Díl III. – Jak si uvědomit, že nejednáme svobodně Na AC24 jsme před časem přinesli článek, který se setkal s velkým ohlasem. Šlo o příběh Tomáše Keltnera, který pracoval v tajné službě, kde získal nejvyšší prověrku NBÚ a NATO, jako bodyguard českých ministrů a coby člen elitní jednotky SOG prošel zeměmi s válečnými konflikty. Ve vyšších patrech systému si ale postupně uvědomil, že věci fungují úplně jinak, než si myslel, demokracie a lidská práva jsou jen prázdnými pojmy, které naprosto neodpovídají realitě, a vše je „připravený a naplánovaný“. (Foto: Bára Prášilová)


Začal rovněž pracovat se svými emocemi a věnovat se práci s vědomím a jeho probouzením. Výsledkem byla kniha Transformace vědomí, jíž se bez reklamy prodalo na české poměry výjimečných 10 000 kusů, a následný druhý díl. Dnes přednáší a radí lidem, jak na to.

I proto jsme se rozhodli, že pro čtenáře AC24 připravíme seriál, ve kterém využijeme jeho zkušeností. Zvolili jsme poměrně odvážný způsob – jít docela do hloubky a dotýkat se věcí, o kterých jste zatím pravděpodobně nikde neslyšeli v souvislostech, maximálně sem tam nějaký střípek. Uvědomujeme si, že ne každému se bude zamlouvat, co se dozví. Někdo možná bude kroutit hlavou, někdo se dokonce bude rozčilovat a nadávat, každý ať si ale zvolí sám, co do svého vědomí připustí, a na co je pro něj ještě příliš brzy. Zpětná vazba, včetně nadávek, je vítána; ptejte se na to, co vás zajímá. Budeme společně hledat odpovědi. Podle našeho mínění nazrává doba, kdy je důležité porozumět věcem, o jejichž existenci možná tušíme, ale dlouho jsme je přehlíželi. Je načase to změnit.

 

Milan Vidlák:  V minulém díle jsme skončili tím, že nás ovládají přítomné bytosti, takzvané egregory, které tím získávají energii. A že není lehké se jich zbavit…

Tomáš Keltner:  Člověk je pro ně zdroj energie. Pokud se člověk stává vědomější, pokud je míň ovládaný, tak je menším zdrojem energie, a samozřejmě ten pastýř, egregor, jenž má své ovečky, které dojí, nelibě nese, že mu jedna ubyde. A každou, která mu vypadne ze stáda, se snaží dohonit. Člověk, který se pokouší vystoupit ze Systému, udělá pár kroků. První kroky jsou většinou snadné, a tak se poměrně rychle dostane blízko hranici mezi ohraničeným stádem, Systémem, a okolním světem. Jakmile se ale blíží k oné hranici, egregor nabírá pozornost, už ho sleduje, a jakmile se hranice dotýká, nebo ji dokonce překročí, aktivují se ochranné mechanismy egregoru, který si chrání svou dojnou krávu a snaží se ji stáhnout zpátky. Jak? Vysílá za ní pochyby o nové cestě a strach.

Lze nějak přiblížit, jak se lze uprostřed Systému dobrat k tomu, abych měl šanci uvažovat o tom, že vůbec udělám nějaký první krok?

Tím spouštěčem je úroveň vědomí, do které se člověk dostane sám od sebe. Může tam dospět například četbou nějaké literatury, zabýváním se ezoterikou a podobně. Ale to, aby vůbec začal číst nebo s tím pracovat, je záležitost, která podle mě není dána přímo námi, ale ovlivňují ji konkrétní životní situace každého člověka. Já třeba můžu ze zkušenosti říct, že ve většině případů, které prošly mojí poradnou, oním počátečním krokem k tomu začít se o něco zajímat bylo zdraví dotyčného člověka nebo jeho dětí. Na tu takzvaně alternativní cestu se většinou dostanou lidi, kterým se stane něco, s čím si nedokáže medicína poradit nebo pro ně není akceptovatelný způsob řešení. Anebo ho vyzkouší a on nefunguje. Nemusí jít jen o alternativu ezoterickou, může to být pouze medicína, která není takzvaně západní, ájurvéda, čínská medicína, něco, co funguje v některých případech lépe. Nebo se setká s psychosomatickým, celostním lékařem, který se jej neptá jenom na to, která noha ho bolí, ale i co dělal předtím a co dělal potom.

Pomáhají k tomu i velké krizové situace, kdy člověk prožije nějaký stres, psychické napětí, které může být spojeno s úmrtím někoho blízkého, či strach o život, někdo vás šikanuje, nacházíte se na válečném území… Ať už je výklad takový, že si to zadáme sami, nebo je to nějaká předurčenost, jde o zásah mimo naši osobnost. Avšak potom – a to je to místo, o kterém se v tomto díle budeme bavit – my máme možnost s tím něco dělat. Nebo taky nedělat.

Já jsem z vlastní zkušenosti přišel na způsob, který považuji za velmi efektivní. Tím nechci říct, že je to cesta jediná či jediná správná, ale je z praxe, nikde jsem ji nevyčetl. Byť mi klienti začali nosit knihy renomovaných autorů, kteří ji popisovali podobně. Chtěl bych pohovořit právě o těch místech, kde jsme se s jinými autory nesetkali a kde si myslím, že je zakopaný pes a proč po přečtení některých knih člověk nedokáže udělat ten podstatný krok.

Na co jste přišel?

Cesta, kterou jsem nalezl, je cesta skrze emoce. Emocí v tomto případě nenazývám prožitek jako takový, ale prožitek, který když mám možnost zpětně hodnotit, tak s ním nesouhlasím. Konkrétní důležitý příklad je, že se ráno pohádám s manželkou. Je vcelku jedno, o čem ta hádka je, kdo ji začal a kdo ji skončí. Hádka je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak z nás odčerpat energii. To, co jsem objevil, je cesta skrze pozorování těchto situací, kde pozorování nám umožňuje s odstupem času uvidět víc, než co jsme byli schopni uvidět na úrovni vědomí v danou chvíli.

Proč je to důležité?

Vědomí je velmi důležitá součást našeho povídání. Úroveň vědomí stoupá s časem. Stoupá automaticky a nemusíme pro to nic udělat. Ale u každého nestoupá stejně rychle. Kdybychom to vyjádřili v číslech, aby to bylo pro rozum srozumitelnější, tak u někoho může vědomí za deset let stoupnout o jednu úroveň, ale u někoho může stoupnout o jednu úroveň třeba za deset hodin. A tohle je jedna z prvních věcí, kdy je třeba začít dávat pohov rozumu. Protože pokud bude rozum zasahovat do vnímání toho, co popisuju, bude neustále argumentovat a mít námitky a neumožní vám to pochopit. My se neotočíme k rozumu zády a nebudeme ho ignorovat – naopak, rozum je jedna z našich nejdůležitějších součástí. Musíme jej ale dostat na svou stranu. My to uděláme. A uděláme to pomocí důkazů. Ale na úplném počátku je potřeba část věcí uslyšet a říct si, že si ten popis přečtu do konce a dám šanci tomu, že to sám vyzkouším. Pokud to neudělám, není možné někoho iniciovat zvnějšku.

Co je vlastně vědomí?

Není to inteligence. Nemám pro něj žádnou inteligentní definici, ale možná by mohla znít tak, že jde o vědění spojené s prožitkem. Vědomí je vlastně nějaká suma vědění, která prošla praxí a prožitkem a stala se zkušeností. Míra prožitků, kterými projdu a které zvýší moji úroveň vědomí, mi umožní, že až se ta situace bude dít znovu, můžu na ni reagovat jinak. Například ne vztekem a bojem. Úroveň vědomí je to, co nám umožňuje uvidět a uvědomovat si fakta a souvislosti. Je to první stupeň mimosmyslového vnímání, schopnost uvědomovat si fakta a souvislosti. Druhým stupněm je schopnost rozlišovat fakta od hypotéz. To jsou dva velmi důležité stupně mimosmyslového vnímání. Ale k tomu se dostaneme postupně. Protože čím pevnější budou základy, tím pevnější bude celý dům.

Úroveň vědomí sice stoupá sama od sebe, ale mnohdy nestoupá tak rychle, jak by pro nás bylo potřeba. A my máme možnost svobodně si úroveň vědomí zvyšovat, skrze prožitek, skrze rozšíření vědění. Vědění jsou informace, které se k nám dostanou. Dostane se k nám informace a my tu informaci prožijeme. Potom se dostává do úrovně našeho vědomí a zvyšuje ho.

Předpokládám, že právě proto se k nám ze škol, médií a celkově od Systému dostávají zcela jiné informace než ty, které by pro zvyšování vědomí byly vhodné…

Samozřejmě. Jak výchova, tak školy či média nepřinášejí informace, o kterých se zde bavíme, ale zásobují nás informacemi, které nás uchovávají v emocích a nevědomí. I celý zábavní průmysl je založený na emocích. Pokud prožijeme emoci tak, jak jsem ji popsal, a zpětně se na ni podíváme a nesouhlasíme s tím, co se tam stalo, můžeme si být stoprocentně jisti, že jsme v danou chvíli nejednali svobodně. To znamená, že všechno, co jsme říkali a dělali, byť v nejlepším přesvědčení, jsme říkali a dělali proto, že jsme v oné situaci byli pouze nástroji někoho a něčeho vyššího. To něco vyššího je energeticko-informační pole, nebo, jak já to nazývám, přítomná bytost, egregor. Můžeme tomu říkat i démon, je úplně jedno, jaké slovo použijeme. Pro nás je v té nejzákladnější fázi důležité to, že jsme nejednali svobodně. Tahle informace by pro vás měla být nejzásadnější k tomu, abyste se rozhodli, že byste chtěli zkusit udělat to svobodně.

Jak?

Pokuste se dovolit si být úplně na začátku, protože jedině tak může člověk vytvořit pevný základ. Pokud už máte vytvořený pevný základ, nebude vám to vůbec vadit, protože pouze popíšu, co už znáte. Základním krokem je – ideálně na konci dne – projít si zpětně to, co jsem ten den dělal, a pokusit se tam najít emoce. V okamžiku, kdy se mi podaří takovou emoci najít, mám první důležitý krok za sebou. Je totiž řada lidí, kteří tvrdí, že nic takového neprožívají. Většinou to tvrdí lidi, kteří to prožívají nejvíc, kteří jsou v emocích tak často, že už ani nedokážou rozlišit, že se s někým hádají. Protože se vlastně hádají s celým světem a jsou neustále v tenzi. Tuhle pozici živí rozum. Tím, že je v něm strach. Proto takový člověk šmahem odsoudí cokoliv za nesmysl, neboť se tím bojí zabývat. Mohl by totiž zjistit, že konstrukce jeho rozumu nejsou pevné. Mohlo by to bolet, rozpadl by se jeho svět a začal by padat volným pádem.

Proto dávají lidi pocit jistotě, i když bídné, před neznámem?

Přesně tak. Pro člověka je jeho svět i přesto, že mu nevyhovuje, bezpečným místem, zná ho. Zná všechny příčiny a následky. I když mu nevyhovuje, cítí se v něm bezpečně. Takovou věc můžeme aplikovat v pracovních vztazích, partnerských vztazích a tak dále. Zpozorování emoce zpětně je možné právě díky tomu, že naše vědomí s časem stoupá. Musíme dohledat emoce, podívat se na ně a uvědomit si, že jsme nejednali svobodně. Jak? No že uvidíme, že to, co jsme v danou chvíli říkali manželce, šéfovi či kamarádovi, není to, co si skutečně myslíme. Tak se pozná, že jsme nejednali svobodně. Dobrá zpráva je, že to lze vzít zpět a tato místa dokážeme změnit a vyčistit, což pak pozitivně ovlivňuje naši přítomnost. V příštích dílech si povíme jak.

My v tuto chvíli máme jediný úkol – uvědomit si a zjistit, že nejsme svobodní. Dokonce že jsme ovládaní. A proč to potřebujeme zjistit? Kvůli našemu rozumu, protože ho nemůžeme vyřadit ze hry. Nemůžeme ho popřít, ignorovat ani označit za hloupý, důležitý je balanc. Rovnováha mezi vnitřním a vnějším. Potřebujeme, aby rozum sloužil nám, ne my jemu. A ta rovnováha je mezi egem a rozumem. Mezi naší vlastní bytostí a naším fyzickým tělem. Potřebujeme vyhledat emoce v minulosti. Může to být dnešní den, pokud ho prohlížím večer, může to být týden, rok, celý náš život. Jakákoli událost, se kterou zpětně nesouhlasím, kterou bych dnes řešil jinak. Tím se rozšiřuje naše schopnost uvidět to ovládání blíž a blíž přítomnosti. Jsou lidi, kteří mi říkají: „Já nepotřebuju vyhledávat emoce ve své minulosti. Já potřebuju v okamžiku, kdy na mě začne řvát moje žena, na to nenaskočit. Jak to mám udělat?“ A já jim neustále dokola říkám, že přeskočili první fázi. Není tam první pevný bod, na kterém je třeba vše stavět. Naše ego už by se chtělo zabývat tím, jaká budou okna a jaká bude střecha, ale my teprve kopeme díru do země.

Když tu emoci odhalím, co se stane pak?

Pokud zvládnu pozorovat a nehodnotit, tedy spojit vnitřní a vnější, udělám třetí krok – uvědomím si to.

Co když se znovu vytočím?

Samozřejmě ty situace jsou hodně silné. Tady je potřeba si dovolit dělat chyby a uvědomit si, že na horu budeme lézt postupně. Nezvládneme to jedním krokem, tím, že se nás dotkne nějaký osvícený indický guru a nám najednou všechno dojde a vyřeší se to samo od sebe. Jsou situace, které pro nás budou těžší, přesto to zkusme. Čím víc takových situací bude, tím víc poroste naše vědomí a především naše schopnost emočně vypjaté situace odhadnout dřív než ex post. To je velmi důležité.


Když emoci v minulosti vyhledám a začnu ji pozorovat a nehodnotit, tak najednou poznám, proč k ní došlo?

Ano, ale pozor na ego. Ego v základní úrovni je pro nás soupeřem, se kterým tedy nebudeme soupeřit, ale budeme si na něj muset dát pozor. Ego dokáže spoustu věcí zkazit. Pokud se nám podaří odhalovat emoce v minulosti, pozorovat je a nehodnotit, uvědomíme si, proč nastaly. A s každým malým uvědoměním si toho, proč nastaly, stoupá naše schopnost odhalit emoci dřív.

Ten postup je následující: Nejprve odhalujeme emoce, které už proběhly. Ty už se staly, a dokud to nezměníme, jsou naší součástí. Druhá fáze je, že jsme schopni zachytit emoci, která právě probíhá, a třetí fáze, ta nejzajímavější, je schopnost odhalit emoci, která přichází. To znamená ještě dřív, než nás emoce vůbec ovlivní, my ji zachytíme. Tahle fáze už je na úrovni komunikace s přítomnými bytostmi, na úrovni mimosmyslového komunikování s jemnohmotným světem. Bytostmi, které obývají jemnohmotný svět a vstupují s námi do interakcí, a to ať už o nich víme a uznáváme to, anebo tvrdíme, že žádný jemnohmotný svět neexistuje a je to úplný nesmysl. I přesto se to děje. A ta technika, kterou předkládám, vede ke schopnosti nahlížet nebo vnímat jiné, další světy, protože těch světů je celá řada. Tím ale nemá smysl se teď zabývat, přestože ego by chtělo. Dostaneme se k tomu, až přijde čas.

V současné chvíli je pro nás důležité pochopit jednu věc – tím, že budeme procházet emoce, které se staly v minulosti, získáme schopnost víc a víc zachytit emoce, které probíhají v přítomnosti. Čím víc zachytíme emocí, které probíhají v přítomnosti, tím získáme větší schopnost zachytit emoce, které teprve přicházejí. Pokud někdo tento postup překročí a nevyřeší si svou minulost, nebude moci svobodně tvořit svoji realitu a svobodně komunikovat.

Ale pozor, to ještě neznamená, že nebude komunikovat vůbec. Protože pokud se nějaká přítomná bytost rozhodne komunikovat, najde si způsob. Řada lidí to pak považuje za určitý post povýšení a cítí se výjimečně, že s nimi něco komunikuje. Ta bytost se nikdy nepředstaví „já jsem syčák a chci tě vysávat“, vždy se představí nějakým honosným názvem, třeba že je Bůh, archanděl nebo nějaká mimozemská forma. Člověk se tím samozřejmě cítí polichocen a může se stát něčí hlásnou troubou. Já netvrdím, že všechny komunikace typu médium, channeling či automatické přijímání informací jsou špatné, ale říkám: Nekomunikujme s něčím, pokud nevíme, co to je. Nejprve poznejme sebe, pak poznávejme svět okolo nás a bytosti, které ho obývají, protože jinak se můžeme stát otrokem, byť si budeme připadat jako duchovní vůdci.

Musím na to mít nějakou speciální schopnost, nebo je toho schopen každý?

To může udělat každý, nejde o žádnou výjimečnou schopnost. O tom, zda se tak stane, rozhoduje právě konkrétní přítomná bytost, protože je na vyšší úrovni vědomí. Oni ovládají nás, ne my je.

Egregory nás ovládají skrze emoce, protože chtějí energii. Takhle to dělá i celý Systém?

Samozřejmě, protože Systém stojí nad tím vším. V hierarchii je Systém výš, než jsou egregory, a výš, než jsme my. Takže když budeme v uvozovkách hledat viníka, dřív nebo později dojdeme k Systému. Ale moje rada je, nehledejte další pozice v hierarchii, zabývejte se tou, ve které se aktuálně nacházíte vy. Protože nejdůležitější je osvobodit se, neboť pak uvidím věci opravdu tak, jak jsou. A pak se můžu svobodně rozhodnout, jestli zůstanu v Systému, nebo ne, jestli si vezmu modrou pilulku, nebo červenou.

Pokud se nám bude dařit zachytávat emoci v přítomnosti, uvidíme, že se dá rozdělit na další tři fáze. Když na někoho řvu minutu v kuse a uvědomím si to, emoce začne mizet. Další fáze je ta, že na někoho řvu jen kratší chvíli. Až dojdu k fázi, že se jen nadechnu a už to nespustím. Pořád je to ale emoce. Pozor, nepleťte si to s potlačováním emocí, to není zastavení silou přes ego, já nezařvu proto, že mi v tu chvíli dojde, že mě ovládá emoce. Emoce je to dokonce i v té další, třetí úrovni, kdy teprve přichází…

Můžu si jí všimnout, ještě než mě ovládne?

Tato třetí fáze se dá taky rozdělit na tři stadia. To, že emoce přichází, poznám podle toho, že se mě fyzicky dotkne. Už nejsem ve fázi, že se naštvu a nadechnu se, že zařvu nebo nezařvu, už jsem o kus dál. Já jenom cítím, že se mě dotýká. To je pořád ještě málo. Druhé stadium je, že se mě emoce nedotýká, ale už ji tuším kolem sebe. To je první mistrovská fáze, ale až ta třetí fáze je správná – vnímám, že emoce přichází. Na této úrovni už přestává být emocí, protože emoce je to jenom tehdy, když se zkontaktuje s naším tělem. Tady mluvíme čistě jen o frekvenci. Je to určitá frekvence citu, kterou k nám posílá přítomná bytost. Ona vybere určitou frekvenci citu, a s tím se setkáváme v legendách, s takzvaným mistrovským úderem, který není ani silný nebo ohnivý, je to prostě dotek na správné místo. Není důležité jak hodně, ale kam zasáhnu soupeře. Takže přítomná bytost k nám posílá pouze frekvenci citu, která sama o sobě není špatně, ale my máme v sobě něco nevyřešeného.

Jak takový cílený atak probíhá?

Frekvence se nás dotkne na citlivém místě, které nemáme zpracované, kde máme určitý blok, a kvůli tomu my sami tu čistou frekvenci citu přeměníme v pocit. Ona projde naším egem a rozumem, zmoduluje se a my už ji vnímáme jako negativní. Proběhne námi a stane se z ní emoce. Emoce je alergická reakce fyzického těla na rozum. V okamžiku, kdy prožíváme emoci, naše tělo vysílá, emituje energii. A to je důvod, proč se to celé děje, tou energií se sytí přítomná bytost, egregor.

Emoce v nás zůstává. Když přichází frekvence citu zepředu k nám, můžeme si představit energetická místa na našem těle jako vstupní bránu. Cit prochází tělem a je ovlivňován a modulován egem. Ego přidává svůj hlas, a to je hodnocení. Ego říká, co že to vlastně cítíme. A tahle první fáze už je špatně, vytváří jakýsi virtuální film, který promítá našemu rozumu. Rozum na tento virtuální film pohlíží, ale nedokáže rozlišit mezi ním a realitou. Uvedu příklad. Když večer ležíme v posteli a vzpomeneme si na ranní hádku se šéfem, tak se najednou rozčílíme, naše svaly jsou v tenzi, potíme se, jako kdybychom hádku fyzicky prožívali. To je právě důkazem toho, že rozum nedokáže rozlišit, že se nenachází ráno v kanceláři se šéfem, ale je večer v posteli.

Co se děje v tu chvíli s naším fyzickým tělem, co si tím způsobujeme?

Zepředu k nám přichází frekvence citu, to je v pořádku. Vchází do nás a prochází skrze ego a rozum a stává se z ní pocit, tedy něco, co je PO citu. A to je ještě stále v pořádku, pocity jsou něco jako prožitky. Řada lidí říká, že když budeme bez emocí, stanou se z nás bezcitní lidé. To vůbec není pravda. Prožitek a emoce jsou v mém názvosloví naprosto odlišné pojmy. Cit ovlivní ego a rozum. Ego ho ovlivní tak, jak chce a jak je potřeba, a rozum mu dá schopnost realizace tím, že tomu uvěří. V tuto chvíli pocit vychází zadní branou. Představit si ta energetická centra můžeme jako větrák, trubku, která má vstup a výstup. Frekvence citu převedená v pocit v tuto chvíli vychází zadní branou a mění se ve svobodnou vůli. Pak je vše v pořádku. Svobodná vůle znamená, že se děje to, co my si přejeme.

A teď si vezměte, že většině lidí se v životě děje to, co si nepřejou. Chyba se stane v tom, že frekvence citu, která projde přes ego a rozum, nevyjde ven v podobě svobodné vůle, ale v těle zůstává. Frekvence citu je na základní úrovni jemnohmotná, má velmi vysokou frekvenci. Jako světlo. Průchodem tělem se zhmotňuje, mozek je dokonalý stroj na zhmotňování naší reality, našich přání. Všech představ a všech přání, které přes nás projdou, abych byl přesný, on zhmotňuje i představy a přání jiných bytostí, a proto nás ovládají. Ale nepředbíhejme.

Kde se stane chyba?

Když mozek frekvenci citu trochu zhmotní a vyšle ven jako projev svobodné vůle, je to v pořádku, jen se trochu sníží rychlost a jde se to realizovat. Ale když ji změní v emoci, proběhne ten cyklus ještě jednou, ještě jednou proběhne přes ego a přes rozum a ještě pomaleji. Naše zadní brány svobodné vůle mají jen určitou propustnost, jako kdyby tam bylo určité síto, a když je to víc hmotné než to síto – snažím se to přirovnat –, tak to nemůže vyjít ven a jde to do dalšího cyklu a zhmotní se to ještě víc a ještě víc zpomalí, zacyklí se to, až se to úplně zastaví. A zastaví se to někde v našem fyzickém těle. To místo přesně odpovídá frekvenci citu spojené s našimi nevyřešenými bloky. Pokaždé se to zhmotní jinde, podle toho, kde je to takzvaně připravené, tam to uvízne. A to uvíznutí už je hranice jemnohmotného a hrubohmotného. My máme určitý čas na to, abychom s tím pracovali a rozebrali to. Ten čas je přesně jeden den, je to aktuální přítomnost od probuzení do současné chvíle.

Pokud v té aktuální přítomnosti chytíme emoci, dokážeme ji znovu jakoby urychlit, změnit ji v pocit a vypustit ven. Čím je emoce starší, tím je hmotnější a tím hůř ji zvládneme vypustit. Proto je tak důležité se emocemi zabývat večer, protože když se jimi budeme zabývat ráno, je už následující přítomnost. Samozřejmě je to ale lepší než se tím zabývat po dvaceti letech nebo vůbec.

Co se stane, když ji nevypustíme ven?

Když se frekvence dostatečně zhmotní a zpomalí a zastaví, dostane se na hranici jemnohmotného a hrubohmotného světa. Oba dva jsou hmotné, oba jsou prokazatelné a existují už přístroje, které to dokážou zachytit. Těmi přístroji my standardně nedisponujeme, avšak standardně disponujeme přístroji, kterým říkáme smysly fyzického těla. A ty dokážou v základní úrovni vnímat pouze hrubohmotnou realitu. Naším přístrojem pro vnímání jemnohmotného světa je naše mimosmyslové vnímání, o které jsme systematicky výchovou a vzděláním připravováni. Každé malé dítě mimosmyslově vnímá. Pokud neuděláme nic, bude takhle vnímat pořád. Cokoli však činíme nevědomého, dítěti ubližuje a bere mu to.

Jak vypadá ta zastavená emoce?

Můžete si ji představit jako chomáč cukrové vaty. Skutečně to tak vypadá, existují už přístroje, které to umí zobrazit. Chomáč vaty do těla samozřejmě nepatří. Na základní úrovni ho vnímáme jako bolest. Čím déle tam je, tím víc hmotná je a tím víc je prokazatelná a tím víc nám škodí. Až se z ní stane něco, čemu říkáme blok v psychosomatice anebo nemoc ve standardní medicíně. To něco dokonce ani nemusí tolik škodit v danou chvíli, může být takzvaným spícím agentem a čekat na příležitost. Příležitost, kdy to někdo zvenku využije jako slabé místo a udeří tam. Čím déle v nás emoce je, tím obtížněji se odstraňuje. Ale odstranit lze. Ke způsobu, jakým to udělat, se dostaneme v příštích dílech.

Jaká je nejsilnější emoce?

Strach. Strach je součástí téměř každé emoce. A když to řeknu zjednodušeně, lidi jsou zlí, protože se bojí. Když se vyřeší strach, tak se vyřeší zlo. Strach je satan, satan doslova znamená nepřítel. Ďábel jako démon zla stvořený lidmi – a ďábel nebyl stvořen nikým jiným než lidmi – využívá satana k ovládání lidí skrze strach. Ježíšův výrok, že síla té šelmy je ve strachu a žádnou skutečnou moc nemá, je platný absolutně. Ale na základní úrovni vědomí, respektive nevědomí lidí má obrovskou moc. Většina lidí má řadu nevyřešených míst a egregory nás ovládají – jednak z nás odčerpávají energii, jednak nás využívají pro své cíle. A to můžou dělat proto, že máme ona slabá místa. Pokud je najdeme, vyléčíme, ošetříme a odstraníme, nebude snadné nás ovládnout. Na prvním místě je vůbec potřeba uvidět, že často jednáme nevědomě a nesvobodně.

Jsou to vlastně frekvenční útoky pomocí frekvencí citu. I když cit sám o sobě je v pořádku, může nás na slabých místech poškodit. Jako když nás někdo pohladí. Pokud máme zdravou kůži, je to v pořádku. Ale pokud máme na kůži obrovské boláky, které hnisají, tak nás to pohlazení bolí. Proto je tak důležitá cesta skrze emoce. Každý tak může získat vlastní důkazy. Důležitá je totiž vlastní zkušenost, my můžeme být pro lidi pouze inspirací.

Milan Vidlák

[quote align="center" color="#999999"]

  • Tento text vyjde v květnovém čísle magazínu Vědomí

    • [/quote]