Graf níže je dobře známý každému, kdo s hodinovým rozlišením v listopadu 2011 sledoval ty turbulence na evropském trhu evropských dluhopisů, když se zhroutily italské obligace poté, co u nich požadované výnosy vyrazily k rekordním výšinám, a každý pokles Eura mohl být také tím jeho posledním. To, co tento graf možná neukazuje, je dramatická transformace italské vlády, k níž došlo, zrovna když se italské dluhopisy rozpínaly k explozi, přičemž jsme zažili rezignaci kariérního politika Sylvia Berlusconiho doslova dny po vyskočení požadovaných výnosů, a instalaci technokrata od Goldmanů Maria Montiho za dalšího italského ministerského předsedu.


Ve skutečnosti na některých webových stránkách a určitě na téhle se naznačovalo, že výbuch výnosových procent u italských dluhopisů nebylo nic než větší plán zrežírovaný k uvedení nové italské vlády do křesel za pomoci zase dalšího Goldmanova lumena, tehdy fungl nového šéfa Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho, co měl rozpoutat novu éru života v Itálii, údajně v uskrovnění (a to s ignorováním faktu, že dva roky po Berlusconim je poměr zadlužení k HDP nejvyšší ze všech dob), a což na Evropu vrhlo dojem, že u ní bylo všechno napraveno tím, že se zatím přinejmenším na rok až dva udrží její podlomený monetární systém. Jinými slovy je to velká konspirační teorie o předem plánovaném nekrvavém puči. Tohle všechno se odehrálo pod záštitou italského presidenta Napolitana a s jeho požehnáním, a situace se tím jenom zhoršila, protože Itálie není parlamentní republikou, nýbrž parlamentní demokracií, jejíž ústava takováto přeuspořádání pomocí pláště a dýky nepovoluje.

A tak, jak se později často stává, tu máme díky laskavosti Alana Friedmana vyprávění o tom, co se to léto opravdu stalo, takže se i tato konspirační teorie stala konspiračním faktem. Díky článku ve Financial Times (FT) „Montiho tajné léto“ jsme se poučili o těch bolestivých podrobnostech (zvláště pro ty, kdo žijí v Itálii, jak se prostě to velké spiknutí ke svržení Berlusconiho utvářelo, a jak bylo proradně provedeno za pomoci nikoho menšího než Evropské centrální banky.

Všechno to začalo v létě 2011, kdy italský průmyslový magnát Carlo De Benedetti ve svém alpském letovisku v St. Moritz hostil večeří Maria Montiho, tehdy bývalého ministerského předsedu Itálie a starého přítele De Benedettiho, a soukromě si povídali, aby prodiskutovali „vývoj, který měl mít hluboké důsledky pro veřejnost.“

Na podrobnosti se důkladně podíváme od FT:

[quote align="center" color="#999999"]

„Mario se zeptal, jestli bychom se nemohli sejít, a dát si večeři v typické malé švýcarské trattorii (hospůdce) zrovna vedle St. Moritze. V poslední minutě ale řekl, že chce mluvit soukromě, a tak jsem řekl: ‚Jistě, zastav se před tou večeří u mě doma,‘ a tak přišel a podle vyprávění pana De Benedettiho, „bylo to tehdy, kdy mi řekl, že by bylo možné, aby ho president republiky, Napolitano, požádal, aby se stal ministerským předsedou, a ptal se mě, co tomu říkám.“

Pan De Benedetti řekl, že ti dva muži „diskutovali, zda by měl tuto nabídku akceptovat, a kdy by byl ten správný okamžik to provést. K tomuto došlo v mém domě v srpnu, tehdy to on už probral s presidentem Napolitanem.“

Tato nabídka jobu ministerského předsedy od Giorgia Napolitana, italského presidenta, panu Montimu – což byl post, ve kterém už byl hodně zabydlen Silvio Berlusconi, miliardářský centro-pravicový politik – je v podstatě vážným zpochybněním legitimity v Itálii. Co se vlastně během toho léta a podzimu v Itálii stalo, když se tvůrci politik v krizí svírané eurozóně rvali, je pořád ještě předmětem intenzivních debat. [/quote]

Zde to ten příběh bere od lesa, aby vyvolal dojem rozuzlení, tím, že čtenáře vede k tomu, aby na presidentovy „plány na nahrazení zvoleného pana Berlusconiho nevoleným technokratem panem Montim – měsíce před konečným převzetím moci v listopadu – nahlíželi s obavami před opakovanými a násilnými intervencemi pana Napolitana do politiky. Ten nadsadil svou roli natolik, že od té krize se mnozí ptají, jestli jen napnul své ústavní pravomoci až k samým hranicím – nebo šel až za ně.“ Samozřejmě, že šel až za ně – a spolu s ním všichni další evropští bankéři a podnikatelští magnáti, kteří věděli, že musí udržovat to dosavadní status quo tak dlouho, jak je to jen možné, nebo jinak se jim jejich majetky rozdrolí před očima. Ale tohle jsme už věděli. To, co jsme nevěděli, byli výslovně popsané podrobnosti, jak vyrašil ten plán čistý a neposkvrněný jako početí, který měl vyrvat kontrolu nad Itálií od miliardářského playboye, a předat ji tomu, kdo byl v podstatě klíčovým evropským chapadlem Goldmana. Takže si o tom čteme:

[quote align="center" color="#999999"]

Za poklidem léta v St Moritz řádila krize eurozóny. Tržní spekulace proti italskému a španělskému vládnímu dluhu se hromadily a rozestup mezi požadovanými výnosy italských pokladničních poukázek a německými bundy letěl do oblak. Spolu s tím, jak rostly náklady na půjčky, narůstaly i povídačky, že Itálie by mohla zbankrotovat. Itálie byla v krizi – jak politicky, tak ekonomicky.

Pan Berlusconi v Římě předsedal záštiplné, nestabilní koalici a čím dál více jeho pozornost odváděly domněnky o jeho sexuálních vztazích s Karim el-Mahroug, marockou tanečnicí z nočního klubu. Vypadalo to, že se do něj pouští celá Evropa.

Ovšem přes všechny ty kontroverze pohlcující pana Berlusconiho, byl pořád ministerským předsedou v úřadě a jeho vláda byla podle pravidel italské parlamentní demokracie legitimní.

Jak dlouho může tohle vydržet bylo tehdy v srpnu předmětem sporu mezi panem De Benedettim a panem Montim.

„Řekl jsem Mariovi, že by ten job měl vzít, ale byla to všechno otázka načasování. Kdyby Napolitano svou nabídku přednesl formálně v září, bylo by to fajn, kdyby to ale nechal až do prosince, bylo by už příliš pozdě,“ rozebírá to pan De Benedetti.[/quote]

Takže teď už známe časový rámec pro nadcházející puč: ideálně někdy v říjnu nebo listopadu 2011. Ale ještě před tím byla řada na dalším prvku této skládačky – tentokrát evropské spojce Romano Prodim – aby tomu dal své požehnání a vysvětlil Montimu, proč bude brzy „nejšťastnějším žijícím člověkem“:

[quote align="center" color="#999999"]

I bývalý president Evropské komise Romano Prodi a další staří přátelé pana Montiho si vzpomínají na podobnou konverzaci, ale už dříve, koncem června 2011. „Dlouze jsme si přátelsky povídali,“ říká pan Prodi, „a on se mě zeptal, co si o tom myslím, a já mu řekl: ‚Podívej, Mario, pro to, aby ses stal ministerským předsedou, nemůžeš nic udělat, ale kdyby ti ten job nabídli, tak nemůžeš říci ne. Takže bys měl být nejšťastnějším žijícím člověkem.‘“[/quote]

Nakonec byla už jediným chybějícím článkem kodifikace „reforem“, které by měla Itálie podstoupit, až bude Berlusconi podruhé vykopnut.

[quote align="center" color="#999999"]

Corrado Passera, vůdčí bankéř, který se měl stát Montiho ministrem ekonomického rozvoje, infrastruktur a dopravy, mezi tím dostal to léto od pana Napolitana zelenou, aby připravil důvěrný 196 stránkový dokument obsahující jeho vlastní návrhy na rozsáhlou „šokovou terapii“ pro italskou ekonomiku. Byl to program návrhů a vládní politiky a reforem, který prošel čtyřmi po sobě následujícími koncepty, jak o něm to léto a ten podzim pánové Napolitano a Passera diskutovali horem dolem.[/quote]

S tím, jak bylo všechno přichystané, přišel čas uvést plán do života.

[quote align="center" color="#999999"]

Během podzimu 2011 se italská krize zintenzivnila. Všichni Italové si dosud pamatují ty skeptické úšklebky na tvářích německé kancléřky Angely Merkel a francouzského presidenta Nicolase Sarkozyho, když se jich na tiskové konferenci v říjnu ptali, zda mají důvěru ve schopnost pana Berlusconiho snížit deficit a srazit dluh, který byl tehdy 120 procent hrubého domácího produktu. (Poslední čísla jsou 133 procent.)[/quote]

Takže ano, pro každého, kdo v tom pořád ještě nemá jasno – jelikož během posledních dvou let celkové zadlužení k HDP vyrostlo o 13%, Itálie se pustila do zbídačování konstruovaného ke zmírnění jejích kontrole se vymykajících výdajů. To, do čeho se pustila, byla však mizérie v umisťování kapitálu o epických rozměrech, ještě větší korupce a hrubá nekompetence. Pro tohle všechno tu však byla pohodlná výmluva, že takovýhle je prý jediný možný dobře známý nouzový plán.

V tomto okamžiku bychom měli čtenářům připomenout souběžně s tím se rozvíjející další příběh týkající se tehdejšího italského člena výkonné rady Evropské centrální banky (ECB) Lorenza Bini-Smaghiho, který v nedávné knize odhalil, že zhruba zrovna v této době si Berlusconi uvědomil, že se kolem něj uzavírá past. Bini-Smaghi odhalil, že Berlusconi „na soukromých schůzkách s jinými vládami Evropské měnové unie (EMU) diskutoval o možnosti italského odchodu z eura (tedy s ní hrozil?), předpokládá se, že i s kancléřkou Angelou Merkel a Nicolasem Sarkozym z Francie, protože on s kdejakým čičmundou nevyjednával.“

A tak se ECB pod svým novým šéfem, zase dalším Italem, bývalým Goldmanitou Mariem Draghim, pustila do úkolu umožnit vybuchnout požadovaným výnosům z italských dluhopisů a dostat tak tuto zemi, a Eurozónu, a tudíž i celý rozvinutý svět na pokraj kolapsu. Prostě tak, aby měl italský president záminku urychlit odstoupení Berlusconiho a katalyzovat jeho nahrazení technokratickým kamarádíčkem z finančního establišmentu. A zase jednou, je tu jako připomínka dynamika požadovaných výnosů z dluhopisů vyletivších do výšin, zrovna když Berlusconi hrozil, že ukončí evropský sen, do něhož „bylo investováno tolika politického kapitálu“:

Co se stalo poté, o tom se už vedl veřejný záznam:

[quote align="center" color="#999999"]

9. listopadu 2011 pan Napolitano jmenoval pana Montiho doživotním senátorem, čímž se tudíž stal členem parlamentu. 12. listopadu pan Berlusconi na schůzce s presidentem rezignoval, čímž ukončil své třetí funkční období jako ministerského předsedy. Pan Napolitano do 24 hodin – místo aby vyhlásil nové volby – jmenoval pana Montiho, profesora ekonomie a bývalého evropského komisaře, který nikdy nezastával volenou funkci, ministerským předsedou. Celý kabinet složil přísahu o tři dny později.

Přívrženci pana Berlusconiho řvali, že to je faul, a hlasitě pokřikovali domněnky, že došlo k „puči“. [/quote]

Měli pravdu a teď už ta fakta známe od samotného účastníka.

[quote align="center" color="#999999"]

Pan Monti v dlouhém interview na videozáznamu potvrdil rozhovor s panem De Benedettim v St Moritz. Rovněž přiznal rozhovor s panem Prodim v červnu 2011, ale zpočátku tyto rozhovory zlehčoval, když říkal, že myšlenka na to, že se stane premiérem „byla tak nějak už ve vzduchu.“

S chichotáním vzpomínal, že: „Ano, Prodi mě na konci června navštívil a ten rozestup (mezi požadovanými výnosy z italských a z německých vládních obligací) tehdy byl asi 220 či 250 bazických bodů, a řekl mi: ‚Připrav se, protože jakmile rozestup dosáhne 300, budeš povolán.‘ A pak ten rozestup prorazil 550!“[/quote]

… a jako kdyby nějakým kouzlem. Draghi pořád ještě nebyl zcela ochotný udělat „vše, co je zapotřebí.“


[quote align="center" color="#999999"]

Pan Monti potvrdil, že věděl vše o přípravě Passerova dokumentu pro presidenta. „Corrado Passera mi řekl, že na tom pracuje, a řekl, že mi to ukáže, což udělal, řekl mi, že to dal Napolitanovi, a dá mi to,“ řekl pan Monti. „A při jedné příležitosti jsem o Passerově dokumentu diskutoval s Napolitanem, a pak později, po několika měsících, když jsem byl jmenován ministerským předsedou, tak jsem Passeru okamžitě požádal, aby do toho Kabinetu také vstoupil.“

Když byl ale tázán, zda měl už v létě 2011 během jeho rozhovorů s panem Napolitanem jasno v tom, že ho president žádá, aby se připravil to vzít od pana Berlusconiho, tak pan Monti váhal. „No, president Napolitano a já jsme si dlouze povídávali už roky, ne o tomhle, ale tehdy mě při tom leccos napadlo.“

Když na něj dále tlačili, aby vysvětlil, zda ho pan Napolitano výslovně požádal, aby byl v pohotovosti už během jejich rozhovorů v červnu a v červenci 2011 – čtyři nebo pět měsíců před tím, než jako ministerský předseda nahradil pana Berlusconiho – tak se pan Monti ohrazoval: „Podívejte: Podrobnosti z konverzací s presidentem republiky odhalovat nebudu.“

Když na něj opět tlačili a ptali se, zda si přeje do záznamu popřít, že ho během června a července 2011 president Napolitano buď výslovně požádal, nebo mu dal na srozuměnou, že od něj chce, aby byl k dispozici stát se novým ministerským předsedou, tak pan Monti zajíkavě odpověděl, hlasem, který se ztišil téměř až do šepotu: „Ano. On, no, dal mi signál v tomto směru.“ Po tomto odhalení se po tváři pana Montiho rozlil výraz extrémních rozpaků a začal se dívat do prázdna. [/quote]

Možná proto, že si Monti uvědomil, že právě přiznal, že Itálie prodělala presidentem posvěcený vládní puč – takový, jehož provedené sahá daleko za jakékoliv ústavní pravomoci udělené presidentovi, a takový, do kterého se zapojily četné zahraniční (a finanční) zájmy (a tudíž tam šlo o střet zájmů).

 

V tomto okamžiku se pozornost obrací k italskému presidentovi, 89 letému Giorgion Napolitanovi, jehož přímá intervence posloužila k umožnění realizace tohoto pečlivě zaranžovaného plánu bankéřů a technokratů na „nekrvavý puč“:

[quote align="center" color="#999999"]

Pan Napolitano ani přes opakované žádosti s interview nesouhlasil. Jeho mluvčí neměl žádný komentář ani k celým sériím písemných otázek včetně té, ve kterém měsíci v roce 2011 pan Napolitano poprvé před panem Montim vyslovil, že se stane ministerským předsedou.

Minulý týden ale pan Napolitano poprvé komentoval tu kontroverzi s jeho jmenováním pana Montiho. Během návštěvy Evropského parlamentu ve Strasbourgu pan Napolitano řekl, že ač někteří popisují jím provedené jmenování pana Montiho „téměř jako kdyby mi přišel na mysl jako můj osobní vrtoch,“ tak, že to ve skutečnosti bylo na základě náznaků, které mu poskytli parlamentární a političtí vůdci „během konzultací, tedy v souladu s požadavky.“

Takovéto vysvětlení by mělo v Itálii vyvolat další otázky, zda by takové „konzultace v souladu s požadavky“ neměly typicky začínat teprve až po rezignaci ministerského předsedy. V případě pana Berlusconiho by měly začít po jeho rezignaci z 12. listopadu.[/quote]

Teď už víme, že k takovým konzultacím došlo dávno před řečenou rezignací. Nebude ale lepší podívat se, jak až velká tahle šachová partie opravdu byla:

[quote align="center" color="#999999"]

Vláda pana Montiho svižně přikročila k zavedení drsných zbídačujících opatření, ke krácení výdajů, ke zvednutí daně z přidané hodnoty a k novým poplatkům z majetku stejně jako k reformě penzijního systému. Podle očekávání se na něj linula chvála od Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu i z finančních trhů.

Mnohým Italům se ale pan Monti pořád hnusí kvůli tomu programu zbídačování a pohlíží na něj jako na tlapu buď Evropské komise, nebo rovnou paní Merkelové. Ve zpětném pohledu mu chybělo sepětí s politikou, býval ale užitečnou přechodnou figurou v časech krizí.

Pan Monti říká, že jeho největším úspěchem bylo, když se vrhl během voleb v únoru 2013 do volební politiky na úkor Berlusconiho strany. „Nebýt toho, že jsem já odlákal hlasy od centro-pravicových,“ řekl pan Monti v interview, „tak dnes Berlusconi mohl být buď presidentem republiky či ministerským předsedou, takže jsem dosáhl skutečně konkrétních výsledků, když jsem tohle zablokoval.“ [/quote]

Samozřejmě, že Berlusconiho hvězda teď pohasíná, a spolu s tím i nebezpečí, že údajně iracionální politik, který svého času hrozil, že rozpustí Eurozónu, a tudíž hodí Německu na krk zákon TARGET2 obnášející téměř 1 bilion dolarů. Což znamená, že status quo v „ekvity tranche“ – zachování stavu v držbě majetkových pozic – (čti – globální bankéřské aristokracie) bylo zachováno. Tímto způsobem Napolitano, Prodi a Monti s asistencí jejich čtvrtého italského kamaráda – Maria Draghiho z ECB – italské obyvatelstvo v podstatě podrobili čemusi, co lze nazvat zbídačováním, nazvat to i ohromnou předem připravenou mizérií při nasazování kapitálu, ale určitě to lze nazvat podrobením vůli bankéřů. A to všechno bez jediného výstřelu.

Vyvstává tím otázka, jak až ústavní bylo svržení Berlusconiho, pokud to vůbec ústavní bylo.

[quote align="center" color="#999999"]

Italská ústava přijatá v roce 1948 po více než 20 letech chaosu a brutální vlády fašistů je jedním z mála dokumentů, který Italové obecně uznávají. Ta jim garantuje i jejich nejzákladnější práva. Ta je svátostí.

Tajné plánování, i kdyby šlo o nouzové opatření, že bude jmenován nový ministerský předseda, když je tu parlamentní většina, by mohlo být i prozíravou a odpovědnou akcí presidenta, ten ale pro to nemá žádnou výslovnou pravomoc udělenou ústavou, a to ani, kdyby v půlce Evropy probíhala finanční krize, jak tomu bylo v létě 2011.

Nejironičtější však je, že jedinou osobou, které dělá pošlapání ústavy zjevnou starost, je … bývalý komik.

Ať si člověk myslí o panu Berlusconim cokoliv, vyvstávají tu vážné otázky ohledně ústavnosti těch manévrů za scénou, které vyústily ve jmenování jeho nástupce. Snad nejsilnějším hlasem vznášejícím tyto otázky je hlas Beppe Grilla, komika, který se změnil na politika, a loni v celonárodních volbách získal 25 procent hlasů.

89 letý bývalý komunista pan Napolitano reagoval s hněvem na neustálá obviňování z podvracení demokracie od pana Grilla. Pan Grillo hojně volá po odvolání pana Napolitana pro velezradu.

Dnes se Itálie vynořuje z recese pomalu při nesmírně slabém a nevyrovnaném zotavení. Od letoška se očekává, že přinese méně než 1 procento nárůstu HDP.

Itálie zůstává nad událostmi z roku 2011 a roli pana Napolitana při nich hluboce rozdělená. Otázka, jestli pan Napolitano během léta a podzimu 2011 zašel za hranici ústavních pravomocí, zůstává pro budoucí historiky. Co je ale jasné už teď – díky vlastnímu přiznání pana Montiho – že on a president diskutovali o výhledu na převzetí moci od pana Berlusconiho dávno před svým oficiálním jmenováním v listopadu 2011. Pro Maria Montiho to byla dlouhé a tajnůstkářské léto.[/quote]

To opravdu bylo. A my teď víme, že proto, aby se realizoval bankéřský plán na udržení evropského „politického kapitálu“, což je jednoduše další název pro bohatství v těch bilionech papírků (oněch legračně barevných kousků evropské měny), které by se vypařily, kdyby se Eurozóna rozpustila, a které se vypaří, až se nevyhnutelně rozpustí, tak se do toho pustili pouzí čtyři Italové – Monti, Prodi, Napolitano a samozřejmě Draghi – kteří byli ochotni pošlapat svoji ústavu, jen aby dosáhli toho cíle zvěčnění status quo, a to za jakoukoliv cenu.

Co se týče důsledků, jmenovitě „nezaměstnanost mládeže je na rekordní výši 41,6 procenta, celonárodní nezaměstnanost je 12,7 procenta a téměř třetina rodin je u hranice chudoby. Produktivita a konkurenceschopnost se v posledních letech prudce propadla. Nástupce pana Montiho Enrico Letta, další šampión na vůdce favorizovaný panem Napolitanem, se dostal pod palbu za to, jak zachází s ekonomikou“ … no, tohle všechno jsou ale problémy těch „99%“. A jak všichni už vědí, těch 99% je tou poslední věcí, na kterou globální vládnoucí třída myslí.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: zerohedge.com