Nedávno jsme ohlásili publikaci, která ukazuje, že během posledních staletí všechny klimatické změny způsobovaly periodické (tj. přirozené) procesy. Neperiodické procesy jako oteplování přes monotónní nárůst CO2 v atmosféře by mohly způsobit maximálně tak 0,1°C až 0,1°C při zdvojnásobení obsahu CO2, což předpokládají do roku 2100, a to je v rámci pásma nejistoty analýzy. Zjistili jsme, že 2 cykly s periodou přes 200 let a asi 65 let určují klimatické změny prakticky úplně. Všechny ostatní cykly jsou slabší a neperiodické procesy nehrají žádnou významnou roli. (Viz obr. 4)


Ten zhruba 65 letý cyklus je dobře známý, hodně studovaný a dobře pochopený, jsou to „Atlantická a Pacifická oscilace“ (AMO/PDO). Ty lze sledovat 1400 let do minulosti. AMO/PDO nejsou zapříčiněny žádným vnějším účinkem, je to „vnitřní dynamika“, vlastní „oscilace“.

Ačkoliv spektrální analýza měření historických instrumentálních teplot ukazuje silnou více než 200 letou periodu, nelze z ní činit závěry s naprostou jistotou, neboť data z měření jsou k dispozici jen za 240 let. Nicméně teploty získatelné ze stalagmitů Spannagel prozatím právě tuto periodicitu ukazují jako nejsilnější ze všech v klimatické variabilitě asi od roku 1100 našeho letopočtu.

Existence této více než 200 leté periodicity byla nicméně zpochybňována s pochybnostmi o spolehlivosti určení teplot ze stalagmitů. (I když teploty ze stalagmitů ze Spannagel dobře souhlasí s teplotami odvozenými z usazenin v Severním Atlantiku; a i když existuje sluneční „de Vriesův cyklus“, který má tuto délku periody a souhlasí i ve fázování, a ten je znám už dlouho jako podstatný faktor při určování globálního klimatu.)

Perfektním potvrzením existence dominantního vlivu více než 200 letého cyklu jak jsme ho našli my a s definitivním důkazem absence vlivu CO2 na klima nyní poskytl nedávný článek, který analyzuje sluneční aktivity jako periodické procesy.

Obr. 1 Spektrum sluneční aktivity ukazující 208 letou periodu jako nejsilnější sluneční variabilitu.

Spektrum na Obr. 1 (Obr. 1d z (2)) jasně ukazuje 208 letou periodu jako nejsilnější variaci ve sluneční aktivitě.

Obr. 2 (Obr. 4 z (2)) poskytuje sluneční aktivitu minulosti až do dneška spolu s predikcí pro nadcházejících 500 let. (Tuto predikci je třeba považovat za možnou kvůli multi-periodickému charakteru těchto aktivit.)

Obr. 2 Sluneční aktivita od roku 1650 do současnosti (měření, plná čára) a predikce pro nadcházejících 500 let (světle šedá: predikce ze spektra, tmavě šedá: predikce z analýzy vln). Písmena M, D, G značí historická minima globálních teplot: Maunderovo, Daltonovo, Gleissbergovo

Sluneční aktivita dobře souhlasí s pozemským klimatem. Tu zvláště jasně ukazují všechna historická teplotní minima. Tudíž i budoucí teploty lze předpovídat z těchto aktivit potud, pokud jsou určovány sluncem (AMO/PDO sluncem určovány nejsou).

Více než 200 letá perioda nalezená, je stejná jakou jsme našli my a v současně je na svém maximu. V důsledku jejích vlivů budou teploty klesat asi do roku 2100 na hodnoty podobné těm v poslední „malé době ledové“ 1870.

Analýza vlnek ve sluneční aktivitě Obr. 3 (Obr. 1b z (2)) obsahuje zajímavý detail. I přes omezené rozlišení ukazuje (stejně jako naše analýza stalagmitů ze Spannagel) více než 200 letý cyklus určený před více než 1000 lety. Tato oscilace se podle Obr. 3 jeví jako pravidelná celých 2500 let. (Příčiny této 2500 let dlouhé periodicity jsou v současnosti nejspíš nedostatečně pochopeny.)

Obr. 3 Analýza vlnek (ukazuje, které oscilace byly aktivní ve které době) sluneční aktivity. Dominantní oscilace (s periodami mezi 125 lety a 250 lety) jsou jasně rozpoznatelné a opakující se každých 2500 let.

Shrnutí: analýza sluneční aktivity dokazuje existenci a sílu více než 200 leté periodicity, kterou jsme našli v měřeních historických teplot stejně jako v datech ze stalagmitů Spannagel. Tento více než 200 letý cyklus je zjevně ten, který je známý jako „de Vriesův cyklus“.

Tento „de Vriesův cyklus“ spolu s AMO/PDO určují prakticky úplně globální klima minulosti (Obr. 4). To vylučuje jakýkoliv významný vliv CO2 na klima. Tohle poslední zjištění není překvapující, uvážíme-li malé množství CO2 v atmosféře a úzké absorpční spektrum oproti celému rozsahu (i z hlediska různých dokázaných NEGATIVNÍCH zpětných vazeb vyvolávaných vodou).

Obr. 4 (Obr. 6 z (1)) Naměřené teploty (černě) a konstruované z nejsilnějších 6 Fourierových složek (červeně). Fourierova analýza poskytuje více než 200 letý cyklus jako hlavní běh: pokles teplot od roku 1780 do roku 1870 a jejich následný vzestup do současnosti. Tento cyklus byl potvrzen na datech ze stalagmitů a opětovně teď potvrzen sluneční aktivitou. Člověk vidí, že teploty jsou určovány v podstatě více než 200 letým cyklem, přes nějž se překrývá 65 letý cyklus.

Obr. 5 Předpovídaná globální teplota „oficiálních“ modelů (červeně) a skutečná (naměřená) globální teplota (zeleně), kalibrací upravené tak, aby spolu seděly v roce 1980. Zdroj: Met Office

Současná „stagnace“ globálních teplot (Obr. 5) je v podstatě důsledkem AMO/PDO: sluneční de Vriesův cyklus je v současnosti na svém maximu, kolem nějž se zanedbatelně mění. AMO/PDO je v současnosti za svým maximem, což koresponduje s malým poklesem globálních teplot. Jeho příští minimum bude v roce 2035. Kvůli de Vriesově cyklu budou globální teploty klesat do roku 2100 na hodnotu odpovídající „malé době ledové“ z roku 1870.

Poznamenáváme, že křivky Obr. 5 jsou kalibrovány, aby seděly s rokem 1980. Měly by korektně sedět s předprůmyslovými časy. Takováto přesná kalibrace by nejspíš zvýšila diskrepanci mezi modely a realitou ještě podstatněji.

Lze si všimnout, že ten nejsilnější nárůst teplot od 70. let do 90. let, s nímž se „oficiálně“ argumentuje jako s důkazem oteplování od CO2, je v podstatě důsledkem AMO/PDO.

H. Luedecke and C.O.Weiss

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  wattsupwiththat.com