Potřebujeme opravdu politiky? Nemohli bychom odbourat ty nadbytečné zprostředkovatele a dělat si to sami? Profesionální politici jen své služby přeprodávají v pasáckém stylu nejvyšší nabídce. A americká demokracie – kdysi vznešená věc – je oddána oligarchii, jak tvrdí dva vedoucí činitelé MMF, bývalý viceprezident Federálních rezerv z Dallasu, šéf Federální rezervní banky z Kansas City, šéf-ekonom od Moody’s a mnozí další.


A to se nepředpokládalo, že takhle to bude. Thomas Jefferson předjímal „občanské farmáře“, co si odslouží v politických úřadech pár let a pak se vrátí zpět ke své normální práci.

Čtenář Erric H. se o celou otázku politiky a demokracie velice zajímal:

„Zajímal jsem se o Aténskou demokracii, a když jsem se v tom šťoural, hrozně mě překvapilo, když jsem zjistil, že ten stav, v němž lidé zvolili své veřejné činitele, byl tradičně znám jako oligarchie. Bylo tomu tak proto, že tehdy, i když to nebylo poprvé, vláda v posledku přešla na malou, homogenní skupinu, která měla dostatek politické moci, aby mohla přezírat vůli lidu. Dnes oligarchii definujeme jednoduše jako „vládu nepočetných“, to je ale pouze symptom; Řekové chápali, že ta choroba spočívala v delegaci politické moci prostřednictvím voleb. Vím, že to zní radikálně.

Dnes to nazýváme zastupitelskou demokracií, to je ale jenom eufemismus (snad ten nejvšudypřítomnější eufemismus historie). Je těžké pochopit, jak by mohlo vzdání se moci činit rozhodnutí, která ovlivňují lidské životy, být považováno za nějaký druh demokracie. I když byla ta definice změněna, existuje hojnost důkazů ukazujících, že v těch dávných časech měli pravdu, o čemž jste na vaší stránce vedli bohatou kroniku. A tohle je vysvětlení, které dává spoustu smyslu; spíše než tajné konspirace za dominanci nad světem je možná naším problémem opakované oklamání veřejnosti, aby udělala zase tu samou chybu.

Myslím si, že diskuse o tom, zda bychom měli volit své veřejné činitele a zákonodárce je důležitá, protože:

1) Vymyká se to pochopení, uvážíme-li, kolik lidí (stovky milionů? Miliardy?) to zbaštily a myslí si, že by mohli případně mít určitý (extrémně omezený) politický vliv, a že mají nějaký typ politické moci.

2) Puká nad tím srdce, když je prvním v pořadí záležitostí k vyřízení u lidí, kteří bojovali za politickou moc za strašlivou cenu, vzdát se jí v naději, že tentokrát si vyberou už ty správné oligarchy.

3) Bylo by možná chápat vynoření se oligarchie jako dominantní formy vlády ve světě jako „konec historie“ (úžasný, pokud jsi oligarcha, pro nás – ten zbytek – ale už ne tak moc úžasný).

4) To by mohlo poskytnout i útěchu v utrpení způsobovaném tím, že rok za rokem vidíme ty samé senilní politiky.

5) Naše vládnoucí třída opojená vkrádajícím se pocitem menší a menší nutnosti obtěžovat se předstíráním demokracie je cítí už téměř dostatečně bezpečně, aby ji už úplně zrušila a odložila rukavičky.

Atéňané tuto chorobu oligarchie léčili náhodným výběrem svých veřejných činitelů a podrobováním legislativy lidovým hlasováním. Existovaly i dalších kontrolní a vyvažující mechanismy, tyhle ale byly nejvýraznější. Myslím si, že dokud nepřijmeme nějakou kombinaci těchto procesů, tak je nepravděpodobné, aby se naše politická situace zlepšila, i když to může hodně dlouho trvat, než se navenek manifestují chorobné projevy oligarchie. Ve skutečnosti se hrstka lidí dost zamýšlela nad tím, jak přijmout určité aspekty aténského systému; webové hledání sortování a demarchie („sortition“ a „demarchy“) k tomu vydá spoustu materiálu.

My opravdu, chceme-li, aby se věci změnily, potřebujeme změnit i ty naše nejzákladnější předpoklady.“

Wikipedia to vysvětluje:

Demarchie (čili lotokracie) je formou vlády, v nííž státu vládnou náhodně vybraní tvůrci rozhodnutí, kteří byli vybráni sortováním (loterií) z široce pojaté sestavy způsobilých občanů. Tyto skupiny, občas označované za „politické poroty“, „občanské poroty“ či za „konsensuální konference“ činí uvážlivá rozhodnutí o politikách do velké míry stejným způsobem, jako rozhodují poroty v případech zločinů.

Demarchie by teoreticky mohla překonat některé z funkcionálních problémů konvenční reprezentativní demokracie, která široce podléhá manipulacím speciálních zájmů a odtržeností mezi profesionálními tvůrci politik (politiky a lobbyisty) od z větší části pasivního, neúčastnického a často neinformovaného voličstva. Podle australského filosofa John Brunheima, který přišel s termínem demarchie, by náhodný výběr tvůrců politiky obyčejným občanům usnadnil smysluplnou účast a zvláštním zájmům by ztížil korupci tohoto procesu.

Ještě obecněji je to náhodný výběr tvůrců rozhodnutí z větší skupiny známý jako sortování (od latinského slovního základu pro loterii). Aténská demokracie hodně sortování využívala s tím, že téměř všechny vládní úřady byly obsazeny spíše loterií (z plných občanů) než volbami. Kandidáty byli téměř vždy muži, Řekové, vzdělaní lidé požívající určitého minima bohatství a statutu.

V kanadských provinciích Britská Kolumbie a Ontario byla náhodně vybrána skupina, aby vytvořila Občanské shromáždění k Volební reformě, a vyšetřila volební systém této provincie s doporučení jeho změny. K podobnému systému došlo v holandském Burgerforum Kiesstelsel. Starý řád Amišů využíval kombinace voleb a sortování, aby zvolil vůdce církve; muže, jimž se dostalo dvou či tří nominací, aby zaplnili prázdná místa v mnoha místních okresech a pak požádali, aby vybrali knihu žalmů obsahující útržek papíru, jeden z těch útržků byl označen, aby ukázal, kdo převezme břemeno tohoto postu.

***

Atraktivní vlastností demarchie je to, že když se političtí vůdci pravidelně nahrazují náhodně vybranými občany, tak to sníží institucionální korupci, zčásti i apatii a sebeuspokojení stejně jako historii jmenovaných partajních vůdců, nedostatek volby a proměnlivost politických myšlenek a platforem. Šlo by argumentovat, že nahrazování politiků tímto způsobem by takové problémy vyřešilo.

Jelikož by lidé, aby fungovali jako zástupci, byli voleni náhodně, bylo by méně pravděpodobné, že takto do toho začleněný člověk by byl součástí „partajní politické mašinérie“.

Teorie také říká, že náhodně zvolení lidé jako zástupci by nemuseli dělat kompromisy se svou osobní vírou, aby vytvořili politické aliance a získali podporu, ani by se neděsili politické odvety za realizaci tvrdé či kontroverzní legislativy. Avšak ať si říká teorie, co chce, v demarchii apriory nejsou z podstaty žádné záruky, ani nic jiného, co by to garantovalo.

Nejsou žádné dokázané vazby, že dlouhodobá politická reprezentace rovná se velká míra finančních ztrát přes politickou korupci, ani nelze dokázat, že náhodně vybraní občané v úřadech by ukončili či omezili korupci, ani že by korupce vzrostla.

Výzkum Světové banky a dalších však ukázal, že určitá forma občanského shromáždění zvaná Účastnické rozpočtování v několika městech snížila korupci.

***

Politici jsou často nuceni přijímat rozhodnutí, která jsou kompromisem s jejich vlastní vírou, a s tím, co si myslí, že by bylo nejlepší, kvůli tlaku příštích voleb, zapadnutí do aparátu jejich strany, uspokojení těch, kdo zaplatili jejich kampaň, a kvůli sdílení volebního programu a volebním kompromisům. Čas ztracený volebním procesem, formováním image a jeho údržbou a zaměřováním na souhlas by šel lépe využít formováním dobrých zákonů a politik. Demarchie by některé z těchto tlaků odstranila, avšak takovéto tlaky by nejspíš existovaly v jakémkoliv politickém úřadě a neexistuje žádná záruka, že náhodně zvolení občané by setrvali u svého systému víry nebo by měli takovou politickou historii, znalosti či odvahu, aby to dělali.

Demarchie, protože je založena na náhodném výběru, nečiní osobní kariéru závislou na popularitě, a protože demarchie nejspíš odstraní přímý vliv politických stran, tak neexistuje „stranická linie“, kterou by jednotlivec musel sledovat. Tím není řečeno, že politické aliance by se nemohly zformovat po vybrání těchto lidí – ale tato struktura demarchie je méně náchylná k rozhodování na základě politikaření.

Jednou z výhod demarchie je to, že je vhodnější pro nestranickou politiku. A tak někteří říkají, že je lépe schopna vybudovat konsensus či kompromis.

***

Zatím žádný moderní národ nezkusil využít demarchie jako primárního systému pro tvorbu politických rozhodnutí, takže je těžké vyhodnotit problémy přechodu na takovýto systém nebo jeho nedostatky.

Wikipedia rovněž uvádí:

Téměř všichni řečtí pisatelé, kteří se zmiňovali o demokracii (včetně Aristotela, Platóna a Herodota) zdůrazňovali jak roli vybrání losem, tak i status, který byl takto udělen, jako demokratičtější než volby. Např. Platón píše:

„Demokracie povstávají poté, kdy zvítězí chudí nad svými protivníky, z nichž někteří jsou zabiti a další z nich v exilu, a oni pak sdílí rovným dílem se zbytkem obyvatelstva politické úřady i břemena; a v takovémto režimu jsou veřejné úřady obvykle přidělovány losem.“

Tu samou myšlenku nacházíme i v 18. století poté, kdy se demokracie znovu objevila, ve spisech Charlese de Secondata barona de Montesquieru:

„Pro demokracii je přirozeností výběr losem, jelikož vybírat volbou je příznačné pro aristokracii.“

***

Ale podle Xenofona (Memorabilia kniha I, 2.9), proti demarchii nabízel Sokrates tuto klasickou argumentaci:

Sokrates své druhy učil, aby odporovali zavedeným zákonům, když tvrdil, že je hloupé jmenovat veřejné činitele losem, když by si nikdo nevybral lodivoda či stavitele ani flétnistu losem, i když v každé z těch dalších profesí jsou chyby méně katastrofické, než jsou chyby státníků.

Zajímavé myšlenky … nemyslíte?

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca