Současné nálady v izraelské společnosti jsou velmi konzervativní a nacionalistické, což dokládají průzkumy preferencí politických stran před lednovými parlamentními volbami. Pravicový premiér Benjamin „Bibi“ Netanjahu se tak zřejmě nejen udrží ve funkci, ale jeho strana v Knessetu ještě posílí, protože se spojila s ultranacionalistickou formací Jisrael Beiteinu ministra zahraničí Avigdora Liebermana. Nedávné bombardování Gazy bylo součástí Bibiho předvolební kampaně – demonstrace síly proti Hamasu de facto sebrala vítr z plachet levostředové opozici. Nyní může tvrdit, že jako moudrý vůdce oslabil jednu z bezpečnostních hrozeb a odkázal Hamas do patřičných mezí.
Bibimu se také podařilo „ochočit si“ Baracka Obamu, který – ačkoliv jej nemá příliš v oblibě – vyjadřuje jeho válečným excesům podporu, protože „Izrael má právo na sebeobranu“.
Čemu však příliš nerozumím je dvojaký postoj Západu vůči Hamasu na straně jedné a „syrským rebelům“ na straně druhé. Přestože je spojuje stejná ideologie a napojení na Muslimské bratrstvo, bojovníci Hamasu jsou prizmatem USA a EU zlí islamisté, zatímco „syrští rebelové“ ti hodní. Hamas se přihlásil k otevřené podpoře islamistických banditů bojujících v Sýrii za svržení sekulárního baasistického režimu, což vedlo k přerušení dlouhodobé ochrany Damašku nad Hamasem, který musel své exilové sídlo přesunout do katarské metropole Dauhá a hledat nové protektory u sunnitských absolutních monarchů a v Egyptě. Chaos v Sýrii je i v zájmu Izraele – lepší, když se tam ti Arabové budou střílet navzájem, než mít na severovýchodní hranici stabilní byť předvídatelný režim, který je spojencem Teheránu.
Celková situace na Blízkém východě nahrává do karet Netanjahuovi, jenž se vydává za jediného ochránce národních zájmů Izraele. Tříštění pravicových sil zabrání jednak spojení konzervativního Likudu s nacionalistickou formací Jisrael Beiteinu a dále oznámení ministra obrany Ehuda Baraka, že odchází z politiky a jeho loni založená strana Nezávislost, vzniklá secesí od Strany práce, nebude kandidovat. Bibi prohlásil: „Spojení sil nám dá sílu bránit Izrael před vojenskými hrozbami a být v čele sociálních a ekonomických změn“. Objevily se i spekulace, že by Likud mohl vést dosavadní lídr nacionalistů Lieberman. Pravice v minulých letech privatizovala řadu státem vlastněných podniků a dokonce přikročila i k privatizaci půdy, která byla dosud státní „ve jménu židovského lidu“. Netanjahu je nejhorlivějším neoliberálním premiérem v historii Izraele – prohlásil, že „největší odborová centrála v zemi Histadrut je natolik silná, že může paralyzovat izraelskou ekonomiku“ a hlavní příčiny nezaměstnanosti vidí v lenosti a příliš vysoké podpoře v nezaměstnanosti.
Podle průzkumu deníku Haaretz z 28. listopadu by přesvědčivě zvítězila pravicová aliance Likud a Jisrael Beiteinu s 39 mandáty.Na druhém místě by s velkým odstupem skončila Strana práce s 18 mandáty,která se v posledních letech posunula na politické ose do středu, inspirujíc se třetí cestou Tonyho Blaira. Proto ji už nelze příliš považovat za socialistickou nebo sociálně demokratickou stranu, přestože zůstává členem Socialistické internacionály. Jedinou autentickou levici tak v současnosti reprezentuje sociálně demokratická a zelená strana Meretz, které však průzkumy přisuzují pouze 5 křesel. Někteří analytici ji kvůli důrazu na lidská práva, sekularismus, náboženskou svobodu, ochranu práv sexuálních menšin a mírové soužití s Palestinci řadí na krajní levici izraelského politického spektra.
Hluboký propad zaznamenává v současnosti nejsilnější parlamentní strana Kadima. Ta volby v roce 2009 s 28 mandáty vyhrála, nyní by však získala pouze 2 křesla a podle některých průzkumů by se do Knessetu ani nedostala. Na politické ose se nachází ve středu – mezi Likudem a Stranou práce. Její zakladatel Ariel Šaron stál většinu svého života na pravici a mnoho členů Kadimy jsou bývalí členové Likudu, ale i Strany práce. Prezident Šimon Peres, jenž přešel od labouristů ke Kadimě, navrhl, aby se obě strany spojily, protože mezi nimi není žádný rozdíl.
Třetí místo by s 11 mandáty obsadila ultraortodoxní náboženská strana Šas reprezentující převážně zájmy sefardských židů. Od svého vzniku v roce 1984 se podílela na vládách v koalici s Likudem i Stranou práce a v současném Netanjahuově kabinetu má 4 ministry. Šas ohledně palestinsko-izraelského konfliktu zprvu zastávala umírněné postoje, ale později se posunula dále napravo a důrazně podporuje osidlování Západního břehu Jordánu židovskými osadníky.
Po osmi mandátech by získaly liberální centristická strana Ješ Atid, která vznikla teprve letos a také krajně pravicová Národní unie v alianci s ortodoxním Židovským domovem. Sedm křesel průzkum přisuzuje další nové centristické straně Hatnuah, vzniklé secesí od Kadimy a zformované bývalou ministryní zahraničních věcí a do března 2012 předsedkyní Kadimy Cipi Livniovou. O zbývajících 22 křesel by se podělilo několik dalších menších uskupení. Je tedy patrné, že i přes dílčí procesy sjednocování, je izraelská politická scéna velmi fragmentovaná.
Průzkumy dlouhodobě naznačují, že izraelská společnost je naladěna pravicově a militantně i přes dlouhodobé masové sociální nepokoje, které proběhly loni v létě a na podzim. Hrozba útoku na Írán, další zhoršování vztahů s Egyptem a Tureckem a pokračující protiprávní židovská kolonizace palestinských území zřejmě dostane zelenou i v dalších čtyřech letech. V domácí politice pak bude pokračovat neoliberální agenda v podobě utahování opasků ve prospěch posilování výdajů na zbrojení. Otázkou je, zda budou lednové volby těmto preferencím odpovídat. Vzhledem k významu Izraele nejen v rámci Blízkého východu bude server Vaše věc posuny na izraelské politické scéně nadále monitorovat.
Zdroj: vasevec.cz
]]>
