Vždy občas dochází k velkým okamžiků, kdy se někdo i v globalistickém táboře v rozporu s jejich zájmy úžasně přizná, že v podstatě je tomu tak – jak vlastenecké organizace jako The John Birch Society už dávno tvrdí – a je tu spiknutí za zřízení světové vlády a za podřízení všech nezávislých národů, včetně Spojených států, její suverenitě. V 60. letech to byla odhalení profesora historie na Geortetown University Carroll Quigleye ohledně tajných mezinárodních organizací spřádajících plány na světový federalismus – a ten nejdříve ve svém magnum opus Tragédie a naděje a později v mnohem štíhlejší a daleko soustředěnější knížečce Angloamerický establishment – která nabudila americké patrioty – varoval před konspirací za vybudování světové vlády.
V roce 1974 pronesl profesor Columbia University Richard Gardnes, pozdější americký velvyslanec v Itálii a ve Španělsku a člen Trilaterální komise v proslulém článku ve Foreign Affairs „Tvrdá cesta ke světovému řádu“ postřeh, že světovou vládu bude nejlépe vytvořit po kousíčcích přes „skoncování s národní suverenitou“, které bude náhodnému pozorovateli připadat více jako „rostoucí, bující zmatek“ a uspěje daleko lépe, než kdyby šlo o „frontálních útok jak za starých časů.“
Obecně však na takováto pěkná přiznání těžko narazíte, hlavně proto, že ti co nějakou formu světové vlády upřednostňují, mají strach, že vyvolají hněv Amerického lidu. Světová vláda by konec konců obnášela naprosté zavržení Deklarace nezávislosti a z dlouhodobého hlediska by nevedla k nějakému druhu osvícené globální federální republiky, nýbrž ke světovému socialismu a k uvadnutí svobod.
Nicméně Matt Stoller ze Salon má zjevně pocit, že ta při zpětném ohlédnutí zjevná honička 20. století směřující k vytvoření světové vlády je teď už moc daleko ve zpětném zrcátku a že instituce, které z ní vzešly, jsou už dostatečně nezvratně zakořeněné, že stojí za to o tom otevřít diskusi v jednom z nejvlivnějších webových magazínů. Zmíněný Stoller je uznávaný levicový žurnalista a bývalý hlavní politický poradce prominentního Demokratického kongresmana Alana Graysona. Stoller psal kromě Salon pro Politico a Reuters a býval scénáristou a konzultantem show „Brand X with Russel Brand“, vyznačující se tím svérázným britským komikem.
20. září v článku v Salon nadepsaném „ Divné spiknutí elit k ovládnutí světa“ vyslovil Stoller velkou část toho, kvůli čemu jsou The John Birch Society a další skupiny patriotů už desítky let zesměšňovány, že tomu věří. Stoller píšící o událostech, které byly „odepsány z paměti liberální historie“ a uvádí čtenáře Salon k takovým jako Clarence Streit přetvořeného grantem Rhodes Scholar na elitního žurnalistu, který v roce 1939 vydal vlivnou, leč dnes sotva vzpomenutou knihu Unie dnes: Návrh na Atlantickou federální unii svobodných. Streit ve své knize navrhl federalizovat Spojené státy, Kanadu, „svobodymilovné“ národy Evropy a anglicky mluvící země jako Austrálie a Nový Zéland pod mezinárodní vládou konstruovanou v linii vlády americké. Jakmile by si i jiné země osvojili způsoby svobody, tak by byly přizvány, aby se připojily, což by nakonec vedlo ke světové federální vládě – americké republikánství v globálním měřítku v tehdejším provedení.
Unie teď se stala zakladatelským textem hnutí známého jako Atlanticismus – což naznačuje, že Severní Amerika a Západní Evropa by se měly sjednotit pod trans-Atlantickou vládou – a to brzy přilákalo podporu většiny severoamerických a západoevropských politických elit. „Téměř všichni prezidentští kandidáti od 50. do 70. let ji podporovali stejně jako stovky zákonodárců jak v USA, tak v Západní Evropě,“ tvrdí Stoller, jelikož „kontext II. Světové války a Studené války pomáhal takovým návrhům vypadat rozumně, dokonce nevyhnutelně.“ Opravdu z chaosu II. Světové války byly vytvořeny četné nové mezinárodní organizace a instituce, které v nějaké formě přetrvaly až dodnes: Světová banka, Mezinárodní měnový fond (MMF), dolar jako světová mezinárodní měna, Spojené národy, Obecná dohoda o tarifech a obchodu (GATT, která byla předchůdcem Světové obchodní organizace WTO) a Severoatlantická smluvní organizace (NATO).
NATO je podle Stollera v mnoha ohledech svorníkem konstrukce soustavy organizací, na níž by předjímaná transatlantická vláda mohla být nakonec vybudována. Vzestup Sovětského svazu a Východního bloku k tomu poskytl vhodnou záminku: Atlantická unie byla jedinou průchodnou cestou k ochraně Západu před Komunismem.
[quote align="center" color="#999999"]
Tváří v tvář sovětské hrozbě vypadalo jen přirozeně uvažovat jako o dalším kroku o vybudování všech těchto institucí a o Atlantické unii. V roce 1966 podporoval Richard Nixon „rezoluci za Atlantickou unii“ jako „daleko dopředu hledící návrh, který chápe tu hloubku a šířku neuvěřitelných změn, které se odehrávají ve světě kolem nás.“ Prezident Dwight Eisenhower si při odchodu z úřadu myslel, že taková trans-Atlantická unie je nevyhnutelná a argumentoval, že by snížila ohromné obranné náklady Studené války na polovinu. Eugene McCarthy těsně před tím, než nastoupil do prezidentských primárek proti Lyndonu Johnsonovi (který tato opatření nepodporoval), se stal spolu-sponzorem této rezoluce v Senátu. K zaníceným věřícím patřili i Bobby Kennedy, George McGovern a Estes Kefauver. Podporoval to i Barry Goldwater; jedinou významnou národní osobností v Republikánské straně, která tomu oponovala, byl Ronald Reagan, a významným oponentem v Demokratické straně byl Lyndon Johnson.[/quote]
Ač ty více či méně otevřené pokusy o zřízení Atlantické unie uvadly, když se Studená válka dostala do závěrečného dějství v 70. a 80. letech, tak Stoller si s upokojením všímá, že většina architektury mezinárodních dohod a vůdčích principů moderní zahraniční politiky byla zcela zformována v éře Atlanticismu Studené války:
[quote align="center" color="#999999"]
Institucionální rámec světové vlády sestávající ze západoevropských a amerických států je daleko silnější, než jsme ochotni si připustit, a sahá daleko za bezpečnostní aparát odhalený v Snowdenových dokumentech. Např. ve všech hlavních obchodních dohodách od doby NAFTA jsou americké soudy podřízeny mezinárodním tribunálům, které fungují podle pravidel stanovených buď Světovou obchodní organizací, divizí Světové banky nebo divizí Spojených národů zvanou UNCITRAL (United Nations Commission on International Trade Law – Komise Spojených národů o zákonech mezinárodního obchodu). Tyto tribunály rozhodují i o otázkách spotřebitelů, práce a životního prostředí – ne jen o obchodu. A ty jsou nadnárodní, zrovna tak jako dodavatelské řetězce Apple, Ford, Toyota nebo kterékoliv jiné nadnárodní korporace, nebo jako jsou rozšířené technologie Googlu, Microsoftu či IBM po celém světě.
Existují i jiné hluboké vazby. Basilejské bankovní úmluvy usilují o mezinárodní harmonizaci kapitálových standardů. Proč? Není jasné, jaký by měl být prospěch z globálních standardů pro banky. Globální elity ale i tak tlačí na celosvětové řešení. A přinejmenším jedna věc, která není jen teoretická, Federální rezervy podpořily Evropskou centrální banku během finanční krize neomezenou swapovou linkou, když ECB půjčily v letech 2008 a 2009 500 miliard dolarů. Evropa a další zahraniční banky si volně tahaly diskontním okénkem newyorských Federálních rezerv. Fed se tak stal centrálním bankéřem světa.[/quote]
Jinými slovy díky precedentům stanovených během Studené války jsme v podstatě už ztratili suverenitu, co se týče obchodu a financí, a globální elity nadále pracují na upevnění ekonomického a finančního řádu jediného světa jakožto na předehře světové vlády ve všech dalších sektorech.
Ač to Stollen možná neví, zmínky o Atlanticismu nebo o omezené globální federaci „svobodomilných lidí“ jakožto o předehře k daleko důkladnější světové vládě určitě nezačaly s Clarence Streitem. Díky práci Quigleye víme, že skupiny „Kulatých stolů“ zřizované počátkem 20. století v Anglii a ve Spojených státech pracovaly přesně na takovémto cíli. Jeden z jejich nejvlivnějších členů excentrický britský miliardář Cecil Rhodes zvláště toužil po takovémto výsledku a založil – mimo jiné – grantový program Rhodes Scholarship jako způsob identifikace potenciálních hráčů elity zapojitelných do tohoto úsilí.
Jak jsme viděli, tak i Streit měl Rhodesův grant; a zapojil se i do vyjednávání o Versailleském míru po I. Světové válce, do něhož se zapojilo mnoho raných globalistů jako Walter Lippman a Edward M. House. Není jasné do jaké míry do toho Sreit „viděl“, co se týče konečné konstrukce z dílny globalistických insiderů 20. století, není však pochyb, že agenda vytčená v Unii dnes – před níž varoval zakladatel John Birch Society Robert Welch a další význační patrioti už desítky let – byla myšlenkovým dítětem daleko mocnějších mužů než on.
Stoller podobně jako Carroll Quigley se neudržel, aby si nedloubl do amerických „pravičáků“, kteří program Atlanticismu kritizovali. Stoller v reflexi argumentace knihy Tragédie a naděje nadává americkým patriotům za jejich údajně reflexní a osvícenost postrádající anti-komunismus.
[quote align="center" color="#999999"]
Krajní pravice tuto myšlenku nenávidí. Gunthler Klincke z Liberty Lobby to nazval spiknutím za socialistickou světovou vládu a Myra Hacker ze skupiny zvané „American Coalition of Patriotic Societies“ o proponentech těchto plánů řekla, že „Americkým občanům nedůvěřují a opovrhují jimi“ a že je to plán na „národní sebevraždu“. Ač byly návrhy na Atlantickou unii už z liberální historické paměti odepsány, epizodicky se odráží v rétorice pravice o Jediné světové vládě. Je při tom ironické, že zatímco liberálové se jemně posmívají paranoi pravičáků, s níž vnímají imaginární spiknutí za vytvoření světové vlády, jsou to konzervativci, kdo mají daleko přesněji přečtenou historii. Vážné plány jak se zbavit americké suverenity ve prospěch globalistického hnutí tu dávno existovaly a na různé ty instituce, které pravice nenávidí – MMF, Světovou banku, OSN – se nahlíželo jako na odrazový můstek k jejich realizaci. Ač se pravice chybně domnívala, že tohle spiknutí za globální vládu je zároveň komunistickým spiknutím; tak tomu tak nebylo, bylo to motivováno antikomunismem. Proponenti Atlantické unie si ve skutečnosti mysleli, že je to jediný způsob, jak se ubránit [/quote]
A tak tu 20 let po kolapsu Sovětského svazu pořád máme NATO a zbytek těch institucí vytvořených pod pohodlnou záminkou anti-komunismus pořád sílí pod tlakem nových ospravedlnění. NATO v současnosti dozírá na zjevně nekonečnou válku v Afghánistánu a rozrostlo se o mnohé země z bývalého Východního bloku. Severní Amerika a Evropa se každá zvlášť spoutala regionální vládou namaskovanou jako zóna volného obchodu a úsilí o další integraci NAFTA s Evropskou unií bez zábran pokračuje.
Důležité je chápat, že ta štvanice za globální vládou není „motivována“ anti-komunismem (nebo kterýmkoliv dalším ismem kolem toho); antikomunismu se spíše využívá jako záminky. Konečnou motivací za tímto programem je mít čím dál větší a větší moc, čisté a jednoduché – jde o moc pro maličký kádr marnivé, sebestředné elity, která je přesvědčena, že může skoncovat se všemi vadami tohoto padlého světa, jen když si urve dost moci od těch prohnilých ignorantských mas, aby dosáhla svých cílů.
Hrozba globální vlády je stejně zlověstná, jako byla vždy. Na tom už generace se táhnoucím projektu zrušení suverenity národů a jejím nahrazení nějakým druhem planetárního principátu není nic neškodného, ale sakra nečekejte, že takovým jako Matt Srollers to dojde.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: thenewamerican.com
