vyšplhají po kariérním žebříčku až k dospělosti. Kdykoliv jsem měl interview s CEO nebo s předsedou velké firmy z Wall Streetu, byli vždy příliš ostražití na takováto poselství, a zaobalovali to do obranného krunýře pro mediální vztahy, aby neodhalili nic zajímavého o psychologii ultra-bohatých. Kdybych ale nějak ty barony spatřil v jejich přirozeném prostředí, když je jejich obrana vypnutá, mohl bych pochopit i svět, do kterého spadají mé mladé předměty výzkumu.
Takže, když jsem se dověděl, kde se pořádají výroční večeře Kappa Beta Fí, tak jsem věděl, že se tam potřebuji dostat.
Dostat se tam bylo šokujícně snadné – svižný průchod kolem registračního stolu a byl jsem uvnitř při koktajlové hodině. Náhle jsem spatřil tváře, které jsem poznával z novin. Sebral jsem si program události a viděl jsem, že jsou tam další smělá jména z členské listiny Kapa Beta Fí – mezi nimi i CEO Ctigroup Vikram Pandit, CEO BlackRock Larry Fink, miliardář z Home Depot Ken Langone, veličina od Morgan Stanley Greg Fleming a vicepresident JPMorgna Chase Jimmy Lee. Ať jste to počítali, jak chtěli, byla to jedna z nejmocnějších skupin ředitelů businessu ve světě. (Jelikož mi bylo dobře tak o 20 méně než všem ostatním přítomným, měl jsem podezření, že si mé přítomnosti někdo všimne a tvářil jsem se, jako bych byl číšník.)
Nepočítalo se se mnou na večeři u Kapa Beta Fí, a teď, když jsem se dostal za sekuriťáky, nevěděl jsem nějak moc co dělat. Chtěl jsem se vyhnout podezření a věděl jsem, že když si budu s lidmi povídat, tak mě za chvíli vyhodí. Takže jsem dělal tu druhou nejlepší věc – kradl jsem se podél nejodlehlejší zdi v místnosti a předstíral jsem, že si na svém telefonu ťukám e-maily.
The 2012 Třída pulců u Kapa Beta Fí.
Po koktajlové hodině ti nově uvádění – od kterých se vyžadovalo, aby se všichni oblékli do baletních tílek a zlatých skládaných sukýnek a hereckých paruk – začali hrát své varietní show. Mezi futajblovými světýlky ve stylu nočního klubu se objevili:
- Paul Queally, ředitel soukromého podílového fondu u Welsh, Carson, Aderson, & Stowe, a ten si vyprávěli vousaté vtipy s Tedem Virtue, dalším velikánem u podílových fondů u MidOcean Partners. Ty fóry byly v rozmezí od nudných a sexistických (Otázka: „Jaký je největší rozdíl mezi Hillary Clinton a sumcovkou?“ Odpověď: „Ta jedna má licousy a smrdí, ta druhá je ryba.“) po nudné a homofobní (Otázka: „Jaký je největší rozdíl mezi Barney Frankem a Fenway Frankem?“ Odpověď: „Barney Frank pochází z buchty odlišných rozměrů.“)
- Bill Mulrow, hlavní ředitel od Blackstone Group (který byl později jmenován předsedou New York State Housing Finance Agency) a Emil Henry, manager spekulativního (hedgového) fondu z Tiger Infrastructure Partners a bývalý náměstek ministra financí sehráli bizarní komediální parodii. Murlow byl oblečen do sepraných hadrů, aby sehrál stranu liberálního radikála a Henry hrál stranu prachatého barona. Ti sehráli scénku, jako by předváděli debatu mezi těmi 99 procenty a tím 1 procentem. („Bille, jak na tebe koukám! Vypadáš hrozně, ty jsi snad liberál! Potřeboval by ses vykoupat!“ řval na něj Henry. „Můj Bože, ty nedozrálý necitlivý Republikáne! Copak nevidíš, co potřebujeme? Potřebujeme vytvářet joby,“ odseknul mu Marlow.)
- David Moore, Marc Lasry a Keith Meister – v tomto pořadí ředitel (CEO) holdingové společnosti, miliardářský manager hedgového fondu a aktivistický investor – několik sekund zpívali parodii na finanční téma od „YMCA“, než se do sebe zaklesli.
- Warren Stephens, CEO investiční banky vstoupil na jeviště v klobouku s vlajkou Konfederace a zpíval o finanční krizi naladěný na melodii „Dixie.“ (V zemi Wall Streetu, se postavíme a budeme tvořit záštitu, holedbá se Morgan, holedbá se Goldman, nejdřív ale vezmeme půjčku u Fedu, honem rychle než budeme u ledu.“)
Následovalo ještě několik scének, během nichž se veteráni Kapp nepřestávali cpát jehněčím na roštu, házet dezerty na jeviště a nezřízeně se chechtat. Bývalý armádní pilot helikoptéry statný pořízek Michael Novogratz s vyholenou hlavou, jehož firma Fortress Investment Group z něj učinila miliardáře, seděl vedle mě, nenuceně popíjel a každou scénku komentoval fórečky a urážkami.
„Věřil bys tomu zasranýmu Lasrymu tamhle?“ zeptal se mě Novogratz. Kývl jsem. Tak dodal: „Před měsícem mě svezl svým tryskáčem.“
Ti pulci – kteří se převlékli ze svých uváděcích šatiček do kostýmů mormonských misionářů – se pustili do muzikálního finále: do parodické verze „Věřím,“ tj. do hitu mezi baladami z Knihy Mormon, s upravenými verši tak nějak: „Věřím, že Bůh má plány s námi všemi. Věřím, že můj plán je se sedmimístnými prémiemi.“ Pobavilo mě to tak, že jsem vytáhl svůj telefon a začal tu scénu zaznamenávat na video. Mizerný film.
Velké finále s parodií na “Věřím” z Knihy Mormon
„Kdo sakra jsi?“ dožadoval se Novogratz.
Cítil jsem, jak mi vyletěl puls. Měl jsem chuť začít utíkat, ale – v souladu s etickým kódem New York Times, mým tehdejším zaměstnavatelem – jsem neměl jinou možnost, než se odhalit.
„Jsem reportér,“ řekl jsem.
N ovogratz se zvedl od stolu.
„Sem ale nesmíš,“ řekl.
Také jsem se postavil a zkoušel jsem se odpoklonkovat pryč, on mě ale chňapnul za ruku a nenechal mě odejít.
„Dej mi to, nebo ti to do prdele rozmlátím!“ zařval Novogratz sápajíc se po mém telefonu, který byl plný pekelných důkazů. Oči se mu podlily krví a žíly na krku mu naběhly. Píseň na jevišti teď už dohrála a spousta prominentních Kap se rojila kolem našeho stolu. Než mohla situace nebezpečně eskalovat, dluhopisová investorka a bývalý Velký ranař jménem Alexandra Lebenthal vstoupila mezi nás. Willbur Ross se rychle přidal a ti dva mě dovedli do haly za houf magnátů z Wall Streetu, z nichž někteří vypadali udýchaně.
Jakmile jsme vešli do haly, tak mě Ross a Lebenthl ujistili, že to, co jsem právě viděl, nebyla opravdová skupina prachatých a mocných finančníků, která si dělá homofobní fóry, zlehčuje finanční krizi a vychloubá se svými obchodními úchvaty na úkor lidí z ulice. Nikoliv, byla to jen skupinka přátel, kteří se sešli, aby jeden druhého smažili nevinnými fórky utahujícími si jeden z druhého. Není tu nic k vidění.
Ale rozsah jejich obav nebyl úplně jasný až do okamžiku, kdy se Ross sám nabídl jako zdroj budoucích příběhů výměnou za moji spolupráci .
„Vezmu si kdykoliv váš telefon, a poskytnu vám jakoukoliv pomoc, kterou potřebujete,“ řekl .
„Ano, lidé z této skupiny by se mohli velice hodit,“ vpadla do toho Lebenthal. „Pokud byste bral ohledy na jejich soukromí.“
Neměl jsem v úmyslu nechat se úplatkem odradit od svého příběhu, ale rozuměl jsem jejich panice. Zde byla konec konců skupina, do které patřila řada ředitelů, jejichž firmy kolektivně v letech 2008 a 2009 přivedly globální ekonomiku ke krachu. A v soukromí se té úplné katastrofě chechtali, jako kdyby to byla už dávno zapomenutá skopičina. (Či ještě hůře, zpívali si o tom – jedna z posledních parodujících scének toho večera byla samolibá parodie na „Dancing Queen“ (Tančící královnu) od ABBY zvaná „Bailout King“ (Vykoupený dluhový král). Tohle byly aktivity, které představovaly gigantický zdvižený prostředník na lidi z ulice, od lidí z ulice Wall Street, které kdyby se zveřejnily, mohly by skoncovat s kariérami a poškozovat reputaci u veřejnosti.
Po několika dalších minutách strávených pokusy o kontrolu škod mě Ross a Lebnthal eskortovali ven ze St. Regis.
Jak jsem tak kráčel ulicemi středu města ve svém mizerně padnoucím smokingu, přemýšlel jsem o důsledcích toho, co jsem právě viděl.
První a nejzřejmější závěr byl ten, že ti v horních patrech financí se skládají z lidí, kteří prodělali naprostý rozvod s realitou. Žádný sociálně uvědomělý ředitel z Wall Streetu, který si zachoval sebeúctu, by nesouhlasil s tím, aby se stal součástí skupiny, jejíž tichou misí by bylo vrhnout světlo na úchylky finančního sektoru. Ne, když ty úchylky vedly k reálnému poškození milionů lidí ve formě zabraných domovů, 401 tisícům krachů a k pustošivé krizi nezaměstnanosti.
První a nejzřejmější závěr byl ten, že ti v horních patrech financí se skládají z lidí, kteří prodělali naprostý rozvod s realitou. Žádný sociálně uvědomělý ředitel z Wall Streetu, který si zachoval sebeúctu, by nesouhlasil s tím, aby se stal součástí skupiny, jejíž tichou misí by bylo vrhnout světlo na úchylky finančního sektoru. Ne, když ty úchylky vedly k reálnému poškození milionů lidí ve formě zabraných domovů, 401 tisícům krachů a k pustošivé krizi nezaměstnanosti.
Poslední myšlenka k tomu, a ta nejsmutnější byla o tom, že mnozí z těch samolibých členů Kapa Beta Fí byli určitě mezi bankéři začínajícími první rok. A za těch 20, 30 nebo 40 let od té doby se v nich něco fundamentálního změnilo. Jejich štvanice za penězi a mocí je vytrhla z většího světa a přesadila je do tohoto smutného rozsahu vnímání, takže teď na vrcholu svých kariér tu mezi prominentními finančníky zbyla jen hrstka lidí, kteří zůstali opravdu svoji.
Uvědomil jsem si, že možná kvůli téhle sociální izolaci to jedno procento jako Ross i přes nesmírné důkazy o opaku nadále říká, jak strašně jsou perzekuováni. Když jsou členy bratrstva peněz, tak je ale těžké dohlédnout až do reálného světa někde za stolem s pochoutkami.
Kevin Roose
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: nymag.com