Schůzka Rusko – EU v Bruselu: Významný nárůst rizika války na Středním východě i v Evropě

21. prosince 2012 se v Bruselu sešli političtí vůdci 27 zemí EU s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Hlavním bodem agendy byly problémy přímo spojené s probíhající válkou v Sýrii. Ruská kontrola nad značnou částí energie, kterou bude Evropská unie potřebovat v průběhu příštích 100 let, rusko-iránská dominance nad nejkonkurenceschopnějšími zdroji plynu a plynovody na Středním východě, společná americká a britská iniciativa ke změně energetické dynamiky vojenskými prostředky a evropské dilema mezi transatlantickým spojenectvím, které Evropu tlačí do války s Ruskem a záchrany petro-dolaru, a větší integrací mezi Ruskem a energetickými sektory a tržními ekonomikami Evropy.

Po zjevném neúspěchu při řešení těch skutečně nejrelevantnějších otázek, se pokračovalo v pozičních hrách s řádícími Čičinami (rioting Pussies), podvratnými NGO a zneužívajícími adoptivními rodiči. Šance na mírové řešení krize v Sýrii se minimalizovaly. Směřujeme snad k regionální válce na Středním východě a v Evropě? Její hrozba významně vzrostla.

Propadáky bezpečnosti Evropy

Evropská unie v současnosti závisí na Rusku, že jí poskytne mezi 22% až 26% toho zemního plynu, který potřebuje. Globální trend odklonu od ropy a příklonu k plynu jako zdroji energie v nadcházejících 100 – 150 letech bude pokračovat a narůstat.

V úterý, jen dny před schůzkou Ruska s EU, ukrajinský prezident opustil rusko-ukrajinské rozhovory o ceně ruských dodávek plynu pro Ukrajinu. Ukrajina, v pozadí lobovaná UK a USA, před tím sabotovala tranzit ruského plynu pro EU hrozbami, že trvale zablokuje plynovod, dokud nebude mít zaručenu nehoráznou slevu.

To náhlé úterní stažení Ukrajiny vnímá insider z energetiky, s nímž to autor konzultoval, jako zase další ukrajinský, US a UK podporovaný, pokus protlačit rozšíření NATO a zarazit klín mezi čím dál více se integrující ekonomiky Ruska a EU. Níže se vyjasní, že to má co dělat s agresivními pokusy o záchranu hodnoty petro-dolaru.

Napětí mezi Ruskem a Evropskou unií vzrostlo už v září, když Výkonná rada  EU po spoustě lobování od UK zahájila vyšetřování údajných proti-konkurenčních tržních praktik ruského Gazpromu, v němž si většinový podíl pořád drží Ruský stát.

Aby vykompenzovaly ukrajinské pokusy o destabilizaci toku plynu mezi Ruskem a EU a pokus vrazit klín mezi integrující se energetické sektory Ruska a EU a tržní ekonomiky, tak Rusko a EU zřídily projekt Severní proud, který se rozběhl v roce 2012. Podmořský plynovod Severní proud obchází Ukrajinu a Bělorusko tím, že propojuje Rusko ze St. Petěrburku do severního Německa přes Baltické moře. I když projekt Severního proudu poskytuje lepší energetickou bezpečnost, mezi Ruskem a Evropou o něm probíhá spor, který by už dávno byl vyřešen, nebýt krize na Středním východě.

51% projektu Severní proud vlastní Gazprom, což je v rozporu se zákony EU, které zakazují, aby dodavatelé energií měli dominanci na evropskými energetickými distribučními sítěmi. Toto opatření vnímá Moskva jako porušení pravidel Světové obchodní organizace a jako ilegální omezení obchodu. Politici kontinentální Evropy se zdráhají měnit svůj postoj, neboť ví, že jak USA, tak UK zkouší sabotovat další integraci energetických sektorů Ruska a Evropy prohlubováním nepřátelství mezi Ruskem a Evropou.

Neúspěch vyřešit tyto problémy v Bruselu ukazuje na to, že Evropa a Rusko riskují, že budou aliancí US a UK zataženi do konfliktu kvůli Sýrii a Střednímu východu kvůli pokusům o záchranu petro-dolaru.

Obavy o sesypání petro-dolaru v pozadí US a UK tlaku na konflikt na Středním východě a v Evropě

V posledním desetiletí USA, UK, Turecko a arabské státy ze Zálivu, zvláště Katar a Saúdská Arábie, neustále ztrácí konkurenceschopnost při rozvoji zdrojů zemního plynu na Středním východě oproti Rusku, Iránu, Iráku a Sýrii. Rusy sponzorovaný plynovod Jižní proud, který dodává plyn přímo z Ruska přes Černé moře do Turecka a odsud do EU je daleko konkurenceschopnější než US podporovaný projekt plynovodu Nabucco. Objev plynového pole Pars na jihu Perského zálivu mezi Katarem a Iránem pak v roce 2007 situaci vyhrotil ještě dále.

Je pozoruhodné, že rok 2007 byl i rokem, když vypukla globální finanční krize. 2007 je rovněž rokem, kdy Katar začal investovat miliardy USD do financování Strany svobody a spravedlnosti tureckého ministerského předsedy R. Tayyip Erdogana a do Muslimského bratrstva v Turecku, Muslimského bratrstva v Tunisku, Alžírsku, Libyi, Jordánsku, Sýrii a Libanonu v rámci příprav na tzv. Arabské jaro a válku se Sýrií. V roce 2007 se Kataru podařilo obnovit alianci s Hamasem a s Al Jamaa al-Islamiya s Muslimským bratrstvem a vskrytu opustil aliance s Iránem, Sýrií a Hizballáhem. V roce 2007 začala Saúdská Arábie s masivním programem sponzoringu salafistických a whábitských skupin po celém Větším Středním východě a v Severní Africe v rámci příprav na válku se Sýrií.

Arabské jaro a válka se Sýrií jsou zoufalými pokusy USA, UK, Turecka a Evropské unie zabránit dokončení plynovodu těžebního pole Pars v Iránu přes Irák a Sýrii do  Středozemí i zoufalým pokusem zachránit hodnotu petro-dolaru.

Kdyby byl plynovod Pars uveden do provozu a zůstal by pod kontrolou Rusů, Iránců, Iráčanů a Syřanů, dostalo by se Rusko do pozice, v níž by mohlo kontrolovat přibližně 40% evropské spotřeby plynu. Spolu se spojeneckou Sýrií by se Rusko mohlo zúčastnit v rozvoji hlavních plynových polí Levantinské pánve ve východním Středomoří.

Začlenění Iránu by poskytlo i silnou politickou páku ohledně izraelské okupace syrských Golanů a Palestiny zrovna tak jako citlivých jaderných problémů. Izrael vlastní mezi 200 až 600 jaderných hlavic. Jeho jaderný průmysl v Damoně nikdy nebyl podroben inspekci a Izrael odmítá přistoupit na inspekce IAEA. S tím, jak by Irán s Ruskem společně kontrolovaly více než 40% evropské spotřeby plynu a dolar by rychle klesal, získal by Irán páku, která je pro Netanyahuovu vládu a sionistická lobby nepřijatelná.

Odpor většiny zemí kontinentální Evropy k tomuto projektu a účast na agresi proti Sýrii je však převážně založen na nátlaku US, Britů a Izraelců a na hrozbách Američanů a Britů, že vykolejí integraci evropských energetických sektorů s Rusy. Vědomí o skutečnosti, že jejich „spojenci“ nebudou váhat s destabilizací energetické bezpečnosti Evropy, je u vlád kontinentální Evropy významným motivem k jejich účasti na agresi proti Sýrii.

Ke zdůraznění toho, že aliance US, UK, GCC vůbec neváhá použít terorismu, stojí za to si všimnout, že rok 2007 byl rovněž rokem, v němž zažily utečenecké tábory vnitřně vystěhových Rohngya v Bangladéši značný nárůst bojovníků Al Kaiídy spojených s HuJi, což bylo v rámci příprav na tzv. násilnosti mezi komunitami muslimských Rohingya a buddhisty ve státě Rakhine v Myanmaru. Stát Rakhine je nejbohatší oblastí Širší oblasti Mekongu co se týče zemního plynu a dalších zdrojů.

Analytický článek o širší válce o energii na Středním východě v češtině.

Teroristické ohrožení Evropy

Nedávná analýza německé zpravodajské služby Bundes Nachrichten Dienst – BND dokumentuje, že přes 80% bojovníků v Sýrii zapojených do pokusů o ozbrojenou subverzi jsou válečníci ze zahraničí. V současnosti v Sýrii bojuje přibližně 65 000 zahraničních bojovníků, převážně členů salafistických a wahábitských teroristických organizací s vazbami na Al Kaiídu. Podle nedávných mediálních zpráv vyhlásil vůdce k Al Kaiídě přidružené, Saúdy financované Al Nusra, že až padne Sýrie, použijí Sýrii jako základnu k operacím proti Evropě.

I když Německo hostí kancelář Přátel Sýrie v Berlíně a ač je Německo aktivně a ilegálně zapojeno do ozbrojené agrese proti Sýrii, dělá to čím dál zdráhavěji.

V prosinci necelé dva týdny před schůzkou Rusko a EU v Bruselu a poté, co byly do západních médiích vypuštěny informace o rostoucí teroristické hrozbě od Al Kaiídy v Sýrii, byla v Berlíně objevena záhadná kufříková bomba, které se nepodařilo vybuchnout, a ta obsahovala „hořlavou látku“. I papír je hořlavou látkou. Německu a kontinentální Evropě se tak dostalo výhružného volání. Nejrozumnější vysvětlením této bomby, které je podpořeno i politickými a bezpečnostními analytiky, s nimiž autor konzultoval, je to, že šlo o varování od spojeneckých přátel Německa, od MI6, CIA či izraelského Mossadu, aby se pevněji semklo do řady.

Pochybnosti o tom, zda je US, UK a Izraelem diktovaná agrese proti Sýrii, Rusku a Iránu tím nejlepším nasměrováním aktivity, nejsou v Evropě tolerovány. Pro každého, kdo by snad pochyboval, že by CIA, MI6 nebo Mossad mohly vést teroristické operace proti evropských civilistům, uvažte tohle:

Osobou, co byla podle bývalého španělského ministerského předsedy Aznara strůjcem v pozadí bombového útoku na vlak v roce 2004 v Madridu, je profesionální libyjský terorista Abdelhakim Belhadj, který je na výplatní listině zpravodajství NATO, který byl i bývalým vězněm na Guantanamo, které by šlo podle mnohých analytiků popsat jako výcvikový tábor teroristů, a tento Abdelhakim Belhadj, který odpovídá za smrt nesčetných amerických vojáků v Iráku a Afghánistánu, je momentálně vojenským guvernérem Tripolisu.

Během dvou hlavních kampaní Svobodné syrské armády proti Sýrii v červnu a červenci 2012 byl Belhadj velitelem přibližně 23 000 bojovníků z Libye. Bombový útok na vlak v Madridu v roce 2004 motivovalo španělským parlamentem schvalované vyslání španělských vojsk do Afghánistánu. Váhalo by Německo nebo kontinentální evropští „spojenci“ s „pomocí při přijímání těch správných rozhodnutí“ ohledně války v Sýrii?

Napsáno na zdi

Čas na vypracování přístupu k mírovému řešení v Sýrii a na Středním východě opravdu brzy vyprší. Ani Rusko ani Čína nepřijmou žádnou rezoluci Rady bezpečnosti, která by vydláždila cestu k opakování zločinného zneužití Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1973 z roku 2011 o Libyi ze strany NATO.

Neexistují žádné signály, které by naznačovaly, že EU udělá s Ruskem kompromis ohledně Sýrie a pokusů o násilné odepření možností k mírovému rozvoji svých přírodních zdrojů Ruskem, Sýrií a Iránem. Naopak to vypadá, že země kontinentální Evropy jako Německo se nechávají zastrašit Washingtonem, Londýnem a Tel Avisem nebo spíš Wall Streetem, City of London a rodinou Rothschildů.

I když dělá Washington všechno, co může, aby zamezil vytváření dojmu, že je zapojen do vojenské agrese proti Sýrii, je zjevné, že tento konflikt by skončil během týdnů, jakmile by Katar, Saúdská Arábie, USA a UK zastavily sponzoring, vyzbrojování a dohled či velení nad žoldnéři v Sýrii.

Ač se média západního mainstreamu pokouší přesvědčit o opaku, syrská vláda se těší podpoře většiny syrského obyvatelstva. Ohromný příliv salafistických extrémistů, kteří se každodenně dopouští těch nejstrašnějších ukrutností a válečných zločinů v zastoupení aliance NATO, GCC a sionistů už ovlivnil obyvatelstvo Sýrie, aby se šikovalo k podpoře své vlády, své mírové opozice a k podpoře syrských vojsk.

Syrská vláda je daleko stabilnější, než jak nás západní propaganda očkuje, abychom věřili. I kdyby snad to povstání za svržení syrské vlády uspělo, je nanejvýš nepravděpodobné, že svržení syrské vlády a její nahrazení salafistickými extrémisty by nevyvolalo reakci jak Iránu, tak Hizballáhu. Výsledkem by nevyhnutelně bylo rozšíření konfliktu do regionální války, která by se nejdříve mohla omezit na Libanon a Izrael, kterou by ale bylo téměř nemožné jen na tohle omezit.

Rusko a Čína by mohly navrhnout rezoluci Rady bezpečnosti, která by zajistila vyslání Rusy vedených mírových sil OSN do Sýrie. Za scénou by takováto iniciativa s největší pravděpodobností byla doprovázena intenzivním vyjednáváním o tom, jak zachránit chřadnoucí petro-dolar bez rizika regionální války na Blízkém východě a v Evropě.

Regionální válka na Blízkém východě se zapojením vojsk Turecka a NATO, Saúdské Arábie, Kataru, Izraele, Iránu a nakonec i ruských vojsk by měla sklony se eskalovat do konfliktu v Evropě. Vysláním raket NATO podél rusko-evropských a středovýchodních hranic by se za takové situace stala rizikovým faktorem, který by Rusko těžko mohlo tolerovat.

Nápis na zdi zní: „Regionální válka na Středním východě a v Evropě.“ Má to řešení? Ano, má. Americká administrativa a EU, která je ochotná se zapojit radši do společných podniků než do dobrodružných podniků predátorského kapitálu, americká administrativa, která je ochotná se střetnout se sionistickou osou uvnitř USA, vlády kontinentální Evropy s větší sebedůvěrou, které si vzpomenou na lekce z obou světových válek, a odpor vůči USA, UK a sionistickém nátlaku na konflikt s Ruskem.

To nemožné jmenování Hagela, který se odvážil nemyslitelného, když prohlásil, že je americkým senátorem a nikoliv zástupcem Izraele, ministrem by mohlo být opravdu krokem správným směrem. Kolik ještě kroků lze udělat, než přijde propast? Nikdo neví. Globální bezpečnost je těkavá stejně jako ten plyn, který ten konflikt živí. Vypadá to, že je tu mezi zainteresovanými víc podpalovačů než rozumných myslitelů. Nepotřebujeme ke skoncování s tímto světem, jak ho známe, Planetu X, Invazi nepozemšťanů ani Přesunutí pólů.

Christof Lehmann

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: nsnbc.wordpress.com