Pro rok 2012 nelze vykreslovat žádné scénáře, aniž bychom nevěnovali plnou pozornost roku 2011. Není žádných pochyb, že na loňský rok se bude vzpomínat jako na rok „arabských revolucí“ a že existují dvě různé perspektivy, jak na ně lze nahlížet: zvnitřku a zvnějšku. Zvnitřku je jasné, že v arabském světě bylo dosaženo bodu zlomu, jehož hlavní příčinou byly socio-ekonomická nerovnováha a politické napětí. Kořen tohoto napětí je mezi ideologiemi, stranami a vládami, jež jsou tzv. „sekulární“ (tento výraz má v islámském kontextu poněkud odlišný význam) a mezi jejich nábožensky založenými protějšky. V postkoloniální éře se v arabském panoramatu a obecněji v muslimském panoramatu udržovala hegemonie sekularismů (ač tu bylo možno najít určité výjimky jako wahhábitská Saúdská Arábie). Sekularisté však nedodrželi své sliby: nedosáhli arabské jednoty ani socialismu či ekonomického pokroku, a především si nebyli schopni poradit s Izraelem.
Během posledních desetiletí to skončilo tím, že si vybudovali maličké národní režimy, které byly převážně kleptokratické a hrabaly pro sebe. V pozadí tedy docházelo k nárůstu islamistu, který už podtrhla i drtivá volební vítězství Hamásu v Palestině a AKP v Turecku – i když jak předchozí iránská islámská revoluce, tak masové šíření wahhábitských náboženských škol byly významnými událostmi.
Zvnějšku pak nebylo možno ignorovat vměšování mnoha velmocí – především USA. Spojené státy bývaly hlavním sponzorem většiny arabských režimů, ale zároveň se jim podařilo infiltrovat do občanských společností těchto zemí, financovat a manipulovat tam skupiny oponentů. A to je typické schéma tzv. „barevných revolucí“, u kterých je třeba uvažovat o aktivním zapojení profesionálních amerických NGO (NGO – New Global Order – jsou organizace usilující o nastolení Nového globálního řádu.) – vedených Národní nadací pro demokracii (National Endowment for Democracy) – stejně jako federálních agentur spojených s Washingtonem, jako je USAID. Bylo by sice přehnaným zjednodušováním, kdybychom arabské bouře zkoušeli napasovat pouze na barevné revoluce, bylo by však úplně stejně nešikovné, kdybychom tuto jejich vnější dimenzi ignorovali. Podíváme-li se na země jako Libye a Sýrie, které byly nedávno destabilizovány, pak je role, kterou sehrály US a někteří z jejich spojenců, jasně zřetelná.
Destabilizující role, kterou v tomto regionu sehrál Washington, je jak projevem síly, tak i slabosti. Signalizuje to sílu ze dvou důvodů: zaprvé to ukazuje, že Spojené státy pořád ještě mohou hýbat regionální dynamikou; tudíž vzhledem k tomu, že tato oblast byla destabilizována, lze generovat i nesčetné množství záminek vedoucích k vojenským intervencím. Tyto intervence mohou proběhnout, kdykoliv se to hodí (podle příkladu Libye) pod záminkou R2P (práva na ochranu – right to protect). Na druhou stranu to zároveň signalizuje slabost, jelikož se Washington agresivně opírá o své vazalské spojence počínaje Francií, přes Velkou Británii až po Turecko. Zrovna tak jako po porážce ve Vietnamu spoléhaly Spojené státy na mocnosti středního kalibru, aby si udržely hegemonii. Navíc to jasně ukazuje, že US byly nuceny přijmout změnu v regionu, i kdyby to mohlo způsobit chvilkovou nespokojenost jak v Saúdské Arábii, tak v Izraeli a přinést riziko ztráty mnoha zemí pod vlivem Muslimského bratrstva (to by se mohlo v blízké budoucnosti rozšířit i do Tuniska, Jordánska, Turecka, Súdánu, Libye, Egypta a Sýrie).
Ze všeho nejvíc je to jasný signál slabosti, jelikož US destabilizují region ještě před tím, než reorganizovaly svůj vliv v rámci strategické rovnováhy. Protože tu není vůle opustit „zvětšený Střední východ“, stabilní, zároveň však uzavřený vůči Atlantickému přístupu, vznikl obrat směrem ke „geopolitice chaosu“. Ještě specifičtěji může být hlavním cílem vyvolat neuhasitelný konflikt mezi sunnity a šiíty se vzájemným vyvažováním Turecka, Iránu, Saúdské Arábie a možná i Egypta (a tato situace by udržela v bezpečí i Izrael).
Nedávné strategické přehodnocení oznámené Obamou nejenže plánuje právě to, co Jalife-Rahme nazývá „vojenskou de-globalizací“ – čímž poukazuje na redukci amerických posádek a vojenských jednotek po celém světě – ale také jejich re-alokaci do asijsko-pacifického regionu. Kromě obtížnosti v udržování globální vojenské přítomnosti, jsou za tímto rozhodnutím i dva další důvody. Prvním je pravděpodobný pokles geostrategické váhy jak severní Afriky, tak i Blízkého východu během příštích desetiletí. V US nedávno našli ohromná ložiska břidličných plynů a ropy: v současnosti je nepravděpodobné, že by je šlo snadno vytěžit, ale díky rozsáhlému technologickému pokroku, by tyto mohly zemi poskytnout úplnou energetickou soběstačnost. Navíc se neustále přehodnocují objemy zásob uhlovodíků v Kanadě; novým geostrategickým těžištěm by se mohla stát i Arktida. Druhým aspektem těchto úvah je zřejmě nárůst Číny, o němž Washington doufá, že jej udrží pod kontrolou přes utahované ventily zásobovacích cest (jako je Malajská úžina), přes něž Pekingu přichází životně důležité dodávky, ale kromě toho i přes své opory v Indii a Japonsku, jakožto lokálních protivah vůči čínské moci.
Nicméně při ohrazování Číny nelze vyloučit roli Afriky. V posledních letech je Peking protagonistou hlubokého a důkladného pronikání na černý kontinent založeného na obchodních vztazích, půjčkách a pomocích považovaných za férovější než ty západní. NATO na to odpovědělo zřízením ad hoc vojenského velitelství AFRICOM a politikou agrese. Na útok na Libyi, která byla v poslední době ohromným sponzorem Africké unie, lze nahlížet i v kontextu současné francouzské ozbrojené intervence na Pobřeží slonoviny, odtržení pro-čínského Chartúmu od Súdánu na jeho jihu, stejně jako i s americkými drony, které bombardují Somálsko. „Atlantikové“ chtějí dostat Afriku zpátky, i kdyby to mělo být silou zbraní.
Proč je Čína tak děsí? Z vojenského hlediska pořád ještě teprve získává respekt Spojených států, především vezme-li se v úvahu útočná schopnost (čili „projekce moci“, jak se to teď běžným eufemismem nazývá), činí ale obrovité pokroky. Čína zvládla vývoj vlastní letadlové lodi zrovna tak jako neviditelného letounu (stealth): což je „kvalitativní“ základnou pro budoucí „kvantitativní“ expanzi. Hlavní problém Číny, kterým děsí Washington, je ale její ekonomika. Je všeobecně známo, že čínský růst je hektický, a vypadá to, že předeženou Ameriku; nicméně klamné používání nominálního HDP vede k domněnce, že k tomu dojde až ve vzdálené budoucnosti. Zjevně tomu však tak není. Kupní síla se už vyrovnala v roce 2010, čínský HDP (PPP) míval velikost 70% amerického, což činilo rozdíl asi 4 000 miliard mezinárodních dolarů: během uplynulého desetiletí zvládla Čína dohnat 2 500 miliard z této částky. V tomto desetiletí je bude Čína dohánět nejspíš ještě rychleji, jelikož US jsou daleko nebezpečněji postiženy ekonomickou krizí. I přes ponuré předpovědi o dramatickém zpomalení čínského růstu kvůli explozi býčího trhu s nemovitostmi, jsou data pořád ještě přesvědčivá. Podle ekonoma Attilio Folliera bychom měli čekat tak 5 až 6 let, než se dočkáme, že čínský HDP předstihne ten americký.
Dalším z trendů, který posílila finanční krize z roku 2008, je ekonomická regionalizace. Během posledních měsíců se zrodila Euroasijská unie, CELC a UNASUR, tedy organizace, jejichž cílem je integrovat v tomto pořadí bývalý Sovětský svaz, Latinskou Ameriku a Jižní Ameriku. Bylo by k tomu možno přiřadit i Africkou unii, ta ale po smrti Kaddáfího dost pokulhává. K tomu navíc Evropská unie, až dosud tvůrce organizací regionální integrace vypadá, že imploduje.
Trend k regionalizaci jsme už zažili po velké ekonomické krizi z roku 1929 a i před tím, když se objevila krize 1873. To je ta, co zahájila tzv. „věk imperialismu“, během něhož si velmoci zkoušely vybudovat svá koloniální impéria zčásti uzavřená investicím a trhu ostatních. Potom ve třicátých letech dalo Německo vzniknout uzavřenému ekonomickému systému ve středovýchodní části Evropy, který byl založen na mezinárodním barteru, mezitím Francie a Velká Británie rozšiřovaly svá impéria a Japonsko navrhovalo „sféru společné asijské prosperity“. Dnes i mimo vzestup integrovaných regionálních organismů existuje mnoho zemí, které začínají obnovovat svůj obchod ne přes dolary, nýbrž zprostředkovaný národními měnami: to je případ Ruska a Číny nebo Číny a Japonska. To představuje pro US potíž, jelikož velká část jejich moci je založena, jak řekl Henry Liu, na „hegemonii dolaru“. Hned po Bretton Woodu Spojené státy svázaly svou měnu s ropou, čímž se jim povedlo ji udržet jako mezinárodní rezervní měnu, ale s tou výhodou, že ji nemusely konvertovat na zlato. Mohly si tudíž pořád tisknout papírové peníze a distribuovat je po světě výměnou za skutečné komodity.
Vypadá to, že se historie zopakuje. Svolnost s ekonomickou regionalizací není jedinou analogií mezi dneškem a léty po roce 1929. Zrovna tak jako tehdy i když s jinými modalitami a výsledky než v současnosti, se země jako Čína (a do jisté míry i USA) či Německo a Sovětský svaz zaměřovaly na expanzivní ekonomické politiky; i když nemohly svou ekonomiku zotavit, přinejmenším ji zkoušely udržet. Jiné země se však, jako to dnes dělá Evropská unie, rozhodly pro aktivní politiku podpory deprese. Ani Spojené státy neintervenují, aby podpořily svou ekonomiku: intervenují sice, avšak naprosto opačně, aby vysály likvidní aktiva přes zdanění aj. od výrobců, jen aby tyto peníze redistribuovaly velkým rentiérům (přesněji bankám a fondům). V éře po roce 1929 tato krátkozraká a korporativistická politika vedla k velké depresi. Je ovšem dobře známo, že rok 2012 bude pro většinu zemí z Evropské unie rokem recese.
Ty události, k nimž došlo v roce 1929, nám poskytly poučnou lekci: to nejhorší nepřichází okamžitě. I když se v říjnu zhroutil Wall Street, bankrot Creditanstalt (událost, která ze situace udělala kritickou) přišel až v roce 1931.
Z pozdějších dnů, Wall Street se zhroutil už v roce 2008, to ale vypadá, že to nejhorší přichází až teď – v roce 2012. Naděje, že Lehman Brothers by mohla být obdobou tehdejšího Creditanstaltu (což přivodilo poměrné mírné důsledky pro globální ekonomiku v porovnání s tím, co se dělo před 80 lety), byla jen chabou iluzí.
Opravdu to vypadá a je vhodné říci, že ti, kdo se nepoučili z minulosti, jsou odsouzeni si ji zopakovat, jelikož nyní zažíváme určité kritické situace, které jsou velice podobné těm z roku 1929. Je zbytečné připomínat, že po Velké depresi začala druhá světová válka, takže bych opravdu našim vůdcům tyto historické události připomněl, aby zkusili zabránit jejich zopakování úplně stejným způsobem.
Zdroj: http://www.globalresearch.ca
