Politický pat, který americkou federální vládu málem přivedl do stavu platební neschopnosti, Evropany ohromil a znepokojil. Pokud ale v příštích volbách do Evropského parlamentu získají velký počet hlasů protievropské strany, mohla by podle německého politologa hrozit podobná situace i Unii. Pozastavení činnosti federálnch úřadů a hrozba platební neschopnosti Spojených států byly pro mnoho Evropanů překvapivé i znepokojující. Řada z nich dost možná pocítila i trochu škodolibé radosti. Evropští lídři jsou koneckonců již dlouho dobu terčem posměchu a pohrdání za to, jak neslavně si vedou při řešení problémů eurozóny. Své ekonomiky dovádějí znovu a znovu na okraji propasti, jen aby jim těsně před otevřením trhů hodili další záchranné lano.
Jenže Evropu možná čeká její vlastní verze „shutdownu“. Jistě by byla méně dramatická, vedly by k ní však podobné důvody. Tak jako americká Tea Party udělala z Kongresu paralyzovanou a vnitřně znesvářenou instituci, Evropu by do podobné patové situace mohla přivést aliance protievropských stran. To v případě, že by tyto strany získaly napřesrok ve volbách do Evropského parlamentu dostatek voličských hlasů. Evropské elity – a spolu s nimi každý občan, kterému osud EU není lhostejný – by nad tímto scénářem raději měli začít přemýšlet.
Spojené státy a Evropská unie mají jedno společné – v jazyce politologů představují „smíšené systémy“, ve kterých jsou jednotlivé kompetence přísně odděleny a existuje zde komplikovaná soustava brzd a rovnováh. Pro ty, kdo si přejí mít legislativu založenou na širokém konsenzu a chtějí se vyhnout tomu, co James Madison nazval „státní nestabilita“, je tento systém výhodný. Na rozdíl od fungování britské vlády totiž umožňuje relativně malému počtu politických hráčů vetovat nechtěné změny. Smíšené systémy jsou také méně transparentní. Není snadné zjistit, kdo je za dané rozhodnutí přímo zodpovědný a obvinění z politikaření je proto vždy možné přenést na někoho jiného.
Evropská Tea Party
Ačkoliv se Evropský parlament nikdy u veřejnosti netěšil zvláštní oblibě, až donedávna měl relativně velké šance vyrovnat se svému americkému ideálu. To z toho jednoduchého důvodu, že většina jeho poslanců měla alespoň dvě věci společné – relativně proevropský postoj a snahu bránit a pokud možno rozšiřovat své těžce vydobyté pravomoci.
Vliv Parlamentu tak vzrostl víc, než si většina Evropanů uvědomuje. Nejde pouze o vysoce medializované otázky, jakými je například ochrana soukromých údajů. Jak upozornil profesor Simon Hix z London School of Economics, přibližně 25 % Parlamentem navrhovaných legislativních návrhů projde. To je víc než v případě kteréhokoliv národního parlamentu.
Plány na to, jak z EU udělat demokratičtěji fungující systém, se v minulosti často snažily moc europoslanců ještě více posílit. Vedla je k tomu naivní víra, že Parlament bude vždy automaticky proevropský. Co se však stane v případě, dostane-li se do spárů nějaké evropské verze americké Tea Party, jejíž kampaň je založená na předpokladu, že základním problémem je systém vlády jako takový? Italský premiér Enrico Letta tento týden v rozhovoru s listem New York Times varoval, že proevropské strany hlavního politického proudu musí získat alespoň 70 % poslaneckých křesel. Jinak se dočkáme „hrůzné legislativy“.
Pro mnohé jeho slova pouze potvrdí to, co populistické hlasy evropskému establishmentu tak často vyčítají. A sice, že voličům nabízí více demokracie, ale pouze demokracie bez skutečné volby. Proto je nezbytné vysvětlit, kde přesně se skrývá nebezpečí. Ne každá strana, která euro kritizuje, je protievropská (vzpomeňme například na Alternativu pro Německo). Řada skutečně protievropských stran je však čistě destruktivních a trpí mnoha hlubokými rozpory. Svou demokratickou legitimitu dokazují pomocí hlasů, které získaly ve volbách do Evropského parlamentu, jehož legitimitu zároveň zcela popírají. Usilují o jeho zánik, ale rády by si ponechaly finanční zdroje a prestiž s ním spojenou.
Nacionalisté se ukazují v plénu
Jak ukázala velmi poučná studie Marleyho Morrise z institutu Demos, protievropští poslanci se příliš nezapojují do práce legislativních výborů a raději se předvádějí během plenárních schůzí. Typickou ukázkou je britská strana UKIP. Mnoho z těchto stran, které jsou členy parlamentní skupiny Evropa svobody a demokracie (EFD), která je jakousi „internacionálou nacionalistů“, nenabízí platformu jakékoliv koherentní politice.
Národní fronta Marine Le Penové (která ve francouzských průzkumech preferencí před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014 v současné době vede) a protiimigrační a protiislámská strana Geerta Wilderse v Nizozemsku, se snaží vytvořit panevropskou alianci namířenou proti Evropské unii. Je možné, že společně povedou účinnější kampaň. Tím však zároveň vytvoří ještě chaotičtější situaci. Některé populistické strany totiž nebudou chtít mít s rasismem, kterými obě uskupení proslula, nic společného. Tento nedostatek koherentní politiky je svým způsobem dobrá věc, stejně jako skutečnost, že aliance stran krajní pravice se s železnou pravidelností rozpadají.
Pokud proto evropští občané netouží po skutečně dysfunkční EU, měli by si svůj hlas podobným stranám dobře rozmyslet. Výsledkem totiž nebude jiná politika, ale ochromení celého systému. Skutečné alternativy existují – včetně alternativ k úsporné politice – a v Evropském parlamentu najdeme na rozdíl od mnoha národních parlamentů opravdu široké spektrum středově-levicových politických názorů. Touha protestovat je samozřejmě demokraticky zcela legitimní. Je však také důležité brát sám sebe a svůj voličský hlas vážně. Shutdown je pro politické teenagery – chovejme se jako dospělí.
Jan-Werner Müller
Zdroj: presseurop.eu
