Vážný pane Barduhne a členové výboru pro vzdělávání, s nejhlubší lítostí musím na konci tohoto roku, 30 června, podle článku 2012-15 smlouvy ukončit svoji kariéru, mých více než dvacet sedm let odsloužených ve Westhillu. Předpokládám, že budu mít nárok na nějaké místní či státní benefity, které mi budou nabídnuty před mým odchodem do plné penze a věřím, že se v jistém okamžiku budu moci vrátit do této střední školy jako suplující učitel.


Celé znění dopisu:

[quote align="center" color="#999999"]

Vážený pan Casey Barduhn,

ředitel Školského odboru Westhill Central,

Walberta Park Road 400,

Syracuse, New York 13219

 

Vážný pane Barduhne a členové výboru pro vzdělávání,

s nejhlubší lítostí musím na konci tohoto roku, 30 června, podle článku 2012-15 smlouvy ukončit svoji kariéru, mých více než dvacet sedm let odsloužených ve Westhillu. Předpokládám, že budu mít nárok na nějaké místní či státní benefity, které mi budou nabídnuty před mým odchodem do plné penze a věřím, že se v jistém okamžiku budu moci vrátit do této střední školy jako suplující učitel.

Zde, na Lincolnu a ve Springfieldu jsem dozrál z mladíka ve starého muže; můj bratr zemřel v době, kdy jsme tu byli oba zaměstnání; má dcera zde získala vzdělání a já jsem zde během svého života ovlivnil a doufám, že ještě ovlivním stovky životů. Vím, že jsem měl to štěstí pracovat s malým jádrem nejlepších studentů a pedagogů na této planetě.

Začal jsem učit před čtyřiceti lety a měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat na malé liberální umělecké vysoké škole, velké univerzitě i této prvotřídní střední škole. Dějepis byl pro mě mnohem více než jenom práce, byl to opravdu celý můj život, který vždy řídil mé cestování, provázel mou četbu a dokonce diktoval i to, co budu sledovat v televizi a v kině. Jen zřídka jsem se nějakou z těchto aktivit zabýval bez toho, abych při tom myslel na výuku a na to, co bych mohl využít ve cvičeních, přednáškách či prezentacích. Vzhledem k mé profesi jsem se opravdu pokoušel uvést do života proslulý citát Johna Deweye (nyní už pravděpodobně mé klišé, které jsem tak často používal), že „Vzdělávání není příprava na život, vzdělávání je život sám.” Tento typ naprostého ponoření do problému je to, co jsem vždy označoval jako „břímě” učitele – těžce pracovat, nelitovat času, věnovat se výzkumu, zabývat se detaily a nikdy nebýt uspokojen tím, že vím dost o jakémkoli tématu. Teď však zjišťuji, že tento přístup k mé profesi je nejen znehodnocován, ale očerňován, možná i v některých kruzích opovrhován.  Situaci ovládl STEM a „daty řízené” vzdělávání vyžaduje pouze konformitu, standardizaci, testování a mrtvolné lpění na mělkém a obecném „Rámcovém vzdělávacím programu” synchronizovaném s až příliš zjednodušnými „Základními osnovami”. Kreativita, akademická svoboda, autonomie učitele, experimentování a inovace jsou potlačovány v zavádějící snaze opravit to, co ještě funguje v našem systému veřejného vzdělávání a zejména na Westhillu.

K tomuto nešťastnému rozcestí vedla dlouhá řada selhání. Naši zákonodárci, ve svém úsilí po dolarech z federálních daní, selhali a umožnili prodávat děti do soukromých podniků typu Pearson Education. Učitelské odbory ve státě New York zklamaly své členy tím, že se jim nepodařilo rozvinout mnohem účinnější a energičtější kampaň proti tomuto nákladnému a nebezpečnému debaklu. A nakonec musím s jistou smutnou nechutí říci, že naše vlastní vedení bylo nekomunikativní a a netečné k obavám a potřebám našich zaměstnanců i studentů ze současného testovacího a hodnotícího systému, který se pohybuje v rozmezí mezi byzantským a drakonickým stylem. Tato situace byla ještě umocněna dalšími akcemi tohoto vedení, které buď odmítalo výzvy k otevřeným debatám, v nichž by se probraly tyto naléhavé problémy, nebo pro ně nastavilo tak omezující časové lhůty, že by na nich nemohlo být projednáno nic než předání základních informací. Tato absence vůdčích schopností na každé úrovni slouží pouze k vytváření zmatku, ztrátě důvěry i dramatickému a rychlému rozkladu morálky. Následky těchto mnou zmiňovaných nezdravých strategií se projeví na úkor vzdělání v následujících letech. Je to podobné, jako bychom stavěli letadlo za letu, což by jistě vyvolalo hrůzu v srdci každého, pokud by to mělo být aplikováno na skutečný let, léčení nemoci nebo dokonce i na opravu domu.

Proč bychom však měli takový postup akceptovat, pokud se jedná o naše kariéry a o vzdělávání našich dětí? Moje povolání je znevažováno všudypřítomnou atmosférou nedůvěry, diktátem, v němž učitelům není povoleno vytvářet a opravovat své vlastní zkoušky a testy (nyní označované jako generické „hodnocení”) nebo známkovat zkoušení svých vlastních studentů. Vytváření plánů, výběr hodin a výukových materiálů, kterými jsme zaměstnáváni, a u nichž se stále více očekává, že budou společné pro všechny učitele v daném předmětu. Tento přístup nejen dusí kreativitu, dusí také rozvoj kritického myšlení u našich studentů a přebírá uniformní mentalitu, která se hodí spíše pro výrobní linku než do školní třídy. Učitelovo plánování času je také narušováno neustálou potřebou „prokázat” svoji hodnotu tyranii  APPR (na základě předkládání plánů, materiálů a „artefaktů” z naší výuky), že máme stále méně času na pečlivé hodnocení práce studentů, zapojení se do neformálních intelektuálních diskusí s našimi studenty a kolegy nebo provádění výzkumu a osobní rozvoj prostřednictvím nezávislého studia. Stáváme se stále více hodnocenými a stále méně odborně řízenými.

Naším nejdůležitějším produktem se stal proces, při němž přemíláme fráze korporátní Ameriky, jež se v tomto případě zdají být dvojnásob přiléhavými.

Poté, co jsem všechno tohle napsal, uvědomil jsem si, že neopouštím svoji profesi, ale ve skutečnosti ona opustila mě. Už neexistuje. Cítím se, jako bych byl v polovině čtvrté čtvrtiny nějaké hry, byl vyhlášeno oddychový čas a ruce mých spoluhráčů byly svázány, branky byly přemístěny, všechny předchozí body a zásluhy vymazány a všechna pravidla změněna.

V posledních přibližně deseti letech jsem měl nad tabulí v mé třídě dvě hesla: „Na slovech záleží” a „Na myšlenkách záleží”. Přestože jsem stále přesvědčen, že tato jednoduchá tvrzení jsou pravdivá, nemám pocit, že ti, kteří v současnosti řídí veřejné školství, mají ponětí o tom, co tato hesla znamenají.

S pozdravem a lítostí

Gerald J. Conti – Vedoucí katedry společenských věd[/quote]

Zdroj: scribd.com a huffingtonpost.com, Překlad:  outsidermedia.cz