Pro americké vůdce Studená válka nikdy neskončila. O tom by si nikdo neměl dělat iluze, Spojené státy strategicky pracovaly, aby ohradily a oslabily jak Ruskou federaci, tak Čínskou lidovou republiku. Americká strategie na Středním východě a washingtonské nepřátelství jak proti Íráncům, tak proti Syřanům bylo součástí spadající do americké linie útočící proti Moskvě a Pekingu. I přes washingtonské úsilí mu to, co si po roce 1945 nalinkoval v píscích turbulentního Středního východu mučeného neustálým cizím vměšováním a zběsilou rivalitou regionálních dynastií a mocností, zase vyklouzlo. Ty staré linky už větry zavály, zatímco regionální a globální události kreslí nové, které zaujímají jejich místa.


Ten Pax Americana, tzv. Americký mír, je mrtev. Stejně to nikdy tak moc mír nebyl. V kontextu Středního východu samotného představuje období americké dominance, která tam vyrostla po Druhé světové válce, aby dosáhla svého zenitu v roce 1978. Pak v roce 1979 přišla Íránská revoluce. O několik desetiletí později ten monumentální úlet v americkém vládnutí George W. Bush Jr. tomu neustálému úpadku amerického vlivu vdechl nového ducha.

Moc USA je na Středním východě v úpadku a američtí spojenci v regionu začínají uvažovat o alternativách k Washingtonu.

 

Neustálý úpadek USA na Středním východě

Ještě v roce 2006 si byla ministryně zahraničí Condoleeza Rice rozšířením americké dominance nad širším Středním východem nesmírně jistá. Ta triumfálně uprostřed izraelské války o Libanon v roce 2006 vyhlásila, že se mapa Středního východu navždy ve prospěch Spojených států změní. Ale k tomu nedošlo a i Izrael tu válku projel. Rozběhla se eroze vlivu USA, zatímco vliv jejich rivalů začal růst.

Muž držící 2. prosince 2013 polámaný kousek dřevěné konstrukce na spáleništi improvizovaného utečeneckého tábora Syřanů po nájezdu místních obyvatel ze sousední východolibanonské vesnice Qsar Naba u Zahle v údolí Bekaa. (AFP Photo / STR)

Palestinský lid si pak demokraticky zvolil Hamas, aby jej reprezentoval. Hamas nejenže získal kontrolu nad Pásmem Gaza, ale udržel si svou kontrolu nad tímto teritoriem i poté, co USA konspirovaly s Izraelem, Saúdskou Arábií, Hosnim Mubarakem z Egypta, palestinským válečným lordem Mohammedem Dahlanem i tím impotentním Mahmoudem Abbasem, presidentem palestinské správy, aby vládu Hamasu nad Gazou svrhli.

Ani ekonomická blokáda, politické sabotáže, mini-občanská válka s Fatahem, ani ty série válek rozpoutávaných Izraelem, aby odstranil Hamasem vedenou vládu v Gaze, neuspěly.

V Libanonu dramaticky vzrostl vliv Hizballáhu. Aliance 14. března, Haririm vedený libanonský subjekt sponzorovaný USA a jejich spojenci proti Hizballáhu, se ukázala být impotentní ke splnění svého úkolu neutralizace Hizballáhu a jeho politických spojenců v Libanonu. Ač politicky motivované zprávy nadále vykřikují, že intervence Hizballáhu v Sýrii zeslábla, a že poškozuje jeho popularitu v Libanonu, ve skutečnosti je situace pro tuto libanonskou skupinu opačná. Hlášení izraelského zpravodajství sepsané Mossadem bylo nuceno přiznat, že Hizballáh ve skutečnosti vstoupil do zlatého věku.

Všechny ty věci uvažované v amerických plánech na překreslení hranic Středního východu se záměrem vytvořit menší státečky, které by Washington mohl snadno kontrolovat, což by posloužilo udržení jeho imperiálního řádu, zatím ještě nikde nenajdete. Ten ‚Nový Střední východ‘ Washigtonu se nerealizoval. Nelze nicméně popřít, že plameny, co zůstaly po tomto projektu, pořád ještě hoří v Iráku a v Sýrii a že se jim povedl určitý sektářský rozvrat, do čehož patří i rozdělení Súdánu a destabilizace Severní Afriky.

 

Rozpadající se impérium

USA se nepovedlo neutralizovat dva hlavní protivníky na Středním východě. Cíl změny režimu v Damašku selhal a Washington ani v Sýrii nerozpoutal běsnění Pentagonu. Ve švýcarském městě Ženeva bylo dokonce dosaženo prozatímní jaderné dohody mezi Amerikou a Íránem.

Zleva doprava britský ministr zahraničí William Hague, čínský ministr zahraničí Wang Yi, americký ministr zahraničí John Kerry, francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, šéfová zahraniční politiky EU Catherine Ashton a íránský ministr zahraničí Mohammad Java Zrif účastnící se plenárního zasedání ráno 24. listopadu 2013 v Ženěvě. (AFP Photo / Fabrice Coffrini)

Rozhodnutí Spojených států, jako nevstoupit do války se Sýrií nebo nakonec uzavřít dohodu s Íránem, nejsou důvodem k rozpadu americké moci. Americká moc už byla v úpadku. Amerika si plácla na dohody za účasti Sýrie a Íránu jako na prostředek pokoušející se udržet si vliv na širším Středním východě a ve skutečnosti zpomalit rychlost svého úpadku.

Američtí spojenci a klienti ale kvůli tomu zuří a cítí se vyděšeni. Washingtonští spojenci v důsledku úpadku moci Spojených států pomalu diverzifikují své vztahy. Regionální spojenci USA si počínaje Tel Avivem a Rijádem už uvědomují, že ten imperiální deštník nad nimi se už prošoupává. Poohlíží se po alternativách k patronátu USA.


 

Vrací se Ruský medvěd do Nilské delty?

Spojené státy 9. října 2013 vyhlásily částečné omezení své vojenské pomoci Egyptu. Tento krok byl popsán jako součást nové americké ‚re-kalibrace‘ na Středním východě. Egyptští vojáci to kritizovali jako zpátečnický krok, který egyptská vojska oslabí zrovna, když bojují s darebnými živly zvláště na Sinajském poloostrově.

Americká pomoc egyptským vojskům byla zaškrcena. Tento úkol byl potichu outsourcován k Saúdsko arabskému království a k arabským olejářským šejkům z Perského zálivu. Uvážíme-li vše dohromady, Washington už nemůže egyptská vojska dále financovat. I Káhira cítí, že Amerika je ve stavu úpadku a začala se porozhlížet po alternativách ke sponzoringu od USA.

Asi měsíc poté, kdy americká vláda částečně suspendovala svou vojenskou pomoc Egyptu, 11. listopadu 2013 se ruský raketový křižník Varjag zastavil ve středomořském přístavu starobylého egyptského města Alexandria. O pár dnů později jej následovala návštěva podpůrného plavidla Ruského námořnictva, co přistálo v egyptském přístavu Safaga. Tou druhou ruskou lodí byl Boris Butoma, námořní zásobovací a doplňovací loď. Rusové nezavítali do egyptského přístavu od roku 1992 a v Egyptě neměli významnější vojenskou přítomnost už od sovětské éry během Studené války.

Ruské vplutí do přístavu mělo 13. listopadu 2013 ze strany Kremlu svůj protějšek i na diplomatické úrovni. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a ruský ministr obrany Sergej Šojgu dorazili s velkými delegacemi do Egypta během toho, co Lavrov popsal jako „historickou“ událost. Tyto dva kabinetní ministry poslal Kreml do Káhiry jako tykadla, aby vysondovali náladu v Egyptě.

Jsou zde otázky vznášené ohledně úmyslů na egyptské straně. Přistupují egyptští činitelé k Rusku jako k vyjednávací pomůcce k jednání s USA nebo k nim přistupují jako k reálné alternativě k USA? Jinými slovy, obrací se Káhira na Moskvu jako na prostředek vyjednávacího tlaku na Washington nebo v reakci na americkou kontrolu a nátlak?

Bojovník rebelů ze Svobodné syrské armády 1. prosince 2013 drží pozici s puškou FAL vyrobenou v Belgii na frontové linii u Salah al-Din v sousedství severosyrského města Aleppo. (AFP Photo / Mohammed Al-Khatieb)

Po ruské návštěvě v Egyptě se do Egypta vrátil americký ministr zahraničí John Kerry, aby ochránil americký vliv. Vypadá to, jako by Káhira chtěla mít pružnou páku proti USA jako prostředek k oslabování washingtonského sevření tak, aby nebyl i egyptský režim stažen dolů s potápějícím se americkým imperiálním řádem. Pád Muslimského bratrstva a rozpad regionální aliance proti Sýrii vyslaly negativní poselství všem americkým spojencům a klientům. Každý v tomto regionu, ti zkorumpovaní a jim podobní, jsou si vědomi více, než kdy jindy toho, že USA je už neochrání. Naopak si všimli, že ti, co jsou po boku Íránu a Rusku, jsou těmi, kdo zůstali stát.

 

Obrození Ruska na Středním východě

Ruská federace byla druhým největším dodavatelem zbraní Egyptu už před tím, než se americká vláda rozhodla částečně zkrátit americkou vojenskou pomoc Káhiře. Rusko pouze využívá situaci při ústupu USA, aby dále budovalo a rozšiřovalo už existující egyptsko-ruské obchodní vztahy. Egypt není ani jediným místem, kde se ruští výrobci zbraní uchytili. Irák podepsal v roce 2012 zbrojní dohodu s Moskvou, která z Ruska učinila druhého největšího dodavatele zbrojního hardware pro Irák po Spojených státech.

Přátelské vztahy Ruska s Íránem a s celým Blokem odporu mu poskytly určitou páku v Izraeli. Velká populace ruských emigrantů a rusky mluvících v Izraeli k této páce přispěla. Přítomnost velké rusky mluvící komunity v Izraeli je jedním z důvodů, proč izraelští politici navštěvují Rusko a hrají na ruskou notu v období voleb. Moskva je navíc členem toho nemotorného Středovýchodního kvarteta, od kterého se od jeho vytvoření v roce 2002 očekává, že by mělo být prostředníkem mezi Izraelci a Palestinci.

Pro Rusko a ruský vliv se od roku 2011 vytvořily po celém Středním východě nové průchody a v Levantě se začalo stabilně uchycovat. Ruská federace opět oživila své vazby v Libanonu a iniciovala strategický dialog s libanonským Hizballáhem.

Nejzazší vděk Moskvě za její podporu cítí Syřané. Rusko má spolu s Íránem v Damašku největší vliv a pomohlo Sýrii ustát pokusy o změnu režimu. Teroristický útok na ruskou ambasádu v Damašku je svědectvím o důležitém vlivu Ruska.

Prohlašovat, že dochází ke zvyšování ruského profilu na Středním východě a k jeho novému příchodu je do jisté míry nepřesné. Střední východ byl vždy na prahu Ruské federace. To, k čemu dochází, je novým vzepětím ruského vlivu spolu s úpadkem toho z USA.

Mahdi Darius Nazemroaya

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca