Zatímco Valné shromáždění diskutuje o realizaci Rozvojových cílů tisíciletí (MDG), je tu úplně jiná záležitost, kterou se diplomaté zaobírají: jsou Spojené státy pořád ještě takovou supervelmocí, jakou si osobují být už od zániku Sovětského svazu, nebo přišel čas vymanit se z jejich poručnictví? V roce 1991 si Spojené státy myslely, že konec jejich rivala je osvobodil od jejich vojenského rozpočtu, a že jim umožní rozvoj k prosperitě. Prezident George H. Bush (otec) začal po Operaci pouštní bouře s redukcí velikosti ozbrojených sil. Jeho nástupce Bill Clinton tento trend ještě posílil. Nicméně v roce 1995 Republikánský Kongres toto rozhodnutí zpochybnil a zavedl znovuvyzbrojování, aniž by měli nepřítele, s nímž se má bojovat. Neokonzervativci pak svou zemi uvrhli do módu útoku na svět, aby vytvořili první globální impérium.
Jen co přišla příležitost s útoky z 11. září 2001, tak prezident George W. Bush (syn) rozhodl o následných invazích do Afghánistánu a Iráku, Libye a Sýrie a Somálska a Súdánu, aby se to zakončilo Íránem, než se obrátí proti Číně.
Vojenský rozpočet Spojených států dosáhl více než 40% vojenských výdajů celého světa. Tato extravagance však měla skončit: ekonomická krize donutila Washington jej zkrátit. Pentagon během jediného roku propustil pětinu své armády a zastavil několik ze svých výzkumných programů. Ten prudký propad je jen počátkem a už teď rozvrátil celý systém. Je jasné, že Spojené státy, ač jejich síla je větší, než má dvacet největších zemí světa dohromady, včetně Ruska a Číny, nejsou dnes už schopny utáhnout velkou konvenční válku.
Washington se tudíž vzdal útoku na Sýrii, když byla podél středomořského pobřeží nasazena Ruská flotila. Pentagon by potom musel své střely Tomahawk střílet z Rudého moře přes Saúdskou Arábii a Jordánsko. Sýrie spolu s jejími nestátními spojenci by odpověděla regionální válkou, čímž by Spojené státy zatáhla do konfliktu, který by na ně byl moc veliký.
Prezident Putin pak zahájil palbu článkem vydaným v New York Times. Zdůraznil, že ta „americká výjimečnost“ je urážkou rovnosti lidských bytostí a může vést jedině ke katastrofě. Prezident Obama pak na pódiu Spojených národů odpověděl, že žádná další země, ani Rusko, nechce od Spojených států převzít to břemeno. A když byli policií světa, tak to bylo právě proto, aby zajistili rovnost lidí.
Tato intervence nepřesvědčila: Spojené státy si osobovali nadřazenost zbytku světa a o rovnosti lidí uvažovaly jen jako rovnosti v poddanství vůči nim.
Ta kletba však už byla zlomena. Brazilská prezidentka Dilma Rousseff sklidila potlesk svými požadavky na omluvu Washingtonu za jeho universální špehování, zatímco prezident Švýcarské konfederace odsoudil americkou politiku síly. Bolivijský prezident Evo Morales evokoval myšlenku na předvedení svého amerického protějšku před mezinárodní spravedlnost za zločiny proti lidskosti, zatímco srbský prezident Tomislav Nikolič odsoudil mezinárodní soudy, že jde jen o maškarádu, která stíhá jen nepřátele Impéria, atd.
Autorita pánů světa nebyla nikdy před tím takhle veřejně zpochybňována – což je projevem toho, že po ústupu ze Sýrie už nenahání strach.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
