Již zhruba tři roky jsem nenapsal žádný článek, protože už nevím, co bych ještě měl napsat. Vše je tak zřejmé: rušení demokracie, přibývající sociální a ekonomická polarizace bohatství a chudoby, úpadek sociálního státu, privatizace a tím ekonomizace všech oblastí života a a a… Když je člověku každý den servírováno šílenství, jako by to byla samozřejmost, je jen otázkou času, kdy začne sám sebe považovat za nemocného a nenormálního. V další části článku se pokusím shrnout několik myšlenek, které považuji za důležité:

1. Mluvit o útoku na demokracii je eufemismus. Situace, ve které je menšině menšiny dovoleno škodit obecnému blahu kvůli vlastnímu obohacování se, je postdemokratická. Vinu na tom nese společnost sama, protože není schopna zvolit si zástupce, kteří by brali ohled na její zájmy.

2. Každý den slyšíme, že vlády musí „získat zpět důvěru trhů“. Pojmem trhy jsou myšleny především burzy a finanční trhy, tedy aktéři, kteří spekulují ve vlastním zájmu či na zakázku jiných, aby měli co nejvyšší zisky. Nejsou to ti, kteří společnost obrali o nepředstavitelné miliardy? O jejich důvěru teď mají naši nejvyšší představitelé bojovat?

3. Právem se pohoršujeme nad pojmem Vladimíra Putina „řízená demokracie“. Proč nemusela odstoupit Angela Merkelová, když mluvila o „tržně konformní demokracii“?

4. Zhroucením východního bloku převzaly nadvládu některé ideologie, jejichž postavení bylo tak nesporné, že bylo vnímáno jako samozřejmost. Příkladem budiž privatizace. Na privatizaci se pohlíželo jako na něco bezmezně pozitivního. Vše, co zůstalo v majetku společnosti, platilo za neefektivní a nevýhodné. To vytvořilo veřejnou atmosféru, která musela dříve či později vést k oslabení moci společnosti.

5. Další ideologie, která se dočkala enormního rozkvětu, je ideologie růstu: „Bez růstu není nic,“ prohlásila kancléřka již před lety. Bez mluvení o těchto dvou ideologiích také nelze mluvit o krizi eura.

6. Jazyk politiků, kteří by nás měli zastupovat, už dávno není schopný vystihnout skutečnost (podobně jsem to zažil již v NDR). Je to jazyk sebevědomí, který se již nesrovnává s žádným protějškem. Politika zpustla do podoby ojetiny, do podoby měchu, který má rozdmýchat růst. Občan je redukován na spotřebitele. Růst sám o sobě nic neznamená. Společenským ideálem by byl playboy, který toho v co nejkratším čase spotřebuje co nejvíc. Válka by silný proud růstu ovlivnila.

7. Jednoduché otázky „Komu to prospěje?“ a „Kdo na tom vydělá?“ se staly nadávkou. Nesedíme všichni na stejné lodi? Kdo o tom pochybuje, je třídní bojovník. Sociální a ekonomická polarizace společnosti proběhla za hlasitého zapřísahání, že máme všichni stejné zájmy. Postačí jedna procházka Berlínem. V lepších čtvrtích patří mezi těch několik neopravených budov zpravidla školy, školky, domovy seniorů, bazény či nemocnice. V takzvaných problémových čtvrtích neopravené veřejné budovy tolik nevyčnívají, tam se chudoba pozná tak, že lidé mají díry v zubech. Dnes se demagogicky říká: Všichni jsme si žili nad poměry, každý toho přece chce co nejvíc.

8. Demokraticky zvolení zástupci lidu s naší společností systematicky jednali a jednají jak s hadrem tím, že ji okrádají o příjmy. Schröderova vláda snížila horní sazbu daně z 53 na 42%, sazba daně pro podniky byla v letech 1997 až 2009 snížena na polovinu, na 29,4%. Nikdo by se tedy neměl divit, že jsou pokladny prázdné, i když se nám přece každoročně navyšuje hrubý domácí produkt.

9. Krátká historka: Co nám dřív bylo prodáváno jako protiklad mezi východním a západním Německem, nám je dnes podáváno jako protiklad mezi zeměmi. V březnu jsem v portugalském Portu představoval překlad své knihy. Jedna otázka z publika dokázala během vteřiny zničit celou přátelskou atmosféru. Najednou jsme byli už jen Němci a Portugalci, kteří nepřátelsky seděli proti sobě. Otázka byla nepěkná – jestli jsme my, myšlen jsem byl já, Němec, nedosáhli teď eurem toho, co jsme tehdy nedokázali tanky. Nikdo z publika neprotestoval. A já najednou reagoval tak, jak se očekávalo, totiž jako Němec: Nikdo nikoho přece nenutí, aby si koupil mercedes, řekl jsem uraženě, a měli by být rádi, že dostali půjčky, které byly levnější než půjčky soukromé. Doslova jsem slyšel na mých rtech šustit novinový papír.

V hluku, který nastal, jsem konečně přišel k rozumu. A protože jsem měl v ruce mikrofon, koktal jsem ve své nedokonalé angličtině, že bych reagoval stejně hloupě jako oni, že si to namíříme všichni do stejné pasti, pokud se jako Portugalci a Němci budeme instinktivně držet svých barev stejně jako při fotbale. Jako by teď šlo o Portugalce a Němce a ne o nahoře a dole, tedy o ty, kteří jak v Portugalsku, tak v Německu tuto situaci přivodili a vydělali na ní a teď vydělávají dál?

10. Demokratické by bylo, kdyby politika za pomoci daní, zákonů a kontrol zasáhla do současné hospodářské struktury a aktéry na trhu donutila jet v kolejích, které jsou slučitelné se zájmy společnosti. Jde o jednoduché otázky: Komu to prospěje? Kdo na tom vydělá? Je pro naši společnost dobré? Nakonec by přišla otázka: Co chceme pro společnost? To by pro mě byla demokracie.

Na tomto místě končím. Rád bych vám ještě pověděl o těch ostatních, o profesorovi, který řekl, že je zase v pozici, ze které viděl svět ve svých patnácti letech, o studii Švýcarské vysoké technické školy v Curychu, která prozkoumala propojení koncernů a došla k číslu 147, 147 koncernů, které si rozdělily svět, padesát nejmocnějších z toho banky a pojišťovatelé, rád bych ještě vyprávěl o tom, že záleží na tom, aby člověk sám sebe zase bral vážně a našel lidi stejného smýšlení, protože nemůže mluvit jiným jazykem sám. A o tom, že jsem zase jednou dostal chuť otevřít pusu.

 

Zdroj: http://www.presseurop.eu/cs/content/article/1451491-deset-tezi-proti-absurdite