2 181 Italů se shromáždilo ve sportovní aréně, aby se poučili o moderní monetární teorii: Ekonomie nepotřebuje utrpení od neoliberálního zbídačování Právě jsem se vrátil z italského Rimini, kde jsem zažil jedno z nejúžasnějších představení svého akademického života. Čtyři z nás – příslušníci sboru University of Missouri v Kansas City (UMKC) – jsme byli pozváni, abychom tři dny přednášeli Moderní monetární teorii (MMT) a vysvětlili, proč je Evropa dnes v takových monetárních potížích, a ukázali, že existuje alternativa, podle které vynucování zbídačení pro 99% spolu s rozsáhlým úchvatem bohatství 1% není neodvratným přírodním zákonem.
Stephanie Kelton (z katedry ekonomie UMKC, předsedkyně a editorka svého ekonomického blogu, Nová perspektiva ekonomie), kriminolog a profesor práv Bill Black, investiční bankéř Marshall Auerback a já (spolu s francouzským ekonomem, Alainem Parquezem) jsme v pátek v noci vystoupili v basketbalové hale. Sestupovali jsme níže a níže hlavní průchodovou uličkou kolem naplněného hlediště, kde bylo údajně přes 2 100 lidí. Bylo to jako bychom si šli pro Oskara, když na nás lidé pokřikovali křestními jmény. Někteří říkali, že četli všechny naše ekonomické blogy. Stephanie si dělala legraci, že teď už ví, jak se cítili Beatles. Přišel dlouhý potlesk – všechno to bylo za intelektuální výkon místo sportovního.
Ovšem samozřejmě s jedním rozdílem: Naši sokové tu nebyli. Byl hodně velký tlak, ale hlavní euro-technokraté (bankovní lobbyisté určující evropskou ekonomickou politiku) doufali, že čím méně se uskuteční diskusí o možných alternativách ke zbídačování, tím snadnější bude protlačit jejich brutální finanční úchvat.
Všichni členové auditoria přispěli na to, abychom přiletěli ze Spojených států (a v případě profesora Alaina Parqueze z Francie) a aby se o nás postarali v grandhotelu Federico Fellini na pláži v Rimini. Konferenci organizoval reportér Paolo Barnan, který studoval MMT u Randalla Wraye, a uvědomil si, že v italské masové kultuře je velká poptávka po diskusi o tom, co opravdu v Evropě určuje životní podmínky. Jeho cílem bylo ukázat, že nově se vynořující finanční elita doufá ve zneužití krize jako příležitosti, aby si urvala svá osobní léna privatizací veřejného sektoru vlád, které svedla, uplatila nebo jim vnutila zbytečné dluhy. Místo toho, aby se centrálních bank použilo k financování jejich deficitů, vládám nařídili rozházet ve stavu nouze svá aktiva za ceny ve frcu. A tak vlády skončily jako vazalové držitelů dluhopisů a eurokratů zrekrutovaných z řad neoliberálů.
Paolo a ohromný podpůrný personál překladatelů a stážistů nám poskytli příležitost předvést přístup k monetární a daňové teorii a politice, kterou nebylo až donedávna ve Spojených státech téměř slyšet. Jen týden před tím vydal Washington Post přehled Moderní monetární teorie MMT (po němž následovala dlouhá diskuse ve Financial Times). Avšak ta teorie zůstala primárně založena na učení katedry ekonomie UMKC a Levyho Institutu na Bard College, k nimž většina z nás patřila.
Nosnou myšlenkou naší argumentace je to, že stejně jako nyní komerční banky vytváří elektronicky úvěr přes klávesnice svých počítačů (když vytváří bankovní konta dlužníků svých půjček výměnou za podpis IOU za úrok), tak stejně mohou svoje vlastní peníze vytvářet i vlády. Mohou se vrátit ke své řádné funkci, aniž by se zavalovaly nadbytečným břemenem dluhových úroků u soukromých držitelů dluhopisů či bank vytvářejících úvěr jako elektronický dekret. Vládní počítačové klávesnice mohou poskytnout téměř bezplatnou tvorbu úvěrů k financování výdajů.
Jakmile ty peníze vytvoří vláda, tak podstatný rozdíl spočívá v tom, že vlády tyto peníze utratí (přinejmenším v principu) k podpoře dlouhodobého růstu a zaměstnanosti, k investicím do veřejné infrastruktury, výzkumu a vývoje, zajištění zdravotní péče a k dalším základním ekonomickým funkcím. Banky pracují s mnohem kratším časovým rámcem a s úzce sobeckou motivací. Asi 80% jejich půjček tvoří hypotéky proti nemovitostem. Banky půjčují proti disponibilním zárukám a největšími ekonomickými aktivy jsou pozemky a stavby. Ačkoliv jsou bankovní půjčky využívány i k financování nákupů pro zajištění kapitálové přiměřenosti a k přebírání jiných korporací, většina investic do nového fixního kapitálu je u korporací financována ze zadržených zisků, nikoliv přes bankovní úvěry.
Na rozdíl od představ veřejnosti přestal už být akciový trh zdrojem takového financování. Grafy v učebnicích sice pořád ještě vyobrazují akumulaci peněz pro nové kapitálové investice, to se však bohužel zvrátilo na vykupování společností na úvěr (např. za vysoce úročený brak trhu dluhopisů), který už vytěsnil nakupování podílových cenných papírů nákupy dluhových papírů („čímž společnosti vyvlastňují“ od jejich akcionářů). Tím, jak jsou platby úroků odečitatelné z daní – pod záminkou, že jsou to nutné náklady k provádění byznysu –, se snižují platby daní z korporátních příjmů. A to, čeho se výběrčí daní vzdal, je k dispozici jako platba bankéřům a držitelům dluhopisů, kteří bohatnou ze zatěžování ekonomiky dluhem.
Konečným výsledkem je to, že tok korporátních příjmů se nevyužívá k produktivním investicím, nýbrž je odkloněn do finančního sektoru – nejen aby se platily úroky a penále bankám, ale také aby se zpětně vykupovaly akcie k podpoře jejich cen, a tudíž k podpoře hodnoty akciových opcí, které si manažeři dnešních financializovaných společností sami nadělují.
Vítejte v naší postindustriální ekonomice finančního stylu. Industriální kapitalismus už odumřel během sérií her zrežírovaných finančním kapitalismem, počínaje kapitalismem penzijních fondů, přes globalizovanou dolarizaci a ekonomiku bublin, až po čas představení se zápornou hodnotou podílových aktiv, období zabavování kapitálu, dluhovou deflaci až konečné zbídačování (ujal se pro něj český eufemismus „úsporná“ opatření) – a nyní to v Evropě už vypadá na dluhové nevolnictví, především v PIIGS: Portugalsku, Irsku, Itálii, Řecku a Španělsku. (Baltické země Litva, Estonsko a Lotyšsko už do dluhů zabředly tak hluboce, že jejich populace emigruje, aby sehnala práci a utekla od předlužených nemovitostí. To samé zamořuje i Island už od jejich kolapsu se zhroucením bank v roce 2008.)
Proč ekonomové tyto jevy nepopisují? Odpovědí je místo toho kombinace politické ideologie a analytické slepoty. Zrovna když konference v Rimini v neděli večer skončila, tak např. Paul Krugman v pondělí 27. února v New York Times v eseji „Co sužuje Evropu?“ obvinil z europroblémů jednoduše neschopnost zemí devalvovat své měny. Správně kritizoval linii Republikánské strany, která dává za vinu problémy eurozóny sociálním výdajům, a rovněž kritizoval i svalování této viny na rozpočtové deficity. http://www.nytimes.com/2012/02/27/opinion/krugman-what-ails-europe.html?hp
Opomenul však svěrací kazajku, jíž je svázána Evropská centrální banka (ECB), která je tak neschopná monetizovat deficity vydáváním peněz či ještě typičtěji jednoduchým vypsáním šeků na vlastní konto centrální banky. Tento zákaz je výsledkem tmářské ekonomické teologie vepsané do Ústavy EU. Krugmanovo odmítání MMT jej vede k ignoraci tohoto názoru:
„Kdyby národy z periferie ještě měly své vlastní měny, mohly by použít devalvaci pro rychlé obnovení konkurenceschopnosti. To ale nemají, což znamená, že směřují k dlouhému období masové nezaměstnanosti a hospodářskému zpomalení během všezadírající deflace. Jejich dluhové krize jsou z větší části vedlejším produktem této smutné perspektivy, protože ekonomiky v depresi vedou k rozpočtovým deficitům a deflace jen s dluhovým břemenem přitíží.“
Tato neoklasická obchodní analýza však trpí dvěma problémy. Zaprvé devalvace měny snižuje cenu práce při nárůstu ceny importu. Zadruhé dluhové břemeno denominované v cizích měnách se s devalvací zvyšuje. Což vytváří problémy, pokud vláda neschválí zákon o re-denominaci veškerých dluhů do své vlastní domácí měny. Tohle je v souladu s Přímou směrnicí mezinárodního finančnictví: Vždy nenominujte dluhy ve své vlastní měně, jako to činí Spojené státy.
Suverénní národy to naštěstí mohou učinit i ex posto facto. V roce 1933 např. Franklin Roosevelt vyhlásil nulitu Zlaté klauzule v US dluhových kontraktech, čímž umožnil, aby se bankám a dalším věřitelům proplácel ekvivalent ceny zlata. Ale všechny suverénní vlády se mohou rozhodnout, jak se budou dluhy platit (nebo i neplatit, když na to přijde). Při svém zhlížení se v běžném neoklasicismu pan Krugman tento problém dluhu ignoruje:
„Ty postižené národy, zvláště PIIGS, nemají žádné jiné než špatné volby – buď budou trpět útrapami deflace, nebo přistoupí k dramatickému kroku a opustí euro, což nebude politicky průchodné, dokud všechno ostatní neselže (to je bod, k němuž se zjevně blíží Řecko). Německo by mohlo pomoci, kdyby revidovalo svou vlastní politiku uskrovňování a přijalo vyšší inflaci, to ale neučiní.“
Takže existující systém by mohl fungovat, uvádí, jen kdyby Němci pustili do své ekonomiky inflaci a více německých turistů by utratilo více v Řecku – za předpokladu, že by tyto výdaje řecká vláda dostatečně zdanila, aby vyvážila svůj rozpočet. Když Německo nevykoupí tuto selhavší a nefunkční ekonomickou strukturu, bude se z ní Řecko muset stáhnout – čímž pak devalvace obnoví rovnováhu.
To je však typické neoklasické přehnané zjednodušení. Opuštění eura nestačí k odvrácení zbídačení, exekucí a dluhové inflace, pokud Řecko a další země, jež se stáhnou, zůstanou anti-vládními neoliberály s postindustriální politikou, která teď zamořila eurozónu. Co když budou mít post-euro ekonomiky centrální banku, jež bude pořád odmítat financovat deficity veřejného rozpočtu a nutit tak vlády, aby si půjčovaly od komerčních bank a držitelů dluhopisů? Co když bude vláda pořád věřit, že by měla radši vyrovnat rozpočet než poskytnout ekonomice poptávkové pobídky podněcující její růst? V takovém případě se i post-euro vlády svážou stejnou politickou svěrací kazajkou, která je nyní uvalena na eurozónu.
Předpokládejme dále, že řecká vláda oseká výdaje na veřejné blaho a vykoupí banky za jejich ztráty nebo převezme vsázky na ztrátové banky do veřejné rozvahy, jako to udělalo Irsko. V takovém případě, co když vlády udělají stejný krok jako neoliberální Obamova administrativa ve Spojených státech a odmítnou odepsat hypotéky na nemovitosti a další dluhy kvůli neschopnosti dlužníků splácet, jako to ke své škodě neučinily Island a Litva? Výsledkem bude dluhová deflace, exekuce majetku, nárůst nezaměstnanosti – a narůstající vlny emigrace s tím, jak se domácí ekonomika a příležitosti k zaměstnání hroutí. Jak rozpočtové deficity, tak deficity platební bilance se zhorší, nikoliv zlepší.
Druhým chybným opomenutím pana Krugmana je jeho předpoklad potřebné vyváženosti vládních rozpočtů. Opomíjí ten bod MMT, kdy vlády mohou radši financovat deficity, než aby spoléhaly na držitele dluhopisů. Monetární účinek je stejný: dluhově financované výdaje. Rozdíl je v tom – a ten je podstatný –, že vláda není tlačena k tomu, aby ekonomiku zdaňovala k financování svých operací a aby tyto daně dále neodcházely do dluhů v bankách a k držitelům dluhopisů. Ale i přes svůj proti-cyklický keynesianismus pan Krugman sdílí v principu neoliberální mytologii, která démonizuje veřejnou volbu k tvorbě dluhu, přičemž schvaluje toto dluhové financování soukromému sektoru (i v cizích měnách!). Konečným cílem je přimět ekonomiku, aby se chovala, jako kdyby pořád platil zlatý standard, kdy je zapotřebí kupovat si úspory (v „tvrdých“ aktivech), ač ve skutečnosti banky prodávaly jen iluzi toho, že výstupy z jejich elektronických rozvah jsou „stejně dobré jako zlato.“ Tenhle svět skončil už v roce 1971, kdy Spojené státy od zlata odešly. Od té doby jsou všechny měny státními měnami – často podloženými US pokladničními IOU místo svých vlastních peněz, aby to bylo jisté.
V čem tedy spočívá klíč k řešení? Přimět centrální banky, aby dělaly to, k čemu byly centrální banky založeny: k monetizaci vládních rozpočtových deficitů, aby mohly peníze utrácet v ekonomice způsobem, který nejlépe podpoří ekonomický růst a plnou zaměstnanost.
V tomto je poselství MMT, kvůli němuž bylo pět z nás pozváno, abychom ho přiblížili posluchačům v Rimini. Někteří z účastníků vystoupili s vysvětlením, že vážili cestu až ze Španělska, jiní z Francie a ze všech měst po celé Itálii. A ačkoliv jsme poskytovali mnoho tiskových, rozhlasových a televizních interview, řekli nám, že hlavní média mají nařízeno nás ignorovat jako politicky nekorektní.
Takový je cenzorský duch neoliberálního monetárního zbídačování. Jejich motto se nazývá TINA: There Is No Alternative (neexistuje žádná alternativa) a chtějí, aby se věci v tomhle udržely. Dokud budou moci potlačit diskusi o tom, kolik vlastně existuje lepších alternativ, potud doufají, že veřejnost zůstane apatická, zatímco její životní úroveň se bude hroutit a její bohatství bude vysávat to vrcholné 1% z ekonomické pyramidy.
Posluchači byli hlasitě proti setrvání v eurozóně – pokud setrvání v ní má znamenat podrobení se neoliberální pro-financializační politice. (Průběh byl zachycen na videu a bude přepsán a umístěn na web. Bonnie Faulkner z vysílací společnosti Pacifica KPFA se zúčastnila a zkompiluje z toho série programů a mluvčí vyslechne při následných interview pro svůj program „Děla a máslo“.) Už nejsou tak naivní, aby si mysleli, že by je samotné stažení z eura vytáhlo z problémů, o nichž původně doufali, že je členství v EU vyřeší: Italská politická korupce, úniky daní pro pracháče, špinavé obchody insiderů a nejvíce ze všeho moc bank, do kterých připadá veškerý přebytek a které kontrolují vládu, masová média, a dokonce i university zkouší populaci vymýt mozky, aby věřili, že finanční kontrola nad alokací zdrojů, daňová politika a přerozdělování bohatství –že právě to všechno bylo nejlepší ke zvýšení efektivnosti ekonomiky.
Posluchači se ze všeho nejvíce dožadovali monetární a fiskální teorie od Stephanie Kelton, která poskytla tu nejjasnější přednášku o ekonomice, jako jsem kdy slyšel – přímo eukleidovskou prezentaci logiky MMT.
To množství posluchačů, kteří zaplnili sportovní stadion, aby vyslechli naše ekonomické vysvětlení toho, jak by banky ve skutečnosti měly fungovat, aby se vyhnuly zbídačování a podpořily zaměstnanost, místo aby ji podtrhávaly, ukázalo, že vládní pokusy o vymývání mozků populace nefungují. (Abyste si udělali vizuální představu o velikosti, podívejte se na http://www.youtube.com/watch?v=XP60tpwu5cs).
Zatím pokusy vnutit logiku TINA této populaci nefungují o nic lépe, než fungovaly v kruhu 101 na Harvardské ekonomické fakultě, z něhož nedávno studenti hromadně odešli na protest proti nerealistickému myšlení o jakémsi paralelním vesmíru. Tato logika se líbí převážně sice inteligentním, leč vykořeněným individuím (která se ještě nevymanila z autismu). Tito jsou pak vybíráni jako užiteční idioti a cvičeni, aby vykreslovali obrázky ekonomiky, z nichž je vyloučena analýza dluhové režie, oběda, z něhož netyje rentiér, a finančního parazitismu. Člověk vlastně musí být velice chytrý, aby si dovedl představit systém, který „si uchovává vzhled“ stejně nerealistický jako systém ptolemaiovského geocentrismu. Že by snad existovala nějaká pozitivní role vlády a skutečné centrální banky, jež netrpí útlakem pod palcem bankéřů ze soukromého sektoru a finančních inženýrů usilujících o vysávání ekonomického přebytku od národa stejně, jako to v minulých staletích činívali váleční dobyvatelé?
Objevuje se narůstající pocit, že samotná západní civilizace je na kritickém rozcestí. Musí si zvolit mezi zbytečným zbídačováním a pokrokem – avšak pokrok je zablokován zdráhavostí odepsat dluhovou režii. Takže, jak poznamenal profesor Kelton, ekonomiky se střetávají se dvěma odlišnými typy prorůstové politiky. Neoliberální politikou slibující pomoc tělu ekonomického růstu tím, že z tohoto těla vysává krev a ostentativně mu pomáhá růst zdravěji a obnovit rovnováhu (v níž má veškerou moc to zazobané 1%). Politikou MMT je to tělo živit, aby se mu pomohlo zdravě růst. To však vyžaduje osvobození mozku – vládních a politiku tvořících činitelů, kteří realizují ekonomickou filosofii – od kontroly finančním sektorem.
Epilog
Teď, když se na web věší souhrnná videa, mi napsal norský ekonom:
Nechápu, co je na tom nového:
Vlády mohou vytvářet peníze, … aby podpořily dlouhodobý růst …
To, co je na tom nového, je, že to konečně už někdo poslouchá.
Vypadá to, že je tu hlad po někom (s tou „správnou kvalifikací“), kdo by lidem s jednoduchou zřetelností sdělil, co na to zdravý selský rozum.
To, co dnes MMT učí, je opravdu založeno na dlouhodobé znalosti a praxi. Míra, s jakou byla logika a poselství zdravého rozumu vyloučeno z akademických osnov, je závětí neoliberální verze takového volno-trhovnictví, jehož politika zjevně může fungovat jedině, vyloučí-li se diskuse o jakékoliv alternativě – a když se opravdu vyloučí i samotná historie ekonomiky.
Překlad: Miroslav pavlíček
Zdroj: http://www.globalresearch.ca
