Ministerský předseda UK Cameron provede do roku 2017 referendum o členství v EU Britský ministerský předseda David Cameron konečně vyjasnil svou pozici k britským vztahům s Evropskou unií (EU). Jeho řeč z 23. ledna 2013 zavazující Konzervativní stranu k referendu o členství v EU v roce 2017 byla o týden odložena, údajně kvůli krizi s rukojmími v Alžírsku. Pravdou je, že Cameronova řeč byla odkládána už několik let, už od té doby, kdy převzal vůdcovství Toryů, a to kvůli strachu, že by to stranu rozštěpilo. Nakonec to byla primárně ta skutečnost, že Toryové se už štěpí kvůli rozdílným stanoviskům k EU, co jej donutilo ji předložit.
Jak to okomentoval Philips Stephens ve Financial Times, byla to „politika balancování na provaze“ motivovaná Cameronovou nadějí, že jeho závazek k referendu „odvrátí historické rozštěpení jeho vlastní strany porovnatelné s rozerváním strany v 19. století kvůli Obilným zákonům a imperiálním obchodním preferencím na počátku 20. století.“
Ale Cameronův pokus udržet svou stranu pohromadě přinejmenším až k všeobecným volbám naplánovaným na rok 2015 se mu prodražila. V první řadě jeho „závazek překročit červenou linii“ referendem Konzervativce postavil do opozice ke svým partnerům Liberálním demokratům, kteří tento krok napadli.
Ještě více Cameronovi a britském patriciátu jako celku dělalo starosti odsouzení výhledu na britské referendum ze strany členů EU a ještě více od Washingtonu.
Ač referendum není naplánováno po další čtyři roky a závisí na tom, jestli Toryové sami znovu zvítězí ve volbách – nad čímž samotným visí velký otazník – Camerona už kárají za to, že do evropského projektu vnáší další nejistotu, zrovna když je v krizi. Philipu Gordonovi US náměstek ministra zahraničí pro evropské otázky minulý týden veřejně vyjevil washingtonskou nespokojenost, když zdůraznil, že pokračování členství Británie v EU je „v americkém zájmu“.
Cameronovy poznámky byly střiženy k uklidnění několika obvodů – přičemž jeden je reakčnější než druhý.
K upokojení nemalého anti-EU křídla v jeho vlastní straně, a aby zaplašil výzvy ze Strany nezávislosti UK, tak slíbil znovu vyjednat podmínky britského členství v EU a pak tyto podmínky předložit v referendu jestli „zůstat nebo jít“ v roce 2017.
Svým partnerům v EU, Washingtonu a podstatné části velkého businessu oponujícího takovému riskantnímu kroku Cameron slíbil, že v takovém referendu povede „z celého srdce a z hloubi duše“ kampaň za britské členství.
Cameron, neposlouchajíc oprávněným obavám, že toto hlasování povede k britskému odchodu z EU, prezentoval svůj krok jako prostředek sloužící spíše k záchraně evropského projektu než k jeho pohřbení. Evropská krize, řekl, pramení z nedostatku její kompetence a flexibility v probíhající „globální konkurenci národů“ a z výzev představovaných „vynořujícími se ekonomikami na východě a na jihu“.
S tím, jak má „podíl Evropy na světovém produktu … v projekci příštích dvou desetiletí spadnout téměř o třetinu“, odsoudil Cameron „složité předpisy svazující náš pracovní trh“ a „nadměrné regulace“ podnikání jako „sebepoškozující“ rány.
Aby zlehčil svůj výpad, tak ministerský předseda citoval starší prohlášení německé kancléřky Angely Merkel, že evropský systém sociálního zabezpečení a sociálních dávek je neudržitelný a musí se s ním skoncovat.
Jeho výstup v podstatě sestává z požadavku, aby zbídačující opatření, která vytvořila sociální katastrofu v Řecku, Španělsku i jinde, se musela po celém kontinentu rozšířit a prohloubit v tandemu se zkrouhnutím mezd a pracovních podmínek na normál stanovený v Asii.
Spojené státy varovaly Británii, aby nevystupovala z Evropské unie
To je důvod proč, i když požaduje „uvolnění“ z EU, aby ochránil City of London, tak ministerský předseda poskytl svou podporu větší fiskální a politické konsolidaci v rámci euro-zóny. Trvá na tom, že země euro-zóny potřebují „tu správnou vládu a struktury k zabezpečení z dlouhodobého hlediska úspěšné měny“ – např. musí mít k dispozici ekonomické a politické mechanismy k vynucení diktátu finančního kapitálu – přičemž však zdůrazňuje, že Británie nemá vůbec v úmyslu tuto měnu sama přijmout.
Ohledně decimace životní úrovně evropské pracující třídy jsou Cameron, EU, Washington a velký business jednotní. Tohle všechno ukazuje Cameronovu pózu jako obránce „demokratické odpovědnosti a souhlasu“ jako teatr pro blbce. Ministerský předseda se pokrytecky oháněl po celém kontinentu „rostoucí frustrací“ z EU, která vedla k „demonstracím v ulicích Atén, Madridu a Říma“. I v samotné Británii, řekl, „je teď demokratický souhlas s EU … chatrný jak pavučina“.
Avšak Cameronem navržené referendum nemá nic společného se zřízením demokratických práv pracujících lidí oponovat a bránit se vůči zběsilému zbídačování, které uvalila „trojka“ – EU, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond – které ty miliony do ulic vytáhlo. Právě naopak. Doufá v konsolidaci pravicového bloku oddaného ještě drakoničtějším ekonomickým opatřením, v nichž budou zájmy City hrát prim, přičemž se rozdrtí ty zbytečky právní podloženosti práv pracujících. Proto tudíž přišel i ten jeho útok na legislativní omezení pracovních hodin.
Je to pořád EU, které je Cameron oddaný. A opět, v tomto se Cameron vlámává do otevřených dveří. Ač různí evropští ministři zahraničí Cameronovu řeč kritizovali, nebylo to kvůli její podstatě, nýbrž kvůli nedostatečně kolegiálnímu přístupu a kvůli otevírání hnízda zmijí svým slibem referenda.
Když o Cameronově požadavku znovu vyjednat podmínky členství v EU mluvil německý ministr zahraničí Guido Westerwelle, řekl, že „vyzobávání hrozinek není přípustnou volbou,“ zatímco jeho francouzský protějšek Laurent Fabius si ztěžoval, že „když vstoupíš do fotbalového klubu, nemůžeš říkat, že chceš hrát ragby.“
Merkelová však řekla, že Berlín vyslechne „Britská přání“ ohledně členství v EU v naději na nalezení „férového kompromisu“. Zrovna v úterý Merkelová s francouzským presidentem Francois Hollandem úpěli, aby se urychlila integrace euro-zóny a podpořila evropská konkurenceschopnost podobně jako u Camerona. Když promlouvali k 50. výročí francouzsko-německé aliance, tak zdůrazňovali potřebu „rozpočtové disciplíny“ a reforem pracovního trhu.
Labouristická strana výhled na referendum odsoudila, když její vůdce Ed Miliband referendum typu „dovnitř nebo ven“ drsně odmítl. Když to dělal, tak labourista vyjevil, že jeho navýsost nedemokratický postoj je motivován strachem, že nejistota ohledně výsledku poškodí vůdčí roli Londýna jako finančního centra.
Labouristický Peter Mandelson píšící do Financial Times projevil názor, že lepším příkladem nového vyjednání podmínek členství v EU pro UK poskytl labouristický ministerský předseda Harold Wilson v roce 1974. Tehdy Wilson znovu vyjednal britský vstup do Evropského společenství, kterým to v té době bylo, napsal Mandelson, „když to provedl přes vyladění dohody a nikoliv přes nové otevření samotné přístupové smlouvy.“
Konfederace britského průmyslu a institut ředitelů Cameronovu řeč uvítaly s tvrzením, že „reformovaná EU“ a „konkurenceschopná a deregulovaná“ Evropa představují „pro Británii tu nejlepší možnost“.
Mark Bolean předseda komise pro politiku a zdroje v City of London byl méně opatrný. Cameronův „zdlouhavý časový rozvrh pro plánované referendum … sám o sobě nese riziko zpomalování důležitých investičních rozhodnutí mezinárodními podniky v City,“ varoval. „Je životně důležité, abychom zůstali v přední linii boje za potřebu, aby UK zůstalo v plném členství v Evropské unii a nadále zůstalo úplně v jednotném trhu a nadále mělo své slovo ve věci regulací EU, které nás ovlivňují. Evropa se potřebuje adaptovat a vyrovnat se s výzvami konkurenceschopnosti představovanými měnícím se globálním ekonomickým prostředím.“
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>