Mediální reportáže o válce v Sýrii zkoumají jen vojenské, diplomatické a humanitární akce. Ignorují tu hlubokou transformaci. Ovšem člověk nepřežije v moři násilí, aniž by se hluboce nezměnil. Thierry Meyssan tuhle evoluci popisuje z Damašku, kde teď dva roky žil. Speciální vyslanec generálního tajemníka Arabské ligy a OSN během návštěvy Damašku prezentoval „svůj“ koncept projektu mírové konference Ženeva 2. Konference, jejímž cílem bude ukončení „občanské války“. Tato terminologie nastoluje analýzu jedné strany proti druhé od těch, kteří argumentují, že tento konflikt je jen logickým pokračováním „Arabského jara“, proti těm, kdo argumentují, že byl vyfabrikován, živen a manipulována zvnějšku.
Podle Západňáků a většiny Národní koalice zažívá Sýrie revoluci. Její lid údajně povstal proti diktatuře a aspiruje na život v demokracii jako ve Spojených státech. Avšak s tímto pohledem je v rozporu Rada pro spolupráci v Zálivu, Syrská národní rada a Svobodná syrská armáda. Pro ně není problémem svoboda, nýbrž osoba Bášara Asada. Byli by ochotni podržet si ty samé instituce, pokud by president souhlasil s odstoupením ve prospěch jednoho ze svých vicepresidentů. Avšak i tuto verzi popírají bojovníci v poli, pro které není problém osobnost presidenta, nýbrž ta tolerance, za kterou stojí. Jejich cílem je nastolit wahhábitský systém, v němž budou náboženské menšiny buď podrobeny, nebo zničeny, a kde Ústavu nahradí zákon Šária.
Nejdříve, když lidi vraždili snipeři, tak se povídalo, že jsou to režimní odstřelovači, kteří se snaží rozsévat strach. Když vybuchovala auta, tak se povídalo, že to byly útoky tajných služeb pod falešnou vlajkou. Když ohromný útok zabil i členy Bezpečnostní rady, obviňovali Asada, že odstraňuje své rivaly. Dnes už nikdo nepochybuje, tyto zločiny byly prací džihádistů a že ti budou v jejich páchání pokračovat.
Na počátku byl vyjímečný stav. Od roku 1963 byly demonstrace zakázány. Vstup byl povolen jen hrstce zahraničních žurnalistů a jejich aktivity byly bedlivě monitorovány. Dnes byl vyjímečný stav zrušen. Demonstrací je pořád málo kvůli strachu z teroristických útoků. V Damašku je spousta zahraničních žurnalistů. Pohybují se volně a bez dohledu. Ale i tak většina z nich o zemi referuje jako o strašné diktatuře. Dovolili jim vstup v naději, že je to lhaní unaví, až jejich vlády přestanou kázat o „svržení režimu.“
Syřané zpočátku nesledovali kanály národní televize. Považovaly je za propagandu a upřednostňovaným zdrojem bývala Al-Jazeera. Dívali se na živé vysílání, které se vyžívalo v „revoluci“ a ve zločinech „diktatury“. Časem se ale ocitli v přímé konfrontaci s těmito událostmi. Sami spatřili ty hrůzy pseudo-revolucionářů a často vděčili za přežití výlučně národní armádě. Dnes sledují lidé národní televizi daleko více a zvláště koukají na Al-Maydeen, libanonsko-irácký kanál, který si v Arabském světě přebral diváctvo od Al Jazeery, a který rozvíjí otevřeně nacionalistická hlediska.
Nejdříve o sobě ta ozbrojená opozice tvrdila, že je nábožensky pluralitní. I lidé z náboženských menšin ji tedy podporovali. Pak ale přišly islámské soudy, co odsuzovaly k smrti a podřezávaly hrdla těm „hnusným“ sunnitským „zrádcům“ jejich komunity, tedy veřejně mučeným alawitům a šiítům a křesťanům vyháněným z jejich domovů. Dnes už každý chápe, že člověk je kacířem vždy, když o něm Takfiristé usoudí, že je „nečistý“.
Zatímco intelektuálové argumentují, že Sýrie byla zničena a je třeba ji redefinovat, lidé už vědí, co to je, a jsou ochotni pro to i umírat. Před deseti lety, každá rodina, která měla teenagera, pro něj zkoušela sehnat výjimku z vojenské služby. A jen chudáci uvažovali o kariéře v ozbrojených silách. Dnes už se spousta mladých lidí nechává do armády zapsat a ti starší se přidávají k lidovým milicím. Oni všichni totiž brání tu věčnou Sýrii, kde ty rozmanité náboženské komunity žijí bok po boku a všechny ctí toho samého Boha, když je jen jeden.
Mnozí Syřané se během tohoto konfliktu vyvinuli. Nejdříve převážně jen událostem přihlíželi zpovzdálí a většina o sobě prohlašovala, že se necítím být v žádném z táborů. Po dvou a půl roce hrozného utrpení si každý, kdo v zemi zůstal, musel vybrat, aby přežil. Ta válka není nic jiného než pokus koloniálních mocností zažehnout požár, co tu v zahalení zatemňujícím dýmem na popel spálí civilizaci.
Co se týče mě, který už desítky let zná Sýrii, a který teď dva roky žil v Damašku, uvědomil jsem si, jak moc se ta země změnila. Před deseti lety každý ztišeným hlasem mluvil o problémech s těmi mukhabaraty, co do všeho strkají nos. V této zemi, jejíž Golany okupuje Izrael, Tajná služba opravdu získala mimořádnou moc. Oni však neviděli přípravu války a nevěděli o tunelech, které se razí, a o zbraních, které se tudy přiváží. Dnes, už spousta zkorumpovaných papalášů utekla za hranice a mukhabarati svou misi přeorientovali na obranu vlasti, na kterou si stěžují jen džihádisté.
Před deseti lety byla Strana BASS ústavním vůdcem národa. Pouze ona směla do voleb stavět kandidáty, ta ale už dávno nebyla masovou stranou. Instituce se postupně občanům vzdalovaly. Dnes je těžké si udržovat přehled přes rodící se politické strany, jelikož jsou příliš četné. Kdokoliv může kandidovat na funkci a zvítězit. Jen „demokratická“ opozice z Paříže a Istanbulu se rozhodla, že radši, než aby byla poražena, bude volby bojkotovat.
Před deseti lety člověk o politice nemluvil v kavárně, ale jen doma a jen s lidmi, které znal. Dnes o politice mluví každý a kdekoliv ve vládou kontrolovaných oblastech, ale ne v oblastech kontrolovaných skupinami ozbrojené opozice.
Kde je ta diktatura? Kde je ta demokracie?
Válka je vždy i třídním konfliktem. Ti boháči, kteří mají aktiva v zahraničí, utekli, když začal útok na Damašek. Milovali svou zemi, ale hlavně toužili zachránit své životy a majetky.
Tu buržousti byli vyděšení. Platili „revoluční“ daně, když je od nich chtěli povstalci, a prohlašovali, že podporují stát, když se jich ptala armáda. S děsem očekávali svržení presidenta Asada, o kterém Al-Jazeera tvrdila, že k němu dojde hned. Z jejich hrůzy se jim ulevilo teprve, když Spojené státy opustily své plány na bombardování této země. Dnes uvažují o svém sebe-vykoupení přes podporu spolků rodin mučedníků.
Na začátku jen málo lidí vědělo, jak se věci mají. Byli takoví, kteří ve válce viděli prostředek k realizaci pomsty za své ekonomické podmínky, a takoví, kteří chtěli bránit svobodu svědomí a svobodu veřejných služeb.
Spojené státy a Izrael, Francie a Spojené království, Turecko, Katar a Saúdská Arábie, které tuto tajnou válku vedly, a prohráli v ní, tento výsledek nečekali: že Sýrie přežije osvobozená svou energií a znovu získá svou svobodu.
Když proběhne Konference Ženeva 2, tak tam velmoci nic nerozhodnou. Příští vláda nebude výsledkem diplomatických ujednání. Tato konference bude mít pravomoc navrhnout řešení, která se uplatní jedině poté, když je ratifikuje lidové referendum.
Sýrie v této válce vykrvácela, polovina jejích občanů a infrastruktur byla zničena, aby ukojili apetit a fantazie mocností ze Západu a ze Zálivu. Jestli se z Ženeva 2 vynoří něco pozitivního, bude to financování rekonstrukce i těmi, kdo způsobili této zemi utrpení.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: voltairenet.org
