Nic netrvá věčně … (zvláště ne ve světle předchozích čínských komentářů) Termínu „rezervní měna“ používáme, mluvíme-li o běžném užití dolaru jinými zeměmi při vypořádání jejich mezinárodně obchodních účtů. Např. když Kanada nakoupí zboží z Číny, může Číně zaplatit spíše americké dolary místo kanadských dolarů či opačně. Avšak ten základ, z něhož tento termín pochází, už neexistuje, a dnes se dolar nazývá „rezervní měnou“ jednoduše proto, že jej cizí země ke zprostředkování obchodů drží v ohromných množstvích.


První rezervní měnou byla britská libra sterlingů. Protože libra bývala „stejně dobrá jako zlato“, tak mnohé země v době zlatého standardu zjistily, že držba u liber je pohodlnější než u zlata. Velké obchodní národy světa vypořádávaly své obchody ve zlatě, mohly ale držet i libry místo zlata s důvěrou, že jim Bank of England na požádání vydá zlato v pevném směnném kurzu. Od konce II. Světové války byl tento status mezinárodními smlouvami po Dohodě z Breton Woods udělen dolaru. Zformoval se i Mezinárodní měnový fond, jehož výslovným účelem bylo monitorovat závazek Federálních rezerv k Breton Woods, že zajistí, že Fed dolary neznehodnotí inflací a ty zůstanou přichystány ke směně dolarů za zlato při 35 dolarech za unci. A tak měly země důvěru, že jejich dolary držené k obchodním účelům jsou „stejně dobré jako zlato“, jako tomu svého času bývalo s Librou Sterlingů.

Fed však své závazky z Dohod z Bretton Woods nedodržel a ani MMF se nepokusil jej donutit, aby si držel dost zlata a tím podložil svou vypořádávací měnu zlatem za 35 dolarů za unci. Fed vyzvali, aby to tak vypořádal, koncem 60. let, nejdříve s tím začala Francie, a pak se přidali další, dokud jeho zlaté rezervy natolik nepoklesly, že už neměl na výběr, než buď revalvovat dolar s nějakým vyšším směnným kurzem, nebo úplně odvolat svůj závazek podkládat dolar zlatem. Ke své věčné hanbě se USA rozhodly k tomu druhému a v září 1971 „opustily zlatý standard“.

Velké obchodní národy však dolar držely nadále, protože pořád plnil užitečnou funkci vypořádávání mezinárodních obchodních účtů. Neexistovala žádná další měna, která by v tom dolaru konkurovala, a to i přes fakt, že už byl od zlata „odpojen“.

Existují dvě charakteristiky měny, které jí činí užitečnou v mezinárodním obchodu: jednou z nich je to, že je vydávána samotným velkým obchodním národem, a ta druhá, že měna si během doby drží svou směnnou hodnotu. Tyto dva faktory vytváří poptávku po držbě měny v rezervách. Ač dolar Fed znehodnotil inflací, a tudíž během času ztrácel k dalším komoditám svou směnnou hodnotu, neměl žádnou reálnou konkurenci. Německá Deutsche mark si držela svou hodnotu lépe, ale německý obchod byl zlomkem US obchodu, což znamenalo, že držitelé marky by zjistili, že si mohou v Německu nakoupit méně, než držitelé dolarů by nakoupili v USA. A tak byla také i poptávka po markách menší než po dolarech. Samozřejmě, že v poptávce po dolarech vystupoval i psychologický faktor, jelikož na USA se po většinu poválečného období pohlíželo jako na vojenského ochránce všech Západních národů proti komunistickým zemím.

Dnes začínáme spatřovat změnu. Fed dolar masivně znehodnocuje inflací, čímž snižuje kupní sílu ve vztahu k dalším komoditám, a tím způsobuje, že národy s velkým objemem světového obchodu příležitostně používají i jiných peněz. To mám ze zdrojů s dobrou autoritou, např. DuPont vyrovnává spoustu ze svých mezinárodních účtů v čínských yuanech a v evropských eurech. Mohou existovat i jiné měny, po kterých je poptávka při vyrovnávání obchodních závazků u jiných společností. Přes to všechno je tu jeden faktor, který dolaru pomáhá udržet si svou poptávku po rezervní měně, a tím je to, že i ostatní měny jsou znehodnocovány inflací. Např. Japonsko znehodnotilo svůj yen ještě více než dolar ve své šílené snaze o oživení vlastní stagnující ekonomiky zlevněním své měny. Choroba monetární destrukce se tedy neomezuje jen na samotné USA.

S dolarem je to silně nahnuté, že ztratí svou oslavovanou pozici rezervní měny ve prospěch první obchodně významné země, která přestane se znehodnocováním své měny inflací. Existují důkazy, že Čína chápe, co je v sázce; tak zvýšila držbu svého zlata a zřídila kontroly, aby zabránila odlivu zlata z Číny. Pokud by tato druhá největší ekonomika světa a jeden z největších obchodních národů světa svou měnu svázal se zlatem, tak by poptávka po yuanu vzrostla a poptávka po dolaru by poklesla. Z praktického hlediska to znamená, že největší světové obchodní národy by omezily svou držbu dolarů a dolary v zámořské držbě by přitekly zpět do americké ekonomiky, čímž by vyvolaly nárůst cen. O kolik by vzrostly? Těžko říct, mějte ale na paměti, že mimo USA drží stejné množství dolarů, jako uvnitř USA.

Nadcházející jmenování kariérní byrokratky Janet Yellen prezidentem Obamou jako předsedkyně Rady Federálních rezerv je důkazem, že americká politika pokračování zlevňování dolarů přes kvantitativní ulehčování bude pokračovat. Její jmenování zvýší pravděpodobnost, že poptávka po dolarech ještě více poklesne se zvýšením pravděpodobnosti daleko vyšších cen v Americe, jelikož poptávka obchodních národů po držbě jiných měn jako rezerv k vypořádání obchodů roste. Snad jen takový beznátlakový tlak nějaké suverénní země jako Číny by mohlo u Fedu vyvolat probuzení ohledně důsledků svých akcí a donutit je ke skončení své politiky Kvantitativního ulehčování.

Patrick Barron

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: mises.org