Situace na Ukrajině je těkavá a mění se z hodiny na hodinu. Možná se může zdát, že existuje řešení pro tyto protesty, které propukly poté, co ukrajinská vláda přijala suverénní rozhodnutí přimknout se k Rusku, a řekla ne užší integraci s Evropskou unií, a pak se vlna extrémního násilí od Západem podporované opozice rozšířila po celé zemi. Ta tzv. ukrajinská „opozice“ teď už spíše připomíná něco obdobného, jako jsou ozbrojení povstalci v Sýrii angažovaní v puči, spíše než protestující opozici.


I situaci na Ukrajině je opětovně zase prodchnutá pokrytectvím USA. Těch USA, které se pyšní obhajobou své politiky, podporují „opozici“, která vyhrožuje, útočí, unáší a zapaluje mladé policisty. Scéna, která se v současnosti na Ukrajině odehrává, má všechny příznaky operace ze zahraničí zrežírované změny režimu a zabíráním vládních budov to údajně přesunuli do scénáře, kdy je zpochybněna samotná kontinuita státu.

Pravidelný dopisovatel Hlasu Ruska a expert na NATO Rick Rozoff o všech těchto otázkách a i o dalších diskutuje, zatímco situace hrozí, že se vymkne kontrole.

[quote align="center" color="#999999"]

Robles: Velice děkuji. Zajímalo by mě, zda byste nám mohl sdělit vaše názory na to, co se děje na Ukrajině na náměstích Nezávislosti a Majdan. Vypadá to, jako by se úroveň násilností eskalovala … bez nějakého konce na dohled, to ale nevím. Co si myslíte vy?

Rozoff: Ne, máte úplnou pravdu. Z Ukrajiny se myslím stalo, víte, zrovna teď ohnisko globální pozornosti, mediální hvězda. Lidé se na to soustřeďují z dobrého důvodu. V jistém smyslu to nahrazuje Sýrii v tom, jak bych to formuloval jako zástupný konflikt mezi Východem a Západem, kdy je Západ zase jednou v ofenzivě. Tj. během pokusu provést cosi, co nemá daleko ke svržení zvolené národní vlády, která má úzké mezistátní vztahy s Ruskem.

A to, co se děje, je samozřejmě těkavé, ale je to rovněž i napjaté a také to s sebou nese nejen nebezpečné, nýbrž potenciálně až katastrofické důsledky, jelikož se ty násilnosti, které probíhají v Kyjevě a kolem Náměstí nezávislost, podle posledních zpráv šíří i do částí Západní Ukrajiny, kde jsou doutnající ložiska nacionalismu až fašistického extremismu…

Takže si myslím, že vidíte dobře koordinované série aktivit, které začaly v Kyjevě a docela dobře by se mohly rozšířit do Západní části Ukrajiny.

Robles: Já vím. Jaký je váš názor na to, co je za tím, a jaké to má důvody? Teď nejdříve přišli s tím, že to je kvůli integraci s EU, pak protestovali proti vládě, a pak volali po předčasných volbách, a potom protestovali proti Rusku.

Teď je jedním objektů akcí protestujících cosi o nějakých studentech, které zmlátili před několika týdny. Prostě to vypadá, že si hledají jakýkoliv důvod, aby mohli pokračovat v eskalacích a pokračovat s násilnostmi.

Přes noc probíhala jednání a opozice řekla, že souhlasí s podmínkami stanovenými vládou, aby ukončili násilné aktivity, a pak vyšli a oznámili to svým příznivcům. Jejich příznivcům se to moc nelíbilo, a tak vzali své slovo zpět a řekli: ‚Ne, my nebudeme souhlasit s žádným ukončením našich násilností.‘

A tak pokračují se svými násilnostmi, při nichž vrhají na policii Molotovovy koktejly. Všichni ti policisté a bezpečnostní síly utrpěli vážné popáleniny a násilí proti policii se eskaluje.

A když se podíváme, kdo jsou vůdci, tak mi na mysl přichází spousta otázek – ohledně toho, kdo tohle všechno ve skutečnosti vede? Myslím, že mají toho svého bývalého boxera, který všechno tohle násilí propaguje.

Můžete ho pro nás trochu okomentovat, ale také rezoluci ruské státní Dumy ze včerejška, pokud byste k tomu také něco mohl ohledně těch násilností?

Rozoff: Ano, je to ta opozice, a opět musíme mít na paměti, že ta výbušná situace, jako je tahle, a to, na co koukáme, ve skutečnosti není jen nějaká destabilizace, nýbrž že nakonec jde o techniku či scénář změny režimu. Ale to, co vidíme, je boxer, přeborník těžké váhy Vitalij Kličko, a dva další vynořující se nacionalisté, jak je to ve scénářích barevných revolucí typické, kde bývá triumvirát čili triáda politických vůdců.

To mimochodem platilo i během tzv. Oranžových revolucí v letech 2004 a 2005. Měli jsme Viktora Janukoviče (Juščenka), Julii Timošenko a Alexandra Moroze jako triumvirát, podle modelu z Gruzie shodou okolností rok před tím tj. 2003.

Takže to samozřejmě volá po zodpovězení otázka, zda to veřejné nebo nominální vedení je něčím více než pouhými figurkami, či jestli jsou snad více než figurkami, a zda za tím není něco daleko podstatnějšího jak vnitřně, tak samozřejmě i zvnějšku.

Takže teď se díváme na míru násilností vůči policistům, jakou by netolerovali v žádné jiné evropské zemi, a mohu vás ujistit, že určitě ne na Západě. Ale s podněcováním a jednohlasnou podporou od Západních politických vůdců v Evropské unii, ve Spojených státech, v NATO a mohli byste i přidávat.

Včera generální tajemník Severoatlantické obranné organizace Anders Fogh Rasmussen řekl: „Násilí nelze nikdy použití jako politického prostředku.“ Víte, s nebes by se měl snést kulový blesk a bacit do každého, který pronáší prohlášení jako je tohle, pokud je to šéf NATO, které v několika zemích tří kontinentů používá násilí jako politického prostředku bezustání už od roku 1995.

Robles: No, že to je jejich jediná taktika. Jak jste to mohl říct?

Rozoff: Ale samozřejmě. Myslel jsem ale, že existuje rozdíl mezi oficiálním použitím síly vládou, aby udržela v zemi pořádek – i té lze zneužít, může to být i nadměrné použití síly, ale přinejmenším má zákonný podklad – jelikož se tím dnes brání lidem, kteří nejsou o mnoho více než gangsteři, bijící do policistů kladivy nebo na ně hází benzínové pumy.

Tady na Západě, z toho moc neuvidíte, ale díky Internetu to můžeme vidět v televizním vysílání po celém světě. A tak jsme viděli děsivé obrázky výsledky tzv. Molotovových koktejlů v Kyjevě. Když vidíte ty mladé policisty s hlavami a rukami atd. v ohni, tak si můžete představit, i ten stupeň, věřím, že jde o třetí stupeň, popálenin, které od takových benzínových bomb utrpí. Myslím si ale, že spíše, než abychom se soustředili na mechaniku tohoto dění, která se bude v tisku Západu samozřejmě omílat až do znechucení, tak co je opět důležité, abychom se k tomu vrátili, a o čem jste i vy, Johne, před tím příležitostně mluvil, je regionální a v posledku globální kontext, v němž k té bitvě o Ukrajinu dochází, a já bych to opravdu za bitvu o Ukrajinu označil.

Jedním z faktorů, který je velice významný, ale nedostane se mu s garantovanou jistotou pozornosti, je to, že uprostřed minulého měsíce, uprostřed prosince, teď už bývalý US kongresman Dennis Kucinich, který po osm volebních období sloužil v US Sněmovně reprezentantů, a po 16 let žije v mém státě v Ohiu, ten shodou okolností zrovna napsal velice odhalující článek uvádějící, že tzv. inciativa za Asociační dohodu s Evropskou unií je na ukrajinské straně spíše Trojským koněm NATO na Ukrajině. Přesně takhle to ten bývalý kongresman Kucinich formuloval. A to, co udělal, to na to poukazuje, a on projevuje dost vysokou míru obeznámenosti s tím, jak se všechny tyhle věci dělají, když Ukrajina nejdříve měla vstoupit do NATO, a pak vstoupit do Evropské unie, protože tradičně, takhle to u nových členů vždy chodilo, s výjimkou maličkých ostrůvků Kypru a Malty.

Jenže když se podíváme na Ukrajinu, díváme se na geo-strategicky klíčový národ; je to jasně ten národ, který rozděluje to, o čem geo-politikové a geo-stratégové mluví jako o Východu a Západu. Sousedí samozřejmě s Polskem a dalšími národy, které jsou z tohoto hlediska považovány za středoevropské, a s Ruskem, a to je až po jeho Východ samozřejmě Východní Evropou a dokonce i Eurasií. Myslím si, že větší část Ruska samotného je v Asii.

To, co spatřujeme, je cosi téměř evokujícího, tento formální zápas, a je to tím, čím je historie Ukrajiny v tomto smyslu klíčová. Mnozí z vašich posluchačů se možná obeznámili s románem z 19. století Taras Bulba, od ruského romanopisce Nikolaje Gogola, který je z Ukrajiny, nebo s jeho filmovou adaptací z konce minulého století, kterou by mohlo znát více lidí. Faktem je, že Ukrajina je kost, o kterou se tahá část Evropy náležející Westernizovaným Slovanům, když chcete těch s latinskou abecedou a římsko-katolickým vyznáním, a ta část s azbukou a pravoslavným vyznáním, což je většina Ukrajiny. A to je podobná situace, jakou jsme spatřili po 1. světové válce i během 2. světové války.

V 1. světové válce zkusilo Německo napoprvé odervat Ukrajinu od Ruska; ve 2. světové válce Štěpán Bandera a další kolaboranti s nacisty, kteří jsou pro moderní nacionalisty na Ukrajině zase shodou okolností hrdiny, a proto byli za Juščenkovy vlády členové Ukrajinské povstalecké armády a další, kdo kolaborovali s nacistickým Německem, rehabilitováni, takže se díváme na velice extremistické živly.

Nejviditelnější a nejprominentnější z tzv. mládežnických aktivistů jsou členové tzv. Strany svobody, kteří ještě před několika lety mívali jako své logo variantu nacistické svastiky. Ujasněme si to tedy velice zřetelně, s čím máme tu čest. Může tam být jakýkoliv počet nevinných mladíků, kteří touží jít odvážně vpřed, dost jako v Oranžových revolucích v letech 2004 a 2005, ale za tím jsou někteří skutečně skalní nacionalisté a ruso-fobní extremisté, kteří, ať už to o sobě vědí, či ne, slouží k účelu přetvoření zase další země na bitevní zónu obnoveného post-studenoválečnického konfliktu Východ-Západ.

Robles: Můžete nám poskytnout určitý názor na včerejší prohlášení Krymského parlamentu a Ruské dumy? Ruská duma apeluje na zahraniční činitele, zahraniční hráče – my víme, o kom mluví, o Západě a US – aby se zdrželi vměšování do Ukrajiny.

Krymský parlament přijal prohlášení s hlasováním 78-81 poslanců v jeho prospěch. V prohlášení stojí: ‚Politická krize, pro niž vytváří formální záminku ukrajinsko-evropská integrace, se už vyvinula do ozbrojeného odporu a pouličních bojů. Stovky lidí byly zraněny a bohužel, někteří lidé i zabiti. Cena za tuto mocenskou ambici tlupy politických sabotérů – Kličko, Jacenjuk a Tjagnibok – je příliš vysoká. Oni už překročili hranici provokováním ke krveprolití, využívajíc zájmy Ukrajinského lidu jako zástěrky, a k předstírání, že jednají za něj.‘

A uzavírají to tvrzením: ‚Krymský lid se nikdy nepřipojí k nelegitimním volbám a nikdy neuzná jejich výsledky. A my nebudeme žít v Banderovské Ukrajině,‘ říkají. Takže tohle můžete okomentovat a také ruskou rezoluci, pokud byste tedy chtěl?

Rozoff: Nejdříve ze všeho vás chci pochválit, za to, o čem si myslím, že je ze včerejška či i z dneška, že jste shrnuli seznam toho, o čem si myslím, že jsou významná prohlášení Ruské státní dumy, a dumy čili parlamentu Krymu a dalších a že jste je předložili ve velice zhuštěné formě, která pro mě byla velice užitečná.

Pár věcí: to trio opozičních figur je doslova triumvirátem a já už jsem dříve narážel, že Vitalij Kličko hraje to, co by šlo popsat jedině jako něco na způsob pseudo-populistické smíchaniny Rocky Balboa s Rambem od Sylvestra Stalloneho, jak pravého, tak levého v nebezpečném a krajně násilném druhu aktivity.

Ten zmiňovaný Bandera, o kterém už jsme mluvili, byl během 2. světové války vůdcem Ukrajinské povstalecké armády a bojoval proti legitimním politické moci v tom, co bývalo nacisty okupovaným Sovětským svazem, ale často v kombinaci s Třetí říší, tj. s nacisty. Takže oni při tom prohlášení používají ten samý jazyk, jakého jsme použili vy a já.

To, o čem teď mluvíme tady na Krymu, má obzvláštní závažnost. US už několik desetiletí spolu se spojenci z NATO vedou každoroční poměrné rozsáhlé námořní válečné cvičení zvané Mořská bríza a to vedli u Krymu nebezpečně blízko k umístění ruské Černomořské flotily v Sevastopolu. A když v důsledku toho došlo k veřejnému pobouření, tak cvičení Mořská bríza bylo před myslím třemi lety, možná čtyřmi, odvoláno, a pak bylo obnoveno, a to se dělo poslední dva nebo tři roky, a tohle je velice významné, a já doufám, že vaši posluchači si toho všimli, US v jejich průběhu vyslaly do Černého moře kvůli tomu raketové křižníky, aby pluly na Krym a zakotvily tam.

Jsou to raketové křižníky s řízenými střelami třídy Ticonderoga, ten druh, který je součástí US mezinárodního raketového, tvz. protiraketového štítu, takže jsou vybaveny standardními střelami proti raketám Missile-3, a tyhle lodi navštěvují pravidelně Ukrajinu.

Jelikož US pokračují se svým vojenským zabíráním Černého moře, tak už to dělaly s Bulharskem a Rumunskem, kde získaly osm větších vojenských základen jen v těchto dvou zemích. Turecko je samozřejmě spojenec NATO a Ukrajina se tudíž stává velice významným faktorem, v tomu US vojenském zabírání Černého moře probíhajícím převážně prostřednictvím rozšiřování NATO. Co je ale myslím si ještě větším důvodem k obavám, je dokument WikiLeaks odhalený v posledních dvou letech, že v roce 2006 se tehdejší šéf US agentury protiraketové obrany, který je teď už ve výslužbě, generál Henry čili Trey Obering sešel s ukrajinskými činiteli, a to bylo za Juščenkovy vlády, aby Ukrajinu zrekrutoval do evropského raketového štítu.

A v následujícím roce 2007 generál Obering, šéf Agentury protiraketové obrany, navštívil Ukrajinu během funkčního období Juščenkovy vlády a setkal se s ministrem obrany a s dalšími klíčovými činiteli Ukrajiny ve snaze Ukrajinu do toho zapojit. Kdyby se Ukrajina zapojila spolu s Polskem, Rumunskem, Tureckem a dalšími zeměmi, tak by ty počáteční fáze tzv. Evropského fázově adaptivního přístupu k systémům proti-raket byly extrémně nebezpečné. To by pro Rusko byla tak otevřená provokace, že nevidím možnost, jak by se v reakci na to Rusko mohlo vyhnout přijetí nějaké značně dramatické akce. Takže když mluvíme o faktorech, musíme pamatovat na několik těch velice závažných.

První ze všeho je ten, že Ukrajina je strategicky kritická, je nepostradatelná. A to v energetických válkách, které vedou US a jejich spojenci z Evropské unie, tedy tak řečení spojenci z NATO, v posledním desetiletí ve snaze odříznout ruský export zemního plynu a ropy spolu s projekty přivedení energie od Kaspického moře do Evropy přes Kavkaz, Ázerbájdžán a Gruzii, ale ovšem odsud na Ukrajinu a z Ukrajiny do Západní Evropy. Takže v tomto smyslu je Ukrajina důležitá.

Ukrajina je také jednou ze čtyř zemí, o kterých NATO oznámilo, že tyto země, ač jsou mimo NATO, tak se zapojí do spojených sil NATO rychlé reakce, což jsou mezinárodní úderné síly rozvíjené NATO. Dalšími třemi zeměmi jsou Gruzie, Finsko a Švédsko. Samozřejmě, že tři ze čtyř zemí, všechny kromě Švédska, mají dlouhé hranice s Ruskem.

A tak je Ukrajina postupně, a myslím si, že pro většinu lidí na Ukrajině a nejspíš i mimo ni nepostřehnutelně, zavlékána do sítě NATO hlouběji a hlouběji a ještě hlouběji.

Pro Ukrajinu jsou tohle významná fakta, a tak doufám, že vám nevadí, že jsem je zdůraznil. Ukrajina se stala první a až dosud jedinou zemí mimo NATO, která dodává námořní plavidla do toho, co je nyní už trvalou NATO operací pro dohled a blokády ve Středozemním moři – tedy Operace aktivní úsilí. Tím druhým, čím se Ukrajina stala první zemí mimo NATO a prozatím jedinou, je to, že tato země dodala loď pro Operaci oceánský štít v Arabském moři. Ukrajina za vlády Kučmy dodala 2 000 vojáků pro Spojené státy a NATO do Iráku. Mají i malý kontingent vojáků sloužících pod Silami mezinárodní bezpečnostní pomoci NATO v Afghánistánu. [/quote]

Rick Rozoff and John Robles

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: voiceofrussia.com