Ukrajina se potácí na pokraji občanské války a západní media, jako obvykle, prozatím moc nepomáhala s vrhnutím nějakého světla na tu spletitě se rozvíjející situaci. Kromě ohromujících fotek srážek mezi jako legie sešikovanou pohotovostní policií Berkut a jejími drsňáckými nacionalistickými oponenty na náměstích Majdan a Nězaležnosti (Nezávislosti), je asi tak všechno, co můžeme od útvarů mainstreamového tisku čekat, následující vyumělkovaná povídačka: Když zkorumpovaný ukrajinský president Viktor Janukovič stornoval Asociační dohodu této země s EU, která měla být podepsána v listopadu 2013, rozpoutali pro-Západní Kyjevané „mírumilovné protesty“ se záměrem dosažení Evropské budoucnosti.


    • Hněv veřejnosti se jen zintenzivnil poté, co Janukovič 17. prosince souhlasil s rozsáhlou dohodou o ekonomické spolupráci s Ruskem Vladimira Putina. Ti bezmocní svobodomilní Ukrajinci tím totiž byli nasáti na temnou oběžnou dráhu kolem Moskvy. Pouze ti galantní protestující mohli tento proces zastavit.
    • Bitva o Kyjev pokračuje, jelikož ten vratký režim ve snaze udržet se u moci zavedl drakonické zákony omezující svobodu shromažďování. Ukrajina je novou frontovou linií v zápase o demokracii vytvořeném genetickým inženýrstvím Big Maců a psycho-válčením prostřednictvím Disneye a MTV.

Strategická realita však jen zřídka odpovídá scénáři mravoučné povídačky vyrobené pro televizi. Příběh za scénou se týká tažení Spojených států za vyvolání zkratu v obnovovaném ruském obvodu tam, kde na tom opravdu záleží, tj. na Ukrajině.

Američtí zahraničně političtí komentátoři by rádi odvedli pozornost od fakt, která diskreditují zápletku podle jejich oblíbeného scénáře; v čemž je první aktivace aktualizované washingtonské šablony k provedení puče v Kyjevě. Teď už je americká veřejnost více než desetiletí vedena k víře, že ty po sobě následující vlny „síly lidu“ se vzedmuly, jen aby svrhly utlačitelské vládce po celé Eurasii a na Středním východě, kteří zrovna náhodou i odporují americkým zájmům. Nic z toho nebylo náhodného; od Bělehradu a Tbilisi až po Minsk a Kišiněv, CIA a ministerstvo zahraničí s různou mírou úspěšnosti vynášelo možná popření operací za změnu režimu. Miláček Západu Viktor Juščenko z „Oranžové revoluce“ 2004 už potupně pohořel, ale neocenitelné geografické umístění Ukrajiny spolu s její etickou a kulturní rozštěpeností z ní opětovně činí cíl amerických skrytých akcí.

Ta záležitost s evropskou integrací pouze dodala potřebnou záminku k rozpoutání posledního kola této velké hry. To, co vypravěči z rubrik lepších plátků také zapomínají svým čtenářům říci, je to, že povaha potenciální kyjevské „asociace“ k EU – by tuto zemi učinila ekonomickou kolonií korporátních zájmů Západu se vším všudy včetně vykuchání a rozdrcení průmyslových kapacit Ukrajiny a bankéři uvaleného zbídačování tolik už důvěrně známého současným obyvatelům EU. Tu samotnou dohodu původně prosazovala národní oligarchická elita, tj. skutečná moc za presidentsvím v Kyjevě. Brusel zkoušel Ukrajinu dostat levně a nabízel méně než 1 miliardu dolarů k pokrytí 17 miliard dolarů dluhopisů plus nesmírné škody, které by podepsáním ukrajinské ekonomice vznikly. Naopak Rusko by k prohloubení partnerství se svým sousedem pomohlo 15 miliardami dolarů na ukrajinský dluh, vytvořením společných podniků v klíčovém těžkém průmyslu a stanovením ceny plynu pod tržní cenou. (I)

Od oficiálního vyhlášení ukrajinské suverenity v roce 1991 nikdy nestála korupce a zneužívání moci u kterékoliv presidentské administrativy za řeč. Ovšem Janukovič a jeho klíčoví podporovatelé, jako Rinat Achmetov nakonec pochopili, že Asociační dohoda samotná by určitě byla jen receptem na ekonomické zruinování a politickou katastrofu, i když evropští činitelé veřejně tu dohodu prezentovali tak, že Ukrajina si „vybrala Evropu“ místo Ruska. Režim v Kyjevě, který viděl v té křiklavě nerovné dohodě jen málo hmatatelného prospěchu, nalezl v Putinově Kremlu daleko přívětivějšího vyjednávacího partnera než mezi takovými jako kancléřka Angela Merkel nebo baroneta Catherine Ashton.

Hlavním aktivem Západu pro rozvrácení užších rusko-ukrajinských vztahů jsou opoziční skupiny, které se vyrojily v Kyjevě a v současnosti se zapojily do pouličních bojů s policií, kromě toho že se zmocňují regionálních hlavních měst. Avšak mnozí z těchto „protestujících“, co si dnes u amerických politiků vysloužili oslavné ovace, jsou ve skutečnosti skalní nacionalisté, kteří se rekrutují primárně z Haliče, sestávající ze tří provincií ukrajinského dalekého západu. Haličané to jsou často katolíci a před tím bývali staletí pod vládou Polska a Rakouska-Uherska a v srdci hýčkají silnou animozitu k pravoslavnému, na Rusko orientovanému východu a ke Krymu.

Předkové současných bojovníků z Majdanu kdysi naplnili řady celé divize Waffen-SS a i teď ty výhonky těžkého Haličanství jako Baťkivščina „Fatherland“ a „Svoboda“ na sebe samé nahlíží jako na pokračovatele v cestě svých předků za národní nezávislost na nenáviděných Moskalských buranech. Je téměř jisté, že Washington nejenže ukrajinské opozici poskytuje diplomatické krytí nejen svými slovy (včetně hrozby sankcemi), nýbrž i rozsáhlou pomocí s koordinací a logistikou pomocí spousty NGO jako Freedom House a NED. Americké zpravodajské sítě spolu se spojenci z MI6, BND a polské služby s nejvyšší pravděpodobností ty loupeživé nacionalisty aktivně podporují, a ti jsou nazývání „mírumilovnými protestujícími“ ve stejném duchu, jako jsou džihádističtí žoldnéři, kteří roznesli zkázu po Libyi a Sýrii, „bojovníci za svobodu“ a vyznavači úchylností jsou oslavováni jako „aktivisté za práva“. Ať jsou jejich aspirace jakékoliv, jsou ti ultra nakonec pěšáky ve větším politickém gambitu.

Ta území podél Dněpru a Donu nejenže jsou historickým srdcem východoslovanské civilizace; tvoří i úhelný kámen kritický pro bezpečnost Ruska tváří v tvář Evropě. Aby člověk řádně pochopil cíle americké zahraniční politiky na Ukrajině, stojí za to vzpomenout si na analýzy Zbigniewa Brzezinského, emeritního stratéga mezinárodní finanční elity:

Postup za dosažením Eurasijského impéria Ruska bez Ukrajiny uvízne… Avšak obnoví-li Moskva kontrolu nad Ukrajinou s jejími 46 miliony lidí a významnými zdroji stejně jako s jejím přístupem k Černému moři, tak si Rusko automaticky obnoví sílu stát se mocným imperiálním státem rozprostírajícím se přes Evropu i Asii.

Brzezinski také často mluví o svých nadějích, že uvalí liberální demokracii na lid Ruska. Jediné věci, jimiž u tohoto národa neustále pohrdá, jsou jeho suverenita, identita a pravoslavné křesťanství.

Je to ale suverénní Rusko, kdo brání bankstery vedené Americe v plné realizaci toho nelidského snu o celoplanetárním disciplinačním vězení typu panoptikon; a tudíž Brzezinski a jeho nohsledové v USA národně-bezpečnostním aparátu očerňují své nepřátele za podvracení a odštěpenectví tohoto snu. V kombinaci s neustálou americkou neoficiální podporou islamistických separatistických hnutí na Kavkazu, je choreografie revolucí na Ukrajině docela levnou metodou destabilizace ruské jižní periferie. Jenže by to mohlo vrhnout stín na Olympiádu v Soči 2014, ale i hlavní energetické projekty jako Jižní proud by to mohlo rozvrátit. Stejně jako v Kosovu může rozpoutání chaosu doprovázeného liberálně-humanitární rétorikou přiživit připravenou záminku pro uvedení sil NATO do regionu.

Po Putinově úspěchu z roku 2013 při odstrašení od útoku na Sýrii a po posílení pozice Kremlu ve Východním Středomoří teď Washington směřuje své úsilí do podvracení jakékoliv konsolidované moci Ruska v Eurasii. Jejich velká příležitost spočívá v kořistění z rozštěpení, které drásá ukrajinskou společnost, aby v Kyjevě instalovali další pro-Západní vládu a připravili jeviště pro americkou vojenskou přítomnost pouhé stovky kilometrů od Moskvy. Vypadá to ovšem, že Rusko si užívá poučení získaných z Oranžových revolucí v uplynulém desetiletí a nemá vůbec náladu je potěšit sehráním své role na tomto jevišti.

Na Ukrajině se zřetelně rýsuje i možnost, že v naději na odvrácení občanské války, by došlo k jejímu budoucímu rozdělení, kde by průmyslový východ a černomořské pobřeží spadlo pod ochranu Ruska, zatímco západňáci by si splnili své Evropské předurčení (II). Tak, ať si jsou Haličští ultra krmení s fanfárami svými sponzory v Paříži, Londýně a Berlině; tak se američtí diplomaté a eurokraté stejně těžko dovtípí, co je postihne .

Poznámky

[i] Tranše pomoci z Moskvy jsou v současnosti zmrazené kvůli rezignaci ministerského předsedy Mikoly Azarova. Mají se obnovit, až Kyjev sestaví novou vládu a uzná za svou stranu tuto dohodu.

[ii] Pokud by došlo k rozdělení, nelze vyloučit jednotlivé teritoriální nároky na Podkarpatskou Rus a Bukovinu od Maďarska a Rumunska.

Mark Hackard je nezávislý americký zahraničně-politický analytik. Získal BA z ruského jazyka na Georgetown University a MA z ruských, východoevropských a eurasijských studií na Stanford University.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca