Prodávají cement, televizory nebo kávu. Tlačí ceny nahoru a stojí tak spotřebitele miliardy. Kartely jednají nelegálně, a přesto se nemají čeho obávat. Kartely totiž nejsou v Evropě trestné. Úctyhodní obchodníci se většinou setkávali během zasedání Svazu elektrotechniky ve Frankfurtu. Tam si podávali zprávy o nových trzích a technologiích a o novinkách z oblasti obchodu s transformátory, těmito zařízeními z magnetů a cívek, bez nichž se žádný dodavatel elektřiny neobejde. Napínavé to ale vždy začalo být až po skončení oficiálního programu, po večerech či během společných výletů.

To se totiž, jak popisují vyšetřovatelé, scházeli manažeři obchodu a prodeje ve „skupinkách“ k „projektovým rozhovorům“, které byly značně lukrativní. Šlo o domluvy, které zdánlivým konkurentům bez problémů zajistily dodatečné zisky v řádech desítek milionů. Detailně se na během těchto schůzek domlouvali, kdo dostane jakou zakázku, a především za kolik.


Roky tajných dohod

Přinejmenším pět let, jak zjistili úředníci Spolkového antimonopolního úřadu v Bonnu, si takto koncern Siemens, regensburgská firma Starkstrom-Gerätebau, francouzský Alstom a švýcarský gigant ABB dělili německý trh s transformátory, úplně bez soutěže, zato ale na náklady svých zákazníků, kteří museli zaplatit mnohem více, než kdyby si jednotlivé podniky konkurovaly. Vyšetřování trvalo čtyři roky a v září z něj vzešla rozhodnutí o peněžitých pokutách. Tyto čtyři firmy a zúčastnění manažeři museli do státní pokladny dohromady zaplatit 24,3 milionu eur.

Tím to ale skončilo. Nikdo se nemusel zodpovídat před soudem. Jména zúčastněných nebyla zveřejněna. V médiích o celé záležitosti proběhla pouze krátká zpráva.

A tak je tomu téměř vždy, když je nějaký z evropských kartelů odhalen. Rok co rok vyšetřují úřady stovky firem, které se prohřeší proti kartelovému zákazu. Káva a čisticí prostředky, cement a chemikálie, ploché obrazovky a DVD přehrávače, sklo a kabely do aut, dokonce i hasičská auta či garnáti obecní. Seznam odvětví zapletených do kartelů je takřka neomezený.


Roční obrat k dobru

Ve skutečnosti jsou následné náklady kartelového řádění mnohem vyšší, než se obyčejně tvrdí. Zkušenosti úřadů ukazují, že kartelové dohody zvyšují ceny produktů v průměru o pětadvacet procent a smluvené společnosti si tak mohou již během čtyř let připsat jako extra zisk jeden roční obrat. Získat přesné údaje je ale samozřejmě nemožné.

Kartely jsou totiž „děti temnoty“, jak je nazývá Franz Jürgen Säcker, sám bývalý kartelový soudce a dnes jeden z vedoucích expertů na právo hospodářské soutěže na berlínské Freie Universität. Již v roce 2007 ale devítičlenný tým ekonomů ze tří evropských výzkumných institutů spočítal ve studii pro Evropskou komisi, že hospodářské ztráty z činnosti kartelů v Unii přesahují 260 miliard eur, a to ročně. 2,3 procenta roční evropské hospodářské produkce nebo dvojnásobek ročního rozpočtu Evropské komise.


Tresty nepomáhají

Informace o katastrofických účincích kartelů rozhodně není nová. Walter Eucken, jeden z tvůrců německého hospodářského řádu, považoval přílišný vliv syndikátů a kartelů za hlavní zlo předválečné ekonomiky. Proto požadoval, aby stát prosazoval hospodářskou soutěž tvrdšími prostředky a udržoval tak ceny na nízké úrovni. Ve skutečnosti z jeho snah ale moc nezbylo. Spolkový sněm sice v roce 1957 schválil zákon proti omezení hospodářské soutěže, později v evropských smlouvách následovalo i evropské kartelové právo. Realita boje s kartely však zůstala po desetiletí stále stejně pochmurná a dodnes je nejasné, zda se nějaký boj vůbec vede.

Pochyby živí už vysoký počet recidivistů. K tomu vyhodnotili američtí ekonomové 283 mezinárodních kartelových případů. Výsledek byl šokující. Podle této zprávy se jen německý chemický koncern BASF podílel v letech 1990-2005 na 26 kartelech. Francouzský ropný koncern Total jich stihl 18 a německá firma Degussa 13.


Pokut přibývá

Přitom se ale úředním bojovníkům s kartely nemůže vyčítat nedostatek horlivosti. Evropská komise od začátku roku 2010 zvládla 15 velkých případů, během nichž udělila 112 firmám pokuty v celkové výši téměř čtyř miliard eur. To bylo za tři roky čtyřikrát víc, než za celá devadesátá léta.

Příčinou prudkého nárůstu ale není posílení úřadů, nýbrž zavedení velkorysého nařízení týkajícího se korunních svědků. Firmy a manažeři, kteří Komisi kartelovou dohodu dobrovolně oznámí a dodají nezbytné důkazy, nejsou od roku 2004 jakkoli potrestáni, a to ani v případě, že z celé akce měli oni sami největší zisk.

K tomu je třeba připočíst fakt, že pokuty jsou omezeny na maximální výši deseti procent obratu. Odkrytí celoněmeckého cementového kartelu v roce 2002 ukazuje, jak malá částka to pro postižené je. Tento kartel připravil své zákazníky podle propočtů antimonopolního úřadu o téměř dvě miliardy eur. Firmy zapletené do kartelu na konci zaplatily na pokutách jen 400 milionů eur.

I když „karteláři“ páchají obrovské škody, jsou potrestáni jen jako při spáchání dopravního přestupku. Jejich činy jsou pouhým přestupkem, navíc se nikdo z pachatelů nemusí před soudem zodpovídat osobně. Veřejnost se zpravidla ani nedozví jejich jména.

V USA je situace zcela jiná. Tam lidem zapleteným do kartelů hrozí již dlouho tresty odnětí svobody, v roce 2004 byla horní hranice trestu dokonce posunuta až na deset let. Irsko a Velká Británie americký příklad následovaly, německá vláda o tom ale nechce nic slyšet. Za ministra hospodářství Philippa Röslera oznámil jeho tajemník, že ministr má systém sankcí za „přiměřený“ a je „zdrženlivý vůči kriminalizaci kartelového práva EU“.

To, že Německo považuje kartely za jakýsi kavalírský delikt, tedy věc sice trestnou, ale společensky tolerovanou, je podle mínění mnoha právníků podezřelé již proto, že tato velkorysost neplatí pro všechny. Domluvy u veřejných zakázek, také nazývané tendrové kartely, jsou totiž doopravdy trestné. Profesor Säcker situaci komentuje následovně: „Sám sebe stát přeci jen chrání tvrdě.“ Bylo by pak nutné zeptat se německých zákonodárců, zda „je domluva mezi místními řemeslníky opravdu trestuhodnější než celosvětový cenový kartel mezi nadnárodními koncerny, který způsobí miliardové škody“.

Rekordní sankce za desetiletý kartel

Evropská komise 5. prosince uložila rekordní pokutu ve výši 1,47 miliardy eur (zhruba 37 miliard korun) sedmi společnostem, které se mezi sebou dohodly na cenách katodových zářivek pro televizní obrazovky a počítače. Nelegální dohoda trvala deset let, v letech 1996 až 2006, píše Figaro. Francouzský deník dále připomíná, že Evropská komise v roce 2007 nechala udělat prohlídku prostor, kde společnosti sídlí. „Jde o největší pokutu, kterou kdy Komise za kartelovou smlouvu uložila,” poznamenává Figaro. Mezi firmami jsou například LG Electronics, Philips, Samsung, Panasonic, MTPD (dnes filiálka Panasoniku), Toshiba a Technicolor. […] Tchajwanská společnost Chunghwa Picture Tubes, která o dohodě informovala, podle pravidel pokutu nedostane.

Zdroj: presseurop.eu

]]>