Jako zastánce legitimního svobodného trhu jsem vždy pro trochu kreativní podnikateství. Je ovšem značný rozdíl mezi budováním produktivních trhů a zapojením se do monopolistického pirátství. Globální konglomeráty a elity, které jej provozují, jsou už dlouho s pirátským životem obeznámeny a není to žádná legrace vyplněná dobrodružstvím plným vzrušujících zážitků mezi kymácejícími se lodními lany. Ve skutečnosti to byl elitář jako sir Francis Drake, vyslaný Anglickou monarchií, kdo ztělesňoval tenhle skrytý znepokojivý propletenec – Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Jsme to my, co pácháme vraždy, surovosti a dřeme z toho krvavé prachy, človíčci! Takže by nikoho nemělo překvapovat, že i ty zlodějské merkantilistické lidé naší éry se vrací na volné moře, aby zase pludrovaly oceány, jen to bude poněkud podvraťáčtějším a křiváčštějším způsobem.

V tomto uplynulém týdnu president Světové banky Robert Zoellick uvedl ve známost záměry své organizace ohledně řádu uvaleného na oceány, přinejmenším v líbivě sladkém obalu, což učinil na Světovém ekonomickém summitu o oceánech v Singapuru:

http://web.worldbank.org/

Během několika posledních let viděla Světová banka jako vhodné, aby se předváděla jako environmentální hnutí, jako “bašta” zelené ideologie. Světová banka ve skutečnosti už hodně dlouho zneužívala hrozby destabilizace životního prostředí (některé i reálné, některé podvržené) jako nástroje pro centralizaci zdrojů v rukou mega-korporací. Kdyby někdo ve skutečnosti chtěl přesně shrnout to, co Světová banka opravdu dělá, do jediné fráze, byla by to pravděpodobně „dominance nad zdroji“. Této dominance se dosahuje prostřednictvím přísných předpisů pro udělování půjček suverénním zemím, jímž musí vyhovět, aby získaly financování od této nadnárodní entity.

Stejně jako surový vymahač lichvářských dluhů pracující pro kartel pouličních gangů Tarantinovského stylu, tak je i Světová banka gang. legendární svými pakováním se z kapitálu (při kterém se prachy či půjčky vyrábí z čistého vzduchu), a ty pak cílová země a její vláda zjevně nemůžou splatit. Tyto půjčky si často vymiňují, že země se vzdá kontroly nad svými přírodními zdroji, skutečným bohatstvím národa, ve prospěch mezinárodních korporátních orgánů, aby je tyto „spravovaly“. Během tohoto procesu Světová banka odstraní na trhu konkurenci a předá určeným společnostem (čelním společnostem globalistů) klíče k tomuto království.

Už v minulosti manipulaci s ochranou prostředí Světová banka zneužívala jako pláštíku k pirátství vůči zdrojům. Globální korporace včetně Enronu, Bechtelu, GM a Monsanto už od konce 90. let přebíraly ta vytoužená práva nad vodou od celých komunit a národů pod pláštíkem zvládání „nedostatku vody“. Tato kontrola nad zásobováním vodou se rozšířila i na zádrže dešťové vody. V tomto případě Světová banka argumentuje, že privatizace vody byla tou monetizací zdroje, která vytvoří pro populaci „pobídky“, aby vodu chránila. Jinak řečeno, čím více by mohli zvednout cenu vody, tím se stane žádoucnějí a lidé budou při jejím využívání uvážlivější. Tuhle feudální myšlenku jasně vyjádřili na Světovém koncilu o vodě (založeném za pomoci vicepresidenta Světové banky) v dokumentu nadepsaném „Dlouhodobá vize pro vodu, život a prostředí“:

http://www.bvsde.paho.org/bvsaca/i/fulltext/mirh/education.pdf

V roce 1998 Světové fórum o vodě vyložilo potřebu kontroly a regulace nad dodávkami vody pro planetu. Tohle shromáždění uklohnily vrcholné nadnárodní korporace a spustilo jej to zmijí hnízdo globálních elitářů, k nimž patří:

-Dr Ismali Serageldin (předseda komise), vicepresiden Světové banky a předseda Globálního partnerství pro vodu
-Margaret Catley-Carlson, presidentka Populačního výboru
-Gordon Conway, president The Rockefeller Foundation
-Mohamed T. El-Ashry, předseda a CEO Global Environment Facility
-Howard Hjort, bývalý místoředitel FAO
-Enriquo Iglesias, president Inter-American Development Bank
-Yolanda Kababadse, president World Conservation Union
-Jessica Mathews, presidentka Carnegie Endowment for International Peace, USA
-Robert S. McNamara, spolupředseda Global Coalition for Africa
-Maurice Strong, předseda Výboru Země, člen Komise pro globální vládnutí a vedoucí poradce, co má na starosti proces reformy OSN
-Wilfred Thalwitz, bývalý vedoucí VP Světové banky
-Jerome Mondo, předseda dozorčí rady Suez Lyonnaise des Eaux

V březnu 2000 učinilo toto fórum následující prohlášení:

„Voda je ekonomickým blahem a je třeba uznat její ekonomickou hodnotu při alokaci vzácných vodních zdrojů konkurujícím si spotřebitelům. Ačkoliv by to nemělo lidem bránit v uspokojování svých základních potřeb pomocí služeb vody za přístupnou cenu, cena vody musí být stanovena na úrovni, která povzbuzuje k ochraně a uvážlivému využívání…“

http://www.waternunc.com/gb/secwwf11.htm

Tato metodika k umělému zvyšování cen vydáváním přídělů, aby se vynutila určitá environmentalistická idea, nakonec nemá VŮBEC co dělat s ochranou prostředí. V podstatě to vytváří režim přídělových lístků na přírodní zdroje, který je navštívenkou předkládanou přicházející globální tyranií. Program uhlíkových povolenek byl k monetizaci využití vzduchu. Energetických derivátů využíval Enron, aby umožnil snadnější manipulace s cenami elektřiny a ropy. Privatizace vody je určena ke korporatizaci volně tekoucího zdroje a k vytvoření umělého nedostatku. A nyní chce Světová banka uplatnit tu samou klamavou hru na jeden z posledních ekonomických společných statků; na oceán. Jedinými, kdo kdy měly z těchto systémů prospěch, byly vždy jen obří konglomeráty spolu s hrstkou akciových investorů, kteří odhalili tu úžasnou myšlenku vytvářet celé trhy s absolutně imaginárními produkty s žádnou reálně vloženou hodnotou.

Jako u privatizace vody ta masivní záplava byrokracií pod křídly korporátního managementu nad využitím oceánů vytvoří jen děsivé bludiště červených pásek, které zmaří jakékoliv obchodní zájmy kromě těch největších. Tohle je zcela jasný úmysl.

Nejenže to způsobí nárůst cen nad úroveň, jakou ožebračení (globální většina) nemůže za komodity platit, ale také to přiškrtí majitele menších podniků, kteří měli jedinou výhodu v tom, že tu bylo vyrovnané hřiště přístupu k otevřeným zdrojům. Na oceáně Světové banky nebude mít malý rybářský podniček žádnou šanci se uživit, protože dovolenkový proces, nové daně a nové zákonné požadavky mu vyprázdní bankovní konta, než vůbec bude moci začít, a ponechá tam jen velké hochy, aby si řádili na mořích, jak chtějí, protože ti budou moci platit ty vydřidušské poplatky za práva to činit.

Existují rovněž dobré důvody, proč Zoellick a Světový summit o oceánech zmiňovali otázky rybolovu tak často, a proč je tak lačný prosadit myšlenku mezinárodní regulace těchto provozů.

Na pevnině jsou to společnosti jako Monsanto, kdo jsou otrokáři dodavatelských řetězců potravin. Centralizace národních zemědělských infrastruktur těmto společnostem poskytla neohraničenou moc nad tím, jak jíme, a tudíž nad přežitím většiny populace. Ovšem oceán je nesrovnatelný zdroj potravy, a to je pořád ještě decentralizovaná oblast výroby potravin. Každý si tam může rybařit, téměř kdekoliv, aniž by musel prosit o svolení vládu či soukromou společnost. Tohle zjevně ve Světové bance těžce snáší, nikoliv proto, že mají strach z přehnaného rybolovu, ale proto, že to poskytuje suverénní zdroj přežití, co lidem umožní zůstat nezávislí na globalistickém systému.

Naprostou korporatizací zdrojů, které bývaly po všechny časy volně přístupné každé lidské bytosti, Světová banka a ti elitáři, jimž slouží, doufají, že vybudují aparát pro totální centralizaci všech prostředků výroby a sebeobživy na Zemi. Zní to snad jako od šíleného vědce? Absolutně. Vypadá to ale proto méně fakticky podloženě a méně děsivě? Na to snad není šance.

Skutečná moudrost při využívání environmentálních aspektů správy oceánů spočívá ve skutečnosti, že opravdu existují vážné škody, které byly mnoha částem oceánského ekosystému uštědřeny. Obchod s uhlíkovými povolenkami spočívá na lži o antropomorfním globálním oteplování a strašně dezinterpretovaných datech o účincích CO 2 (jen se zeptejte nadšenců pro globální oteplování, proč NASA a CRU nikdy neuvolnily zdrojová data svých experimentů, aby dokázaly, že mají pravdu). Monetizaci vzduchu, který dýcháme, se lze z těchto důvodů v myslích obecné veřejnosti tudíž bránit. Ale u oceánů k znečištění legitimně dochází. To poskytuje Světové bance mnohem hmatatelnější argument pro nadnárodní regulaci ve jménu environmentalismu. Avšak to, co si lidé musí uvědomit, je to, že ta regulace nebude mít žádný účinek na degradaci moří. Ve skutečnosti to pravděpodobně urychlí jejich destrukci.

I mezinárodní povaha toho, jak se oceány využívají, otevírá Světové bance globalizační dveře. Když se nějakému nadnárodnímu orgánu poskytne de facto vláda nad oblastí, kterou využívají všechny suverénní země, tak tomuto orgánu poskytnete schopnost vměšovat se do rozhodovacího procesu těchto národů bez jakéhokoliv vkladu či ohledu na lidi, kteří v něm žijí. Pro Američany to znamená být závislými na zákonech vytvořených lidmi daleko od našich hranic, které nemůžeme volit, odvolat, ani vyhnat vidlemi, když se volby zmanipulují. A tohle bylo vždy cílem globalistů; vytvářet ten nejdominantnější a nikomu se nezodpovídající vládní orgán v historii, zatímco souběžně budou přesvědčovat masy, že bez toho nemůžeme žít.

Centralizace je v podstatě i základem kolektivistického bludu; že existuje „vyšší dobro“, kterého je nutno dosahovat přes establišment. V tomto procesu se establišment stává v myslích veřejnosti nepostradatelným. A ty elity v současnosti u moci si vybraly to environmentální dogma, jako svou verzi „vyššího dobra“, protože „konce světa, jak ho známe,“ lze zneužít ke zdůvodnění téměř jakéhokoliv druhu despotického chování, od přídělů na jídlo a vodu jakožto metody formování společnosti, tak k populační kontrole nebo i k hubení ve jménu „záchrany planety“. Mějte vždy na paměti, že skutečná motivace jakékoliv vládní instituce je stát se sám samotným dodavatelem veškerého „dobra“ pro lidi. A takovéto skupiny jsou jen zřídkakdy pokud vůbec tím, čím se jeví …

 

Další články k tématu:

 

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: http://www.alt-market.com/articles/596-world-bank-wants-control-of-the-high-seas