Kam jako společnost směřujeme? Hrdě jsme investovali do našich škol, plováren, knihoven, rekreačních středisek, zdravotních středisek, silnic, elektrických sítí, vodovodů a kanalizací. Dnes spěcháme s ořezáváním sociálních služeb a zanedbáváním svých infrastruktur, aby se rozpadly. Se zavedením nových technologií rodiny pracují v delší pracovní době a tvrději, ale naše zdroje chtějí všude po světě. Ovšem vše, co pořád slyšíme, je o deficitech a uskrovňujících opatřeních. „Okupace“ pomohla k přilákání pozornosti k tomu vrcholnému 1 procentu. Tam je teď daleko více bohatství, než tam kdy bývalo. Dnes je HDP na hlavu o 50 procent vyšší, než bylo na začátku 80. let, i po očištění o inflaci. Kam všechny ty peníze šly? Během posledních 30 let byly zavedeny struktury k transferu bohatství k těm bohatým.
Říkají nám, že tyto struktury jsou ve veřejném zájmu. ‚Krácení daní povede k rozšíření investic a pracovních míst‘ a ‚ta vlna, kterou to vyvolá, zvedne všechny čluny.‘ Ovšem jen luxusní jachty stoupají a všechno ostatní se potápí v plavební brázdě za nimi.
Ačkoliv během posledních 30 let platy všech ostatních stagnovaly, u toho vrcholného 1 procenta jsme viděli, že jejich příjmy a bohatství dramaticky vzrostly, neradi by však z toho všeho platili dodatečné daně. Všem vládám dělalo úžasné potěšení, když se o ně mohly starat. V roce 1980 bylo nejvyšší pásmo federálního zdanění téměř o 50 procent vyšší než dnes.
Z hlediska fiskálních deficitů podle posledních čísel federální a provinciální schodky dohromady tvoří ročně asi 65 miliard dolarů. Abychom si to dali do perspektivy roku 1980, to by se hornímu 1 procentu zvýšil jejich podíl na příspěvku do národního příjmu z 8,1% na 13,3%. To je posuv o 67 miliard dolarů. Kdyby tedy daně zůstaly na úrovni roku 1980, tak bychom celonárodně neměli žádný deficit.
My nemáme dluhovou krizi. Máme krizi distribuce bohatství
Tento nepořádek způsobilo krácení daní. Privatizace a deregulace našich veřejných služeb a aktiv se prezentuje jako bezbolestná cesta k řešení naší dluhové krize. Politici slibují ‚vyšší efektivitu‘ a nižší daně. To, k čemu opravdu dojde, je to, veřejné bohatství a příležitosti k tvorbě zisku se přesunuly k několika málo soukromníkům. Soukromý sektor se už dlouho lačně třásl, když natahoval ruce po veřejných aktivech. Od krachu v roce 2008 došlo u investorů ke ‚vznosu kvality‘ a nyní je tu jejich velká šance napakovat se veřejným aktivy prodávanými ve výprodeji za bazarovou cenu.
Co se týče disciplíny a vyšší efektivnosti soukromého sektoru můžeme uvést takové jako Enron, Worldcom, Nortel, Lehman Brother, AIG, Fannie May a Freddie Mac a hrabivost amerických finančníků, která způsobila současnou světovou finanční krizi?
Když se Mike Harris pustil do deregulace elektrárenské společnosti Hydro, aby tak ukončil 95 let bezziskové elektřiny v Ontariu, tak vytvořil mnoho ziskových příležitostí pro to 1 procento. Ale tím velkým slibem z deregulace byly nižší sazby. Nyní tu ale máme průměrnou sazbu 10 centu za kilowatt-hodinu během dne, kdy lidé potřebují nejvíce elektřiny. To je o 132 procent vyšší sazba, mnohem vyšší sazba ne jen inflace. Poté, co Ontario Elecricity Coalition (OEC) u soudu zastavila rozprodej Hydro One Mikem Harrisem, si mnoho lidí myslelo, že ten problém je za námi. Ale trh s elektřinou podle Enronem zkonstruované deregulace ‚ziskové‘ elektřiny tu máme dále. Deregulace Hydro je jednou z hlavních příčin likvidace průmyslu v Ontariu a těžce postihla jak malé podniky tak i veřejný sektor.
Poznámka překladatele: U nás např. je vysoká cena energie jednou z hlavních překážek průmyslových investic a pokračování řady tradičních výrob. Např. velká sklárna v ČR vybavená stejnou technologií jako belgický závod téže firmy vychází v Belgii rentabilněji i přes žebrácké platy českých pracovníků v porovnání s belgickými kolegy kvůli českým cenám elektřiny. Ty jsou 2. nejvyšší v EU a vyšší než třebas v Německu, které trpí nedostatkem vlastní elektřiny a musí jí hodně z ČR dovážet. Po celé Evropě je pro deindustrializaci ekonomiky a předávání výrob do Číny, Indie aj. významnější uměle vysoká cena a nedostatek energie než ty údajně vysoké platy evropských zaměstnanců. Aby se držely uměle vysoké monopolní ceny v energetice, byl vytvořen systém investičních bariér pro konkurenci, aby do tohoto odvětví nemohl vstoupit skutečný kapitalismus s vysokou efektivitou a férovou konkurenční cenou. Proto máme Zelenou politiku a údajné globální oteplování – ve skutečnosti umělou investiční bariéru do uměle monopolizovaného odvětví, které smí vykořisťovat společnost a nesmí mu vzniknout efektivnější konkurence. Proto je také elektrárenství extrémně ziskové, ale nikdo do něj neinvestuje a výroba probíhá na muzejním šrotu. Elektrárny jsou starší než jejich obsluhy a z kila uhlí vyrobí jen zlomek elektřiny oproti moderní čínské elektrárně – protože tu máme Zelené a limity na CO2 (čili v reálu ochranu elektrárenských monopolů před trhem a konkurenčními investicemi) i za cenu masakru vlastního průmyslu.
Prodej Highway 407 a pronájem atomové elektrárny Bruce Nuclear jen zprivatizoval zisky, ale dluhy ponechal veřejnosti. Tyto privatizace jen vyrovnaly účetnictví do příštích voleb. Ten zbloudilý dluh se vám ale pořád objevuje ve vašich účtech za elektřinu od Hydro.
Milionářský starosta Toronta Rob Ford v Torontu ‚vytvořil krizi‘ pomocí krácení daní, a nyní, aby dluhovou krizi vyřešil, chce prodat 10 procent Toronto Hydro. Prodej 10 procent Hydro vydrží jen do příštích voleb. Prodej 10 procent aktiva, které každý rok vydělává peníze, výměnou za 10 procent všeho budoucího zisku (který pomáhá platit za služby města) neslibuje zrovna zářné zítřky. Zmrazit daně, když je inflace 3 procenta, stálo město asi 183 milionů dolarů v roce 2011 a opět i v roce 2012; přidá-li se zrušená daň z registrace vozidel 64 milionů dolarů, je to celkem 430 milionů dolarů. Kdyby se daně zvyšovaly stejným tempem jako inflace, město by nikoho nemuselo propouštět, zvyšovat uživatelské poplatky, rušit žádné programy ani privatizovat aktiva města.
Všechna ta krácení daní, privatizace a deregulace provádí přenos veřejného bohatství k několika málo soukromníkům.
Uskrovňování většiny z nás a přenos více bohatství k tomu vrcholnému 1 procentu nás nečiní férovou a spravedlivou společností, která trvale udržitelným způsobem slouží planetě. Dobrým začátkem by byl návrat k progresivnějšímu zdanění a zavedení vládních politik, které slouží populaci, nikoliv několika málo osob z bohaté elity.
Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=28760
