Autorem článku je George Soros, který původně vystavil na Project Syndicate. Poznámka: Autor je některými čtenáři považován za jednoho z nejpřednějších zástupců ekonomických i politických agend globální oligarchie, jejích imperiálních globalistických politik a ekonomických linií. Doslova za jednoho z nejproslulejších arciďáblů globalizace. [quote align="center" color="#999999"] Jak se rok 2013 chýlí ke konci, přináší už celosvětově úsilí o oživení růstu v nejvlivnějších ekonomikách světa – s výjimkou eurozóny – přínosné výsledky. Všechny ty problémy rýsující se v globální ekonomice, jsou svým charakterem politické.


Japonsko se po 25 letech stagnace pokouší o znovuoživení své ekonomiky nasazením kvantitativního ulehčování (tisku peněz) v bezprecedentním rozsahu. To je riskantní experiment, rychlejší růst může vyhnat úrokové sazby, čímž učiní náklady obsluhy dluhů neudržitelnými. Ale ministerský předseda Shinzo Abe raději podstoupí tohle riziko, než aby Japonsko odsoudil k pomalé smrti. A soudě podle nadšené podpory veřejnosti, je to tak i s běžnými Japonci.

Naproti tomu směřuje Evropská unie do toho samého typu vlekoucí se stagnace, z něhož chce Japonsko zoufale uniknout. Sázky jsou vysoké: Národní státy mohou přežít ztracené desetiletí nebo i déle; ale EU, tedy neúplné společenství národních států, to může snadno zničit.

Konstrukce eura – která je podle modelu Německé Marky – je zatížena osudovými nedostatky. Vytvoření společné centrální banky, aniž by se vytvořilo společné ministerstvo financí, znamená, že vládní dluhy jsou denominovány v měně, kterou nekontroluje žádná z členských zemí, čímž je přivádí k riziku bankrotu. V důsledku krachu v roce 2008 se několik členských zemí stalo předluženými a vyvolanou rizikovou prémií je trvalé rozdělení eurozóny na věřitelské a dlužnické země.

Tyhle nedostatky by šly napravit náhradou dluhopisů jednotlivých zemí celoevropskými obligacemi čili Eurobondy. Bohužel německá kancléřka Angela Merkel, u které se odráží radikální změna v německém postoji k evropské integraci, tohle vyloučila. Až do znovusjednocení bývalo Německo hlavním motorem integrace; teď už jsou němečtí daňoví poplatníci obtížení náklady znovusjednocení odhodláni vyhnout se tomu, aby se stali hlubokou kapsou evropských dlužníků.

Merkelová po krachu z roku 2008 trvá na tom, že každá země by se měla postarat o své vlastní finanční instituce, a že vládní dluhy by se měly plně splatit. Neuvědomuje si při tom, že tím Německo opakuje tragickou chybu spáchanou Francií po I. Světové válce. To, že ministerský předseda Aristid Briand trval na repatriacích, vedlo k vzestupu Hitlera; a i politiky Angely Merkel vyvolávají vzestup extremistických hnutí ve zbytku Evropy.

Současné uspořádání správy eura tu zůstává, protože Německo vždy udělá to naprosté minimum k zachování společné měny – a protože trhy a evropské úřady potrestají každou další zemi, která by tohle uspořádání zpochybnila. Avšak ta akutní fáze finanční krize je už za námi. Evropské finanční úřady už potichoučku uznaly, že zbídačování je kontraproduktivní a zastavily uvalování dalších fiskálních omezení. To poskytlo dlužnickým zemím prostor k nadechnutí a i přes absenci jakékoliv vyhlídky na růst, jsou finanční trhy i tak stabilizovány.

Budoucí finanční krize budou svým původem politické. Je to opravdu už zjevné v tom, jak je EU už natolik dovnitř zahleděná, že neumí adekvátně reagovat na vnější hrozby, ať už je to Sýrie nebo Ukrajina. Výhled však zdaleka není beznadějný; znovuoživení hrozby Ruska by mohlo ten trend směrem k evropské dezintegraci ještě zvrátit.

Krize ve svém důsledku přetvořila EU ze „zaslíbené fantazie“ inspirující k nadšení na cosi radikálně odlišného. To, co bývalo zamýšleno jako dobrovolný spolek sobě rovných států, které obětují kousek ze své suverenity pro společné blaho – ztělesňující principy otevřené společnosti – se teď už euro-krizí transformovalo do vztahů mezi zeměmi věřitelů a dlužníků, a ten spolek už není ani dobrovolný, ani vzájemně rovný. A tak by euro mohlo EU opravdu úplně zničit.

Spojené státy se na rozdíl od Evropy vynořují jako nejsilnější ekonomika rozvinutého světa. Energie z břidlic poskytuje USA důležitou konkurenční výhodu obecně ve zpracovatelském sektoru a zvláště v petrochemii. Sektory bankovnictví a domácnosti učinily určitý pokrok v kapitálové přiměřenosti. Kvantitativní ulehčování pozdvihlo hodnoty aktiv. A zahojil se trh s domy s menší nezaměstnaností ve stavebnictví. I fiskální zátěž zatížená nuceným dohledem se už vytrácí.

Co překvapuje ještě více, je to, že i v polarizaci americké politiky se projevují známky obratu. Systém dvou stran fungoval staletí s rozumnou kvalitou, protože obě strany soutěžily ve všeobecných volbách o střed hřiště. Pak ale Republikánskou stranu uchvátila koalice náboženských a tržních fundamentalistů později posílenou o neo-konzervativce, kteří to zavlekli ke krajně pravicovému extrému. Demokraté se toho pokusili chytit, aby uchvátili střed hřiště, a obě strany obě strany se spolu spikly k rozparcelování kongresových obvodů. V důsledku toho pak před všeobecnými volbami získaly přednost stranické primárky pod dominancí aktivistů.

Tohle završilo polarizaci americké politiky. Nakonec republikánské křídlo Tea Party přehrálo samo sebe. Po nedávném debaklu se zavřením vlády to, co zbylo z establishmentu Republikánů, začalo vracet úder, a to by mělo vést k zotavení toho systému dvou stran.

Hlavní nejistota, se kterou se současný svět potýká, není euro, nýbrž budoucí směřování Číny. Tomu modelu růstu, který přivodil její rychlý růst, došel dech.

Tento model spočíval na finančním útlaku sektoru domácností, aby se podnítil růst exportu a investic. Sektor domácností se v důsledku toho scvrkl na 35% HDP a jeho vynucené úspory už nestačí k financování současného modelu růstu. To vedlo k exponenciálnímu růstu využití různých forem dluhového financování.

Objevují se tam hrozivé podobnosti s finanční situací, která se projevovala v USA v letech před krachem v roce 2008. Jsou v tom ale i významné odlišnosti. V US měly finanční trhy sklon dominovat nad politikou; v Číně banky vlastní stát a i hodně velkou část ekonomiky a Komunistická strana kontroluje státem vlastněné podniky.

Čínská lidová banka vědoma si tohoto nebezpečí přijala počínaje rokem 2012 kroky k omezení růstu zadlužení; ale když to zpomalení začalo způsobovat zaškrcení skutečné ekonomiky, tak uplatnila Strana svoji vedoucí úlohu. V červenci 2013 nařídilo vedení, aby ocelářský průmysl zase zapálil pece a PBOC, aby usnadnila půjčky. Ekonomika se otočila na pětníku. V listopadu oznámilo Třetí plénum 18. Ústředního výboru dalekosáhlé změny. Je to z velké části tento vývoj, který zapříčinil nedávné zlepšení globálního výhledu.

Čínské vedení udělalo správně, když dalo přednost ekonomickému růstu před strukturálními reformami, protože když se strukturální reformy zkombinují s fiskálním zbídačováním, tak zatlačí ekonomiku do deflační vývrtky. Ale i v současné čínské politice jsou nevyřešené vnitřní rozpory: zapálení těch pecí rovněž znovu zažehlo exponenciální nárůst zadlužení, jaký není udržitelný o moc déle než jen pár let.

Jak a kdy budou tyto rozpory vyřešeny, to bude mít závažné důsledky jak pro Čínu, tak pro svět. Úspěšná čínská transformace s sebou nejspíš přinese jak politické, tak i ekonomické reformy, přičemž selhání by podvrátilo pořád ještě široce rozšířenou důvěru v politické vedení této země, což by vedlo k domácím represím a k zahraničním vojenským konfrontacím.

Dalším velkým nevyřešeným problémem je absence řádné globální vlády. Nedostatečná shoda mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti Spojených národů zhoršuje humanitární katastrofy v zemích, jako je Sýrie – a to ani nemluvě o tom, že dovoluje, aby globální oteplování postupovalo z větší části bez překážek. Ale na rozdíl od těch nevyjasněností v Číně, které vystoupí do popředí v několika následujících letech, může absence globální vlády pokračovat donekonečna. [/quote]

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: zerohedge.com