Úvaha, že by nějaká vláda mohla částečně sestávat z neodpovědných zločinných živlů je v politických kruzích důvodem důkladné cenzury. S označením „konspirační teorie“ od korporátních médií, která protlačují a valí emocemi naplněný masový souhlas, je takový náhled rychle odeslán do černé díry zapomnění, a ještě méně to vyvolá smysluplné diskuse o aranžmá politických výsad, kterých se dostává globální mocenské elitě koordinující vlády a širší geopolitické konfigurace. Kulturní historik Jack Bratich takovýto fenomén označuje za „konspirační paniku“.

Konspirační panika potenciálně i pod patronátem koordinovaných akcí vládních činitelů nebo agentur a hlavních žurnalistických orgánů, aby u veřejnosti vyvolávali podezření a nejistotu, je předváděná buď okamžitá či dlouhodobá silová reakce na racionální otázky ohledně neobvyklých a neúplně pochopených událostí. Pro jistotu je rovněž provázána s tím, jak daná společnost uznává a zachovává svou vlastní identitu – za pomoci řešení „deviantností a jejich zavrhování.“

Podle amerického masového mínění se na vládní zpravodajské a vojenské operace nahlíží jako na zaměřené téměř výlučně ke zmanipulování nebo k přinucení nešťastných duší v cizích zemích. Naznačit, že je to jinak, jako to udělali nezávislí výzkumníci a komentátoři u zavraždění presidenta Johna F. Kennedyho, u vazeb mezi CIA-Contras a kokainem nebo u 11.9 bylo příčinou trvalé konspirační paniky, která funguje, aby potlačila zvídavost ohledně takovýchto záležitostí u profesionálních a renomovaných názorových vůdců, zvláště u žurnalistů a akademiků.

Současně s tím slouží konspirační panika jemné, leč důležité indoktrinační funkci předvádění a udržování toho pohodlného ideového status quo éry po Studené válce čili éry „Války s terorismem“. „Obětní beránek konspiračních teorií vytváří podmínky pro sociální integraci a politickou racionalitu,“ všímá si Bratich. „Konspirační panika pomáhá definovat normalitu v kontrastu k disentu. Politicky se přednáší jako konsensus ‚nás‘ oproti ‚nim‘ – těm zase podvratným a hrozivým.“ Zvláště v těchto dnech náznak, že by oficiální povídačky mohly být nekorektní, téměř nevyhnutelně člověka zařadí do některého z nepřátelských táborů.

Věrohodnost vládních konspiračních povídaček u veřejnosti

V těchto časech se rozvoj konspirační paniky zpomaluje úměrně ke zvýšenému šíření a dostupnosti informačních a komunikačních technologií, které umožňují, aby se uchytily i zprávy a výzkumné výsledky před tím potlačované neustálou záplavou dat od korporátních médií. Před širokým zpřístupněním informačních technologií a internetu probíhala nezávislá vyšetřování událostí jako vražda JFK po mnoho let, než se zhmotnila do pojednání v délce knih, která mohla být agenty rozvědek ve zpravodajských médiích a v akademických kruzích zavržena jako kolektivní aktivita „fanoušků konspirací“ – amatérských šťouralů, kterým se nedostává teplých místeček ani vlády ani soukromých, aby provedli revizi či zpochybnění zkoumání událostí do hloubky.

Až do filmového trháku JFK od Olivera Stona z roku 1991, který byl v podstatě přijetím prací spisovatele Jima Marrse, plukovníka L. Fletcher Prouta a okresního prokurátora z New Orleans Jima Grrisona, díky němu se totiž zformovala značná konspirační panika v reakci na tuto analýzu vrženou mezi lid ve formě populárního příběhu. Tahle panika vyrostla a soustředila se kolem hollywoodského líčení zpochybňujícího typicky klamnou interpretaci událostí a téměř úplně nekritické zbaštění Zprávy Warrenovy komise, které je parketou tradičního žurnalismu spolu s komerčními mediálními kanály.

Krátce nato seriál „Temná aliance“ investigativního žurnalisty Gary Webba pro San Jose Mercury News předvedl schopnost internetu vysvětlit a dokumentovat vládní konspirace. To jak Webb důkladně prozkoumal roli CIA při temných drogových kšeftech s odkazy na spousty dokumentace volně on-line dostupné, profesionální komunitu žurnalistů a jejich polostín ze zpravodajství nejdříve na celé měsíce umlčelo.

Mezi tím tento příběh nabíral páru v netradičních kanálech povídacích rádií a bulvárních televizí amerických černochů, které zvláště přitahovala potenciální role vlády při epidemii kokainového cracku. Náhle však hlavní zpravodajské kanály vychrlily zběsilé útoky na Webba a Mercury News, které překvapivě vyústily ve stažení příběhu ze strany Mercury a ve Webbův konečný odchod z tohoto listu a v jeho nejspíš americkou vládní vraždu. ( ZDE a ZDE)

Kritika Webbovy práce se dle očekávání hloupě přepočítala svým zaměřením na jeho údajný chabý úsudek týkající se zvláště jeho obvinění, že CIA vyvolala epidemii cracku v černošských komunitách záměrně, což je ovšem postřeh, který spousta černochů vnímala jako logický a přesvědčivý. Takže Webb nejen, že se ocitl uprostřed konspirační paniky, kvůli svému hodnocení role CIA v drogovém obchodě; ještě vyvolal uvnitř černošských komunit masovou „paranoiu“, neboť byla údajně k takovému způsobu uvažování predisponována.

Od poloviny 90. let se konspirační panika čím dál více točila kolem úsilí zpravodajských médií mainstreamu o spojování neortodoxních politických idejí a vyšetřování s násilnými činy. Tato dynamika vykrystalizovala u Timothy McVeigha, hlavního podezřelého z útoku 19. dubna 1995 na federální budovu Murrah v Oklahoma City, z něj byl propagandistickým úsilím vlády a hlavních zpravodajských médií konstruován symbol nebezpečného „extrémisty“ s konspiračním myšlením (jeho podsouvanou fascinací nadřazeností bílých a Turnerovými zápisky) a teroristických akcí (samotného bombového útoku). Pohodlně přehlíželi fakt, že McVeigh byl technikem vycvičeným pro černé operace a byl pořád ještě zaměstnancem US Army i v době své popravy v roce 2001. ( ZDE)

Přes tu širokou škálu mediálních reportáží a následných dlouhých knižních pojednání od levicové inteligence o „radikální pravici“ se tenhle údajný vlk samotář McVeigh a bombový útok z Oklahoma City navždy vryl do národní paměti. Tento obrázek a událost zjevně měly svědčit, jak určité modely myšlení mohou vyvolat násilí – i když role McVeigha při tom, co se 19. dubna odehrálo, byla bezpochyby částí spleti intrik, důkladně přezkoumané Vyšetřovací komisí pro bombový útok v Oklahoma City ( ZDE) a dokumentem Ušlechtilá lež: Oklahoma City 1995 z roku 2011.

Zrychlující se tempo konspiračních panik

Nezávislí výzkumníci a alternativní média využívající internet vyvolali nutnost rychlého nasazování reakcí s charekterem konspirační paniky, které mají zjevně daleko ke spontánnosti a přirozenosti, aby neutralizovaly tahle šetření a protlačovaly oficiální povídačky o závažných a neobvyklých událostech. Např. široká skepse obklopující údajnou lež o útoku na Usámu bin Ládina v Pákistánu 1. května 2011 se střetla se zjevným úsilím o vypiplání konspirační paniky v úvodnících objevujících se v celém mainstreamovém tisku, vysílání a v on-line zpravodajských platformách. Té neudržitelné legendy podporované jen prohlášením presidenta Obamy o operaci se chopila korporátní média, která se rozhodla vykřičet volání po dalších důkazech a alternativních vysvětleních bin Ládinova skonu jako „konspirační teorie“.

Opravdu hledání „konspiračních teorií“ spolu s „bin Ládinem“ v databázi LexisNexis dá více než pět set takových legend a názorových spisů, které se objevily v Západním tisku a v kanálech vysílacích médií v týdnu od 2. května 2011. ( ZDE)

„Zatímco velká část Ameriky oslavovala dramatické zabití Usámy bin Ládina,“ vyjádřil Washington Post názor, že „konspirační teoretici 11. září mají pořád pochybnosti. Pro ně a rostoucí počet skeptiků tím to spiknutí jen zhoustlo.“ ( ZDE)

V rámci této linie v CNN poznamenal penzionovaný generál Mark Kimmitt: „No, jsem si jist, že konspirační teoretici z tohohle budou mít žně ohledně toho, proč se to udělalo? Udělalo se to vůbec? Je pořád naživu?“

„Konspirační teoretici nebudou spokojeni,“ tvrdil Glenn Beck. „Víte, co teď přijde, Trump požádá o úmrtní list a je to pravý úmrtní list? A pak se rozpoutá peklo.“

Stejně jako u 11.9 a u Tonkinského zálivu se ta povídačka mezi tím stala součástí oficiální historie, falešně omílané v dalších novinářských tvrzeních a v učebnicích dějepisu pro základní školy – historie poklesla ze vznešené a přijímané na zkompromitovanou, bezduchou či jednoduše lajdáckou žurnalistickou hororovou fikci pro mizerně informovanou a intelektuálně línou veřejnost.

Ta psycho-symbolická šablona je zřetelná jak u střelby v základní škole v Sandy Hook, tak u bombových útoků na Bostonský maratón (BMB) a u jejich dozvuků. Opravdu ta sice krátká, ale intenzivní konspirační panika kolem Sandy Hook a v poněkud menší míře i ta kolem BMB se točila přinejmenším zčásti kolem „konspiračně teoretizujícího profesora“, který jako důvěryhodný člen intelektuální třídy překročil dané hranice, když naznačil, s těmito tragédiemi je spojeno mnoho nezodpovězených otázek, které by mohly člověka vést k tomu, aby dospěl k názoru – jak si povšiml sociální teoretik Jean Baudrillard už ohledně Války v Zálivu z roku 1991 – že se ty události neodehrály přinejmenším tím způsobem, jak se oficiálně prohlašovalo a prezentovala to hlavní média. Tím se snad říká, že kritické hodnocení domácích událostí a jejich vztahů ke zkorumpovaným médiím a vládnímu aparátu jsou terčem zuřivých útoků.

Když o poukážeme na to, že noviny a informace, které Američané běžně přijímají jako solidní a faktické, jsou ve skutečnosti hlavním prostředkem k manipulaci jejich světového názoru, je už zbytečné debatovat. Spíše je to empiricky ověřitelné tvrzení podložené stoletím výzkumů a praktik propagandy a psychologického válčení. Tyhle propagandistické snahy kdysi se omezující na zahraničí, se teď volně praktikují v USA, aby se obyvatelstvo udržovalo v rostoucí míře nervozity.

Významná část obyvatelstva pořád ještě nemůže uvěřit, že by jim jejich vláda lhala nebo je zaváděla, zvláště ohledně traumatických a emocionálních událostí, do nichž se dostaly malé děti nebo zapálení nadšenci. Naznačit, že tohle by mohla být pravda, není nepodobné jako informovat oddaného sportovního fandu, že jeho tým prohrál rozhodující zápas poté, co už byl přesvědčen o jeho rozhodujícím vítězství. Takováto sdělení jdou nejen proti tomu, co často podvědomě přijímají za pravdu, ale rovněž zpochybňují podstatu jejich emociálních investic do určité medializované události.

V odhalujícím leč charakteristickém kroku bylo reakcí korporátních mediálních kanálů jako New York Times, FoxNews, CNN a v případě BMB Boston Globe vlastněný New York Times nikoliv revidovat a zkritizovat své vlastní odfláknuté zpravodajství masakru z Newton nebo BMB, které často hraničilo s otevřenou dezinformací, ale spíše odvádění pozornosti od jakéhokoliv odpovědného sebezpytování přes špinění nositelů jiných zpráv pomocí akutních a nezvykle velkých konspiračních panik.

Jako disciplinární mechanismus proti znepokojivým zjištěním a otázkám směřovaným na politické vůdce a status quo slouží konspirační paniky k posílení idejí a myšlenkových procesů udržovaných povrchními leč všudypřítomnými stimuly bavičského reportérství, vládními prohlášeními a samozřejmě i zinscenovanými událostmi, které byly součástí balíčku amerických zpravodajských médií a jejich kolaborace s vládou už přinejmenším od Španělsko-americké války. I přes nesmírnou technologickou sofistikovanost (nebo možná právě kvůli ní) na úsvitu jednadvacátého století zůstává se většina lidí krčit v temné jeskyni navždy zde uvězněná a odsouzená, aby spatřila jen před nimi se mihotající stíny neurčité skutečnosti.

Další články k tématu:

Zdroj: globalresearch.ca