Fiskální útes je výsledkem neschopnosti zlikvidovat federální rozpočtový deficit. Rozpočtový deficit nemůže být zlikvidován, protože velké množství pracovních míst americké střední třídy bylo přesunuto do zahraničí, čímž se snížily federální daňové příjmy. Fiskální útes nelze zlikvidovat kvůli nekrytým závazkům za jedenáct let válek, iniciovaných Amerikou, proti půl tuctu muslimských zemí – válek, které prospěly pouze ziskům vojensko-průmyslového komplexu a územním ambicím Izraele. Rozpočtový deficit nemůže být zlikvidován, protože hospodářská politika je zaměřena pouze na záchranu bank, kterým protiprávní finanční deregulace umožnila spekulace a spojování a které se staly příliš velkými, než aby mohly padnout. Proto vyžadují veřejné dotace, které výrazně převyšují celkové sociální výdaje Ameriky.

Mystifikací je propaganda, že se lze fiskálnímu útesu vyhnout popřením slíbených dávek na sociální zabezpečení a výhod Medicare, které si lidé zaplatili z daní ze mzdy, a odstraněním všech aspektů sociální záchranné sítě, počínaje potravinovými poukázkami přes dávky v nezaměstnanosti, Medicaid a dotace na bydlení. Pravice se snaží zbavit záchranné sociální sítě od chvíle, kdy ji vytvořil Franklin D. Roosevelt během Velké hospodářské krize z obav, ze soucitu nebo kvůli obojímu.

Washingtonská odpověď na fiskální útes jsou úsporná opatření: výdajové škrty a zvyšování daní. Republikáni tvrdí, že budou hlasovat pro zvyšování daní, pokud Demokraté budou hlasovat pro republikánskou likvidaci záchranné sociální sítě. Oboustranný kompromis znamená dvojnásobnou dávku úsporných opatření.

Od doby Johna Maynarda Keynese pochopili ekonomové, že zvýšením daní a škrty ve výdajích ekonomickou aktivitu potlačují, nikoliv stimulují. Toto platí zejména v případě ekonomiky jako je americká, která je tažena spotřebitelskými výdaji. Když poklesnou výdaje, klesá ekonomika. Když ekonomika klesá, rozpočtový schodek roste. To platí zejména v případě, kdy ekonomika je slabá a je v poklesu. Klesající ekonomika znamená menší tržby, menší zaměstnanost, menší daňové příjmy.

To působí proti snaze zlikvidovat federální rozpočtový deficit pomocí úsporných opatření. Namísto posílení ekonomiky jí úsporná opatření dále oslabí. Chcete-li snížit podporu v nezaměstnanosti a omezit potravinové poukázky, když nezaměstnanost je vysoká nebo roste, je výzvou ke společenské a politické nestabilitě.

Někteří ekonomové, například Robert Barro na Harvardské univerzitě, tvrdí, že stimulační opatření (jako opak úsporných opatření) nefungují, protože spotřebitelé se obávají vyšších daní, které budou potřeba k pokrytí rozpočtového deficitu, a proto snižují své výdaje a zvyšují úspory, aby byli schopni uhradit předpokládané vyšší daně.

Jinými slovy, keynesiánská snaha stimulovat výdaje vede ke snížení výdajů spotřebitelů. Nevím o žádných empirických důkazech pro toto tvrzení.

Situace je v současné době taková, že pro většinu lidí příjmy jsou na možné mezi a za ní. Mnozí si nemohou dovolit platit své účty, hypotéky, splátky za auto a své studentské půjčky. Topí se v dluzích, a není nic, co by si mohli dále upřít, aby ušetřili peníze na zaplacení vyšších daní.

Mnozí komentátoři si stěžují, že Kongres odmítne čelit složitým otázkám, odkopne problém a ponechá tak ohrožení fiskálním útesem. To by byl možná ten nejlepší výsledek. Vzhledem k tomu, že je fiskální útes důsledek, nikoli příčina, zaměřit se na řešení daňového útesu znamená se zaměřit na příznaky a nikoliv na nemoc.

Americká ekonomika má dvě vážná onemocnění, a ani jedno z nich není důsledkem přílišných sociálních výdajů.

Jedním z onemocnění je offshoring – vytěsnění amerických pracovních míst střední třídy do zahraničí a to jak v průmyslu, tak ve službách, jako je strojírenství, výzkum, konstrukce a informační technologie. Jsou to pracovní místa, které dříve zaplňovali absolventi vysokých škol, která jsou ale dnes najímána v zahraničí nebo jsou zaplněna cizinci, kteří se díky pomocí pracovním vízům pracují v USA za dvě třetiny platu. Další nemoc je deregulace, a to zejména finanční deregulace, která vyvolala probíhající finanční krizi a vytvořila banky příliš velké, než aby mohly padnout, a která zabránila kapitalismu fungovat a nechat insolventní společnosti zkrachovat.

Politika Fedu je zaměřena na záchranu bank, nikoli na záchranu ekonomiky. Fed nakupuje nejen nové státní dluhopisy, vydané na zafinancování více než bilionu dolarů ročního federálního deficitu, ale také bankovní finanční nástroje, které jsou pod vodou, takže je z těchto bankovních účtů vymazává a převádí na účty Fedu. Monetarizace těchto dluhů má za následek růst inflace, ale peníze, které Fed vytváří ve své snaze zvládnout veřejný dluh a soukromé bankovní dluhy, visí dále v bankovním systému jako přebytečné rezervy a nenalézá se způsob jak je do ekonomiky začlenit. Banky jsou příliš zruinované, než aby půjčovaly, a spotřebitelé jsou příliš zadlužení, než aby si mohli půjčovat.

Monetarizace dluhu ovšem představuje druhou hrozbu, která je schopna požírat americkou ekonomiku a ohrožovat těžce životní standard spotřebitelů. Zahraniční centrální banky, zahraniční investoři do amerických akcií a finančních nástrojů, ale i sami Američané, pozorující nepřetržité financování amerického dluhu Federálním rezervním systémem, se nemohou vyhnout obavám ohledně hodnoty dolaru při stále pokračujícím přilévání dolarů z Federálního rezervního systému.

Již existují důkazy, že se centrální banky a jednotlivci odstupují od dolarů ve prospěch zlatých a stříbrných mincovních kovů a měn jiných zemí, kde nehrozí dluh a peníze nekrvácejí. Podle Johna Williamse z Shadowstats.com se snížil objem amerických dolarů jako procentní podíl z globálních rezervních aktiv z 36,6% v roce 2006 na 28,7% v roce 2012. Naopak objem zlatých reserv se zvýšil z 10,5% na 12,8% a objem rezerv ostatních cizích měn s výjimkou eura se zvýšil z 38,4% na 44,4%.

Rusko, Čína, Brazílie, Indie a Jižní Afrika hodlají mezi sebou obchodovat ve svých vlastních měnách bez použití dolaru jako rezervní měny. Země EU provádějí svůj obchod mezi sebou v eurech, a přestože se to v amerických médiích nezveřejňuje, i asijské země jednají o nové společné měně pro obchod mezi sebou.

Svět se zříká používání dolaru k vyrovnání mezinárodních účtů a poptávka po dolarech klesá i když Fed přísun dolarů navyšuje. To znamená, že hodnota dolaru je ohrožena.

Znepokojení nad dolarem znamená znepokojení nad dolarovými finančními instrumenty, jako jsou akcie a dluhopisy. Číňané drží kolem dvou bilionů v amerických finančních instrumentech. Japonci drží asi 1 bilion v amerických státních dluhopisech. Saúdové a olejové emiráty také mají velké množství dolarů v amerických finančních instrumentech. V určitém bodě odklon od dolaru bude znamenat opuštění amerických finančních instrumentů.

Odsun amerických akcií a dluhopisů na smetiště bude destabilizovat americké finanční trhy a zničí zbytek amerického bohatství. Jak jsem již dříve napsal, Fed může vytvořit nové peníze, za které nakoupí propadlé finanční instrumenty, aby udržel jejich ceny. Federální rezervy ale nemohou vytisknout zlato nebo cizí měnu, se kterou by mohly odkoupit od cizinců americké akcie a dluhopisy. Když budou dolary odmítány, směnná hodnota dolaru se zhroutí a inflace USA bude explodovat.

Počátek hyperinflace může být jak náhlý jako zhroucení směnné hodnoty měny.

Skutečná krize, které Amerika čelí, je blížící zhroucení zahraniční směnné hodnoty dolaru. Americká hodnota dolaru ve vztahu ke stříbru a zlatu se již zhroutila. V posledních deseti letech se cena zlata v amerických dolarech zvýšila z 250 USD za unci na 1750 USD za unci, což je nárůst o 1500 USD. Cena stříbra vzrostla ze 4 dolarů za unci na 34 dolarů za unci. Toto zvyšování cen není kvůli náhlému nedostatku zlata a stříbra, ale v důsledku útěku od dolaru ke dvěma formám historických „peněz“, které nemohou být vytvořeny pomocí tiskařského lisu.

Cena ropy se zvýšila z 20 dolarů za barel před deseti lety až ke 120 USD za barel na začátku tohoto roku a v současné době je 90 dolarů za barel. Tento nárůst cen se dostavil navzdory slabé světové ekonomice a bez omezení dodávek, kromě těch způsobené pokusem o americkou okupaci Iráku, západním útokem na Libyi a sebevražedných západních sankcí proti Iránu, což jsou dopady, které byly pravděpodobně kompenzovány Saudy, věrnou loutková zemí Washingtonu, která pumpuje vlastní drahocenné kapaliny s cílem zachránit Západ před vlastními chybami. Zarputilí neokonzervativci chtějí svrhnout vládu Saúdské Arábie, ale jakého více věrnějšího služebníka Washington kdy měl než je saudský královský dům?

Co se dá dělat? Pro řadu let jsem poukazoval na to, že problémem je ztráta zaměstnání v USA, klesající spotřebitelské příjmy a HDP včetně přesunu pracovních míst do zahraničí – offshoringem. Řešením je zvrátit odliv pracovních míst a přivést je zpět do USA. To může být provedeno, jak jasně uvádí Ralph Gomory, zdaněním podniků podle toho, kde vzrůstá DPH jejich výrobků. Pokud je hodnota navýšena v zahraničí, korporace budou mít vysoké daňové sazby. Pokud se hodnota navýší prací v tuzemsku, budou čelit nízké daňové sazbě. Rozdíl v daňových sazbách může být vypočten tak, aby se vyrovnal výhodě nižších nákladů na zahraniční pracovní síle.

Kdyby se veškerá zahraniční výroba přemístila zpět do USA, toto přemístění výroby do USA by vedlo ke snížení obchodního schodku a tím posilovalo víru v dolar. Zvýšení výdělku amerických občanů by posílilo daňové příjmy a tím také snížilo rozpočtový schodek. Je to nezpochybnitelné řešení. Druhá část řešení je ukončit drahé neufinancovatelné války, které zničily federální rozpočet za posledních 11 let a ohrozí i budoucí rozpočty v důsledku nárůstu nákladů na nemocniční péči o veterány a vyplacení jejich podpor. Podle ABC World News, „Za deset let od teroristického útoku 11. září 2001 bylo vysláno do Iráku a Afghánistánu 2 333 972 amerických vojenských profesionálů.“ Tyto 2,3 miliónů veteránů má právo na různé dávky, včetně celoživotní zdravotní péče. Již nyní, podle ABC, využilo mezi lety 2002 a 2011 zdravotní péči 711 986 veteránů.

Republikáni jsou rozhodnuti pokračovat v bezdůvodných válkách a chtějí, aby 99 procent občanů platilo za tento neokonzervativní boj o americkou hegemoni, zatím co chrání jedno procento boháčů před zvyšováním daní. Demokraté jsou poněkud odlišní.

Nikdo v Bílém domě a možná jen jeden tucet členů z 535 poslanců v Kongresu USA zastupuje americký lid. To je důvod, proč i přes zjevné důsledky se nedá nic dělat. Amerika se řítí do velké katastrofy. A zbytek světa bude vděčný. Amerika společně s Izraelem jsou nejvíce nenáviděné země. Neočekávejte žádnou zahraniční pomoc pro zhroucenou supervelmoc.

Zdroj: paulcraigroberts.org, Překlad: outsidermedia.cz

]]>