Během posledních sedmi let si 11 zemí Polsko (2006), Rusko (2008), Finsko (2009), Francie (2009), Švédsko (2010), Island (2011), Španělsko (2011), Dánsko (2012), Singapur (2012), Kanada (2012) a Japonsko (2013) uvědomilo potřebu jmenovat svého vlastního vyslance pro Arktidu. Tito vyslanci se využívají pro analýzy a hodnocení situace ve vynořující se „velké arktické hře“ s konečným cílem využití minerálních zdrojů a využití arktických cest pro přepravu nákladů z Evropy do Asie. V roce 2008 vydal US Geological Survey hodnocení odhalující, že Arktida obnáší asi 13 procent neobjevené ropy světa, 30 procent jeho už objeveného zemního plynu a 20 procent jeho hydrátů zemního plynu. Jinými slovy 90 miliard barelů ropy, 1 669 bilionů kubických stop zemního plynu a 44 miliard barelů zemního plynu.
Potenciální komerční přínosy z dopravy zboží přes Arktidu v porovnání se Suezským kanálem také vypadají přitažlivě. V srpnu až září 2009 dvě německá těžkotonážní plavidla VV Beluga Foresight a MV Beluga Fraternity převezla náklad ocelových trubek z ruského Archangesku do Nigérie pomocí severní mořské cesty. Tato nová cesta zkrátila vzdálenost o 3000 námořních mil a snížila spotřebu paliva o 200 tun na plavidlo, což vedlo k úsporám 600 000 amerických dolarů. O rok později, plavidlo z Hong Kongu MV Nordic Barents převezlo železnou rudu z Kirkens v Norsku do Šanghaje tou samou cestou a snížilo náklady o 180 000 USD. V roce 2012, 46 plavidel převezlo o více než 1,2 milionů tun nákladu Severomořskou cestou než v roce 2011, tj. o 53 procent. Ještě v roce 2010 tuto cestu použila jen čtyři plavidla. Někteří výzkumníci předpovídají, že Severomořskou cestou se bude do roku 2020 převážet 30 milionů tun nákladu.
Čína je největší spotřebitel a dovozce energetických zdrojů na světě, ale ohromná geografická vzdálenost od Arktidy omezuje příležitosti pro Peking – přinejmenším oproti členům Arktické rady (Kanada, Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Rusko, Švédsko a USA) – aby stanovovala agendu a formovala strategii využití nových arktických příležitostí. Nicméně Čína byla prvním asijským státem, který projevil zájem a zahájil úsilí, aby se stal plným členem Arktické rady. Peking argumentuje, že podle Konvence Spojených národů o Mořském právu je Severní ledový oceán dopravním veřejným prostranstvím, a klimatická změna má negativní dopady na čínskou potravinovou bezpečnost, zvláště při záplavách pobřežních oblastí. Mezi tím Čína přistoupila i k výzkumu Arktidy a Antarktidy.
Mezi lety 1985 až 2012 inicioval Peking pět arktických a 28 antarktických expedicí. Rovněž postavil státem vlastněnou Arktickou stanici Žlutá řeka a uzavřel dohodu s finskou společností Aker Arctic Technology o stavbě druhého ledoborce do roku 2014 a připojil se tak k MV Xu? Lóng, který Peking v roce 1993 koupil od Ukrajiny. Čínští zástupci se navíc přidali k Arktickému vědeckému výboru k Týdnu summitu arktické vědy, ke Komis vědecké správy Ny-Ålesund a k projektu Mezinárodního polárního roku. Nicméně „vědecká“ diplomacie samotná nejspíš Číně nepomůže, aby se jako trvalý členský stát dostala do nejvlivnější a nejdůležitější arktické organizace (Arktické rady).
Současné čínské arktické iniciativy naznačují, že Peking by rád kamufloval své skutečné zájmy v tomto regionu monitorováním životního prostředí, ochranou arktického života a obavami o domorodé obyvatelstvo. Rétorika Pekingu se zaměřuje na definování Arktidy jako mezinárodní zóny, kde změny musí dávat smysl pro všechny země a klimatická změna je problémem pro nejvyšší úrovně diplomacie. Spolu s Francií a Německem to Čína vidí tak, že ropná skvrna v Arktidě podobná té, která se objevila v roce 2010 v Mexickém zálivu, by přinesla katastrofické důsledky pro globální bezpečnost. Tak ročně vydává kolem 60 milionů USD na polární výzkum a buduje Čínsko-nordické arktické výzkumné centrum v Šanghaji a plánuje zvýšit stav výzkumného personálu tisícinásobně.
Současně s tím dělá Peking narážky, že Čína není spokojena se současnou rovnováhou moci v arktickém regionu. Nejvíce do očí bijící záležitostí je polemika, která předvádí pekingské ambice v soutěži o Arktidu, když Čínu identifikuje jako „blízko-arktický“ stát. Tento koncept se už zabydluje v lexikonu čínských vědců, kteří odpovídají za arktický výzkum.
Tento přístup vypadá ve skutečnosti jako dost prozíravý a dalekozraký, vzhledem k USA a kanadské posedlosti ruským počínám v tomto regionu, jako je jejich oznámení nové arktické strategie, přítomnost ruských leteckých a námořních prostředků v hraniční zóně a vztyčení ruské vlajky na Severním pólu v roce 2007. Ponechal snad Peking na Moskvě, aby ta sehrála roli nebezpečného souseda, zatímco pro sebe si udrží image mírumilovného státu zaměřeného na neutrální témata: sponzorujícího expedice, provádějícího zkoumání klimatických změn, podporujícího trvale udržitelný rozvoj, vedoucího kampaně proti zamoření prostředí a podporujícího turistiku? Tím, že si Čína v těchto oblastech vybuduje silnou pozici, nejenže pak bude schopna čerpat ze znalostí mezinárodní vědecké komunity a předkládat argumenty na podporu teorie, že Čína je pod vlivem klimatické změny; také bude moci spolupracovat se šesti organizacemi (Arktická athabaskánská rada; Aleutská mezinárodní asociace; Mezinárodní gwitch-inská rada, Inuitská cirkumpolární rada; Ruská asociace domorodého lidu Severu; Saamitská rada), které reprezentují domorodé obyvatelstvo, a má status trvalého člena Arktické rady. Peking tudíž může za své zájmy lobbovat nejen přímo, nýbrž i přes využití speciálních kanálů, které se už ukázaly jako účinné.
Tento vědecký přístup je pro Čínu cestou k dosažení jejích skutečných cílů v Arktidě, které leží v ekonomické oblasti. Peking pro začátek usiluje o diverzifikaci dodavatelských cest. Hlavní cesta pro Čínu – Malacká úžina – je zranitelná piráty a terorismem. Arktická zaprvé Číně umožní snížit dopravní náklady, zadruhé diverzifikaci a bezpečnost jejich dodávek a zatřetí snížit riziko, že US Námořnictvo tu úžinu v případě konfliktu zavře. Bývalý předseda Hu Jintao si byl dobře vědom zranitelnosti čínského zásobování. Podle čínských analytiků by 5 až 15% čínského zahraničního obchodu mělo být do roku 2020 dopravováno přes Severní mořskou cestu. Experti v norské dopravní společnosti Tschudi Shipping Company odhadují, že cesta z Kirkenes nebo z Murmanska do Šanghaje sníží celkovou dobu plavby o 16 dnů.
Mezi tím vzrůstající spotřeba nutí čínské společnosti, aby mohutně investovaly do hledání ropy a jejího dovozu, např. z Afriky a z Brazílie. Předpoklady o arktických ložiscích přírodních zdrojů jsou tudíž pro Peking atraktivní. Čínská National Petroleum Corporation se tudíž stalo třetím partnerem Rosněftu (spolu s Eni a se Statoilem) při průzkumu Zapadno-Prinovozemělsky (Barentsovo moře). Je evidentní, že Čína nejenže bude usilovat, aby získala přístup k novým ropným polím, ale také o získání moderních vrtných technologií, kterých se jí v současnosti nedostává.
Druhým v pořadí strategických zdrojů je pro Čínu železná ruda. Sonosteel a China Communication Corporation už investovaly do projektu Isua v Grónsku, který bude od roku 2015 těžit 15 milionů tun železné rudy a pelet ročně.
Je snad třetím prvkem čínské ekonomické strategie v Arktidě podíl na zdrojích moře, zvláště ryb? US National Oceanic and Atmospheric Administration už poukázal na potenciál tohoto regionu v tomto směru. Přístup k rybářství je kriticky důležitý pro země jako Grónsko a Island, které silně závisí na mořských zdrojích kvůli příjmům z exportu, a Čína je velice aktivní při zřizování bilaterálních ekonomických kontaktů s těmito menšími členy Arktické rady, aby si zajistila podporu pro svou žádost o trvalé členství. Ta samá taktika fungovala velmi dobře v Asijsko-pacifické oblasti, kde Čína vybudovala silné investorské vztahy s členy ASEAN, což jí pomohl uzavřít s ASEAN dohodu o volném obchodu. Čína v roce 2010 poskytla Islandu měnový swap za více než 500 milionů USD, aby podpořila islandský bankovní systém v těžkostech. V roce 2010 rovněž Dánsko podepsalo s Čínou dohody v hodnotě 740 milionů USD v oblastech, energetiky, zelené ekonomiky, zemědělství a bezpečnosti potravin. V roce 2011 dánský velvyslanec v Číně pronesl prohlášení na podporu čínské žádosti o trvalé členství v Arktické radě. Stejný postoj projevili vůdci Grónska a Islandu. V lednu 2013 švédští a i norští zástupci (navzdory disidentovi Liu Xiaobo) vyhlásili na schůzi Arktické rady v Tromsø touhu začít s procesem diskusí o čínské roli v této Radě.
Čínská pomoc malým zemím navíc Číně umožní účast na rozvoji arktické infrastruktury, která bude kritická pro celoroční funkcionalitu Arktické cesty. To je směřuje k budování přístavů, opraven lodí, dopravních překladišť (např. Ísafjörður na Islandu) i záchranných center.
Čínská mezinárodní strategie v Arktidě bude sledovat čistě pragmatické cíle. Pro Čínu nejenže je v sázce ekonomická prosperita, ale i image Číny jako potenciálního globálního vůdce. Peking, zatímco povídá o dopadu globálního oteplování na čínské životní prostředí a bezpečnost potravin, tak systematicky a účelově pokračuje v podněcování ekonomické závislosti malých arktických států na Číně (jako nedávnou dohodou o volném obchodu s Islandem), jíž si vysloužila podporu pro křeslo trvalého člena Arktické rady. Navíc ohromné náklady na rozvoj nových ropných infrastruktur v regionu státy nutí, aby lákaly investory. To pro Čínu otvírá příležitosti k uplatnění vlivu a k uchycení v budoucí energetice. Další krok, po němž se Peking poohlíží, je započetí vyjednávání o tranzitních poplatcích na této cestě s Moskvou.
Arthur Guschin
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
