Zdálo se to jako geniální způsob, jak vydělat víc peněz s menším rizikem. Ve skutečnosti šlo jen o způsob, jak vydělat víc peněz a riziko elegantně přenést na někoho jiného. Výsledkem byla největší bublina v historii. A hlavně největší globální podvod, jehož důsledky všichni teprve pocítíme. Řeč je o takzvané finanční krizi, která propukla v roce 2008 pádem investiční banky Lehman Brothers. Když si vzal dříve americký pracující hypotéku, její splátky logicky chodily pravidelně tomu, od koho si půjčil, a věřitel si hlídal, aby o ně nepřišel. Zatímco v „novém“ systému, který se začal rozvíjet v 90. letech minulého století, věřitelé hypotéky prodali investičním bankám. Banky zkombinovaly tisíce dalších hypoték a ostatních půjček a vytvořily jakési balíčky, které nazvaly komplexní deriváty (anglická zkratka CDO), a ty pak dál prodaly investorům po celém světě.

Nikdo už se nemusel starat, zda hypotéku dlužník někdy splatí. Jako pojistka, pokud by šel CDO ke dnu, totiž investorům sloužil další vynález, takzvaný swap úvěrového selhání, se kterým přišla největší světová pojišťovna AIG. Jediné kritérium investičních bankéřů tak bylo – čím víc CDO prodáme, tím víc vyděláme. A taky vydělali. Pouze šéf Lehmanů si přišel na půl miliardy dolarů. Mělo to však háček. Na rozdíl od standardního pojištění se mohli bankéři pojistit i proti pádu CDO, které nevlastnili. Je to stejné, jako kdybyste si pojistili svůj dům, ale spolu s vámi by to udělalo dalších sto lidí, které jste v životě neviděli. Takže co se stalo, když celý dům shořel?

Banky dobře věděly, co dělají. Proti produktům, které sami vydávali a interně je označovali jako „sračky“, začali bankéři aktivně sázet, přičemž klientům to jaksi neřekli, a vsadili si i na krach pojišťovny AIG. A když AIG i jejich banky skutečně zkrachovaly, nechaly si banky od daňových poplatníků na svou záchranu zaplatit circa tři čtvrtě bilionu dolarů, přičemž výdělky jim zůstaly. Jinak se nezměnilo nic. Snad jen to, že se bankéřům v roce 2010 zvýšily bonusy…

Jak to celé začalo? Třeba v roce 1998, kdy Brooksley Bornová, tehdy čerstvě jmenovaná šéfka Komise pro obchodování s komoditami, dostala za vyučenou. Poté, co přednesla návrh, jak deriváty, které podle jejích analýz silně ohrožovaly stabilitu světového finančního systému, zregulovat. Hodinu nato jí volal ministr financí Larry Summers, který seděl ve své kanceláři se 13 nejmocnějšími bankéři; kulantně řečeno se na ni obořil a přikázal jí, ať na něco takového radši rovnou zapomene. Brooksová pod tlakem rezignovala a zanedlouho schválil Kongres pod Summersovou taktovkou zákon, který jakoukoli regulaci zakázal. Zbytek už znáte. Nějak ale zapadlo, že prominentní ekonom Summers, později prezident Harvardské univerzity, vydělával jako konzultant investičních bank ročně kolem 50 milionů dolarů.

Ne, do vězení nešel. Nový americký prezident Barack Obama si ho vybral jako hlavního ekonomického poradce… A šéfem Komise pro obchodování s komoditami se stal topmanažer banky Goldman Sachs, jež v ničivých spekulacích sehrála hlavní roli.

Takhle vypadá 100 gramových kousků v ceně cca 102 000 Kč, které prodává zlatnictví JK Jitka Kudláčková Jewells.
Pozor na rozdíl mezi investičním zlatem, jež se nečastěji prodává ve formě slitků neboli cihliček či mincí, a zlatými šperky.
Investiční zlato je osvobozeno od DPH a na rozdíl od šperků likvidní (kdykoli snadno prodejné) na celém světě.

Střih, září 2011. V nedávné oficiální zprávě pro veřejnost Goldman Sachs tvrdí, „všechno se dá zvládnout, hlavně ale neinvestujte do nadhodnoceného švýcarského franku“. Reportéři deníku Wall Street Journal však získali interní zprávu určenou stovce největších klientů, kde hlavní analytik Goldman Sachs říká zhruba toto: „Svět se řítí do pekel, tak toho využijme a vydělejme na tom. Dalšími dluhy se světové zadlužení nevyřeší. Sázejte na kolaps světových trhů a nakupujte švýcarský frank.“

Stále dokola

Autor tohoto textu si stále dokola klade otázku: Na co myslí držitelé Nobelovy ceny za ekonomii či komentátoři nejlepších deníků, když tvrdí, že stačí v takové situaci vytištěním dalších peněz rozpohybovat ekonomiku? Investoři, kteří visí na rtech šéfa amerického Federálního rezervního systému (Fed) Bena Bernanka – jenž ještě tři měsíce před krachem LB tvrdil, že nic nehrozí, ačkoli ho varovala i FBI nebo šéf Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss Kahn? Čekají na Bernankovo další prohlášení, načež začnou zběsile kupovat akcie (to když řekne, že vytiskne další peníze), nebo je prodávat (to když řekne, že je zatím nevytiskne). Nebo analytici, kteří doporučují nakupovat dluhopisy a akcie a prodávat zlato, protože je na něm prý bublina?

Ztratili všichni rozum, když doufají, že lze stejné věci dělat stále dokola, a očekávat jiný výsledek? Že věří Obamovi, Merkelové a Sarkozymu, že „něco“ udělají a vše dál půjde při starém?

Lidé nejsou hloupí, spíš si jen iracionálně odmítají připustit skutečnost. Tak prostě funguje lidská přirozenost, která obvykle brání myšlenkám na to, že vše, co člověk zná a na co je zvyklý, se může jednou změnit. Většina lidí na začátku 20. století také nevěřila, že by mohla začít nějaká světová válka – dokonce ani když začala. Většina lidí nevěřila, že mohou zbankrotovat Lehman Brothers či největší pojišťovna AIG. A většina lidí věří, že nezbankrotuje ani Amerika a Evropa. Nejsem ekonom. Netvrdím, že tomu rozumím líp, nebo že to, co si myslím, že se stane, se opravdu stane, popřípadě jak se to stane. Ani nejsem pesimista. Jen se snažím říct, že pravděpodobnost příchodu krize není vůbec malá. A že je lepší se dopředu připravit a mluvit o ní; a že není dobré jít s davem a vydat se napospas těm samým cynikům, kteří nás do téhle šlamastyky dostali a teď vyhlašují recepty, jak nás z ní dostat. Je načase začít přemýšlet. V těchto zvichřených časech, kdy se začínají dít věci, jež nevěříte, že se mohou stát, je jediný způsob, jak se orientovat – historie a fakta.

Na rovinu

Takže, co se stane, když růst ekonomiky nezvládne obrovské zadlužení, které sužuje Evropu i Ameriku? Řešení jsou zhruba dvě: tím prvním jsou tvrdá úsporná opatření a zastavení dalšího zadlužování – nebo rovnou bankrot a odepsání dluhu. Když ale předlužené státy provedou masivní škrty nezbytné k odvrácení bankrotu, ještě víc zpomalí už tak slabý růst ekonomiky a dluh stejně příliš nesníží – stačí se podívat do Řecka. Takový postup si nemůže dovolit ani Amerika, kterou pohání už jen peníze z takzvaného kvantitativního uvolňování – kdyby Fed přestal tisknout nové bankovky, vládě by okamžitě došly peníze a ekonomický život země by se zastavil. Škody by byly tak obrovské, že to Fed nikdy neudělá.

Druhý způsob taky není zrovna povzbudivý, zato je dost pravděpodobný. Protože hospodářský růst nebude nikdy tak vysoký, aby další zadlužování pomohlo rozhýbat ekonomiku a umožnilo dluhy splatit později, centrální banky budou tisknout peníze tak rychle, dokud se úplně a snadno neoddluží. Všichni sice budou milionáři, ale inflace peníze znehodnotí. Při hyperinflaci v roce 1923 v poválečném Německu stál chleba 143 miliard marek a výplaty probíhaly dvakrát denně; vždy byla vyhlášena pauza a všichni běželi nakoupit, protože kdyby šli do obchodu až večer, už by si moc nekoupili. To se zrovna nemusí stát, ale prudká inflace je každopádně velký problém.

Cena zlata pouze reaguje na to, co se děje ve finančním světě. 
Jak centrální a investiční banky postupně znehodnocují papírové měny, 
kurz zlata roste a toto znehodnocování kompenzuje.

Nikdy v historii však nebyl svět tak provázaný. A tak je možné, že než evropští politici vůbec stihnou začít tisknout nové peníze nebo se dohodnout na vydávání společných dluhopisů, které by katastrofické scénáře alespoň oddálilo, nastane dominový krach. Kromě Řecka, jehož brzký bankrot je nevyhnutelný, na hraně balancují i Španělsko a Itálie, třetí a čtvrtá největší evropská ekonomika, jejichž dluhopisy ve snaze oddálit podobný scénář začala skupovat Evropská centrální banka a čerstvě i Mezinárodní měnový fond… Při krachu Itálie by byla další na řadě Paříž, jelikož francouzské banky drží italské dluhopisy za 410 milionů eur, a následně by došlo k pádu eurozóny, potažmo EU. Zkrachovaly by banky, nastala by panika, na burzách by se zastavilo obchodování, bankomaty by přestaly vydávat peníze, tak, jako by se to bývalo stalo už před třemi lety, kdyby nebyly zachráněny americké banky. Jenže to se ještě daly na „záchranu“ nabrat další dluhy…

Aby si ve slabších chvilkách člověk přece jen nepřipadal jako paranoidní cvok, existují naštěstí lidé jako Max Keiser nebo Marc Faber. První býval pětadvacet let makléřem na Wall Street, zná dokonale finanční systém a jako úspěšný televizní moderátor nemusí lhát sobě ani nám. Řídí se osvědčeným když něco vypadá jako kachna, chodí jako kachna a kejhá jako kachna, pak je to kachna. V září například prohlásil, že evropský hospodářský růst, bude-li jaký, prostě nemůže zaplatit takovou horu dluhů, ani kdybychom se stavěli na hlavu. A ve velkém nakupuje zlato a stříbro. Faber je zase slavný investor, který v roce 1987 poradil svým klientům, ať opustí akciový trh, týden předtím, než zkrachoval, a který vydává newsletter pro investory Gloom, Boom and Doom: „Každý měsíc nakupuji trochu zlata. A nikdy ho neprodám, obzvlášť když vidím klauny, jako jsou Ben Bernanke, Larry Summers a Tim Geithner (ministr financí USA a další z členů vlády Wall Street).“

n KDYBY USA PŘESTALY TISKNOUT NOVÉ BANKOVKY, EKONOMIKA ZEMĚ BY SE ZASTAVILA.

Právě zlato (nebo stříbro) je pro normálního člověka jedním z mála způsobů, jak si své úspory opravdu pojistit. Stačí se podívat, co zrovna dělá Čína, největší exportér obchodující v dolarech. Na svém blogu Run na dolar popisuje výstižně obchod mezi Čínou a USA anonymní český autor s přezdívkou Stříbrný býk: „Američtí dovozci Číně za zboží zaplatí v dolarech. Číňané dolary vymění v čínských bankách za jüany. Čínská centrální banka vykrývá stálou poptávku po jüanech jejich tiskem, aby zabránila růstu jüanu vůči dolaru, což by čínským výrobcům snížilo zisky. Tato část cyklu vede k hromadění dolarů v čínské centrální bance, která pro ně nemá žádné použití.

Američané zase spotřebovávají víc, než vyrábějí. 75 procent tamějšího HDP je tvořeno spotřebou. A tak se stále víc zadlužují. Tento dluh nemohou kvůli hrozbě inflace pokrývat jen z vlastních zdrojů, tedy tiskem dolarů, a proto ho nabízejí ve formě exportu dalším zemím, aby obchodní bilanci srovnali. Tento export má formu vládních dluhopisů…“ Jinými slovy, Amerika si kupuje čínské zboží za svůj vlastní dluh. Jakmile se ale vyhlídky, že dluh začne splácet, limitně přiblížily nule, Čína ve snaze nepřijít o vše snížila dolarové rezervy ze tří bilionů na jeden a skupuje téměř polovinu světové produkce zlata. Jen loni Čína zlaté rezervy zdvojnásobila na 1054 tun a očekává se, že na konci roku bude mít přes 2000 tun zlata.

n BANKY CENOU ZLATA MANIPULUJÍ – VĚTŠINA ZLATA, SE KTERÝM SE OBCHODUJE, NEEXISTUJE.

To samé dělají i čínští civilisté. Jen za první dva měsíce letošního roku nakoupili neuvěřitelných 42,3 milionu uncí (1 unce je 31,1 gramu) zlata. Podobně horečné nákupy probíhají i v Indii. Zatímco totiž Evropané chápou zlato po většinou jako obyčejnou komoditu, na jejíž cenu se dá sázet, výhodnou investici, případně jako peníze, v Asii je vnímáno jako bohatství, kapitál. Tak, jako tomu bylo po tisíce let, kdy bylo zlato hlavním platidlem ve většině starověkých i středověkých společností. A když v roce 1717 stanovil Isaac Newton coby správce britské Královské mincovny přesnou cenu jedné unce ryzího zlata, stalo se rovněž základem měnového systému moderní éry. Od té doby se na jeho zásoby uložené ve státních bankách začaly vázat i klasické peníze (běhat po městě s cihličkami není zrovna nejpraktičtější). První papírové peníze sloužily tedy jen jako potvrzení toho, že máte uložené skutečné zlato.

Na rozdíl od peněz nelze množství zlata uměle navýšit. A má jednu velikou výhodu – je dobré i jako prostředek směny, i ke spoření. Kdežto papírové peníze jsou ve zcela schizofrenní situaci – při směně chcete, abych jich bylo co nejvíc, aniž by se zvyšovala jejich hodnota, zatímco při spoření, aby rostla hodnota, nikoliv množství.

Že je v těchto dvou funkcích tak výrazný rozpor, způsobil další ekonomický trik. Na konci 60. let Spojeným státům hrozilo, že zbankrotují, neboť nebyly schopny krýt své mezinárodní závazky dostatečným množstvím zlata – a tak americká centrální banka uváděla do oběhu více dolarů, než odpovídalo jejím zlatým rezervám. Protože by jakákoli země mohla chtít vyměnit dolary za zlato, prezident Richard Nixon v roce 1971 zrušil směnitelnost dolaru za zlato a světovou rezervní měnou se stal ničím nekrytý dolar.

Přestože opuštěním takzvaného zlatého standardu udělali Američané ze zlata jen jednu z komodit a jeho cena logicky klesla, zlato jako tradiční uchovatel skutečné hodnoty tento manévr ustálo a perfektně odráží to, co se děje ve finančním světě – roste-li počet ničím nekrytých peněz, roste i cena zlata. Na počátku minulého století byste na automobil Ford potřebovali 1300 gramů zlata. Nebo 850 dolarů. Ford v roce 2008 stál stejných 1300 gramů zlata, ale už 36 500 dolarů. A dnes?

Recept na těžké časy

Od konce 90. let, kdy začaly investiční banky spekulovat s deriváty a penězi, které neexistovaly, vyskočilo zlato z 300 dolarů na 1900, a od zmiňovaného roku ’71 dokonce o 4300 procent. Přesto je stále směšně levné. Například podle nedávné studie rakouské Erste Bank jeho reálná cena odpovídá 10 000 dnešních dolarů.

Banky totiž cenou zlata manipulují stejným způsobem jako v případě derivátů – většina zlata (stejně jako stříbra), se kterým se obchoduje, neexistuje. Fyzicky vlastní zlato pouhé procento nakupujících, zbytek je virtuální. Zájemce dostane papír, že zlato vlastní, a tím má teoreticky zajištěnu jeho dodávku v budoucnosti. V praxi to ale vypadá tak, že se jedna cihla prodává znovu a znovu. Pokud by ji odběratel chtěl přece jen odebrat, centrální banka, která slitek do systému poskytla, nahradí odebraný jiným, aby systém dál fungoval. Až budou v případě krachu peněžního systému a následné paniky chtít odebrat zlato všichni, systém zkolabuje a ti, na něž se nedostane, budou vyplaceni v dolarech, které už ale nebudou mít žádnou hodnotu. A cena zlata vyletí do astronomických výšek. Ovšem pozor, například při krizi ve 30. letech americký prezident nařídil obyvatelstvu pod pohrůžkou vězení odevzdat zlato státu. Ten, kdo je neměl zakopané pod jabloní, byl sprostě okraden.

Bylo by naivní se domnívat, že někoho v případě ekonomického kolapsu zachrání pouze vlastnictví zlata. Například měnit v době hyperinflace zlato za jídlo není ten nejmoudřejší způsob, jak jej využít. Zlato je pouze pojistkou a nejlepším způsobem, jak nepřijít o všechno, dostat se na druhou stranu krize a po následném ekonomickém restartu mít něco do začátku v novém světě. Protože ať už proběhne „měnová reforma“ jakkoli, zlato v ní, jak je vidět i podle horečných nákupů centrálních bank, sehraje podstatnou roli.

Omlouvám se čtenářům za chmurné vyznění tohoto textu, ale upřímnost je nad všechny drahé kovy. S dovolením použiji citát od Roberta Kiyosakiho, známého byznysmena a autora bestselleru Bohatý táta, chudý táta, jenž zcela konvenuje se selským rozumem: „Jsem připraven na nejhorší. Nastane velká deprese, nebo hyperinflace. Když zkolabuje systém, supermarkety nemají zásoby ani na tři dny. Proto si kromě zlata udělejte zásoby jídla a pořiďte si zbraň.“

Milan Vidlák

Vyšlo: Právo & Byznys

]]>