Až dosud jsme byli srozuměni s tím, že imperialistické státy používají k útokům na nezávislé země a jejich ničení a okupace vojenskou sílu. Hromady důležitých studií dokumentují, jak imperialistické země uchvátily a vyrabovaly zdroje minerálně bohatých a zemědělsky produktivních zemí v souručenství s nadnárodními korporacemi. Finanční kritici poskytli nesčetná data o způsobech, jimiž imperiální věřitelé vydřeli horentní renty, honoráře i splátky dluhů ze zadlužených zemí a od jejich daňových poplatníků, pracujících, zaměstnanců a z produktivních sektorů. To, co však nebylo plně přezkoumáno, je ta nad tím se klenoucí architektura právních konstrukcí, která o těch imperiálních válkách, rabování a výběru dluhů informuje, ospravedlňuje je a umožňuje.
Ústřední úloha imperiálního zákona
Ač užití síly a násilí, zvláště přes otevřené i skryté vojenské intervence byly vždy podstatnou součástí budování impéria, nefunguje to v právním vakuu: Justiční instituce, soudní rozhodnutí a právní precedensy předchází, doprovází a následují proces budování impéria. Legálnost imperiální aktivity je z velké části založen na justičním systémy imperialistického státu a jeho vlastních právních expertech. Jejich teorie práva a názory se vždy prezentují jako nadřazené mezinárodní právo i jako ten správný výklad práva zemí, jež jsou cílem imperiální intervence.
Imperiální právo překonává mezinárodní právo jednoduše proto, že imperiální právo je podloženo brutální silou; vlastní imperiální-koloniální vzdušné, pozemní i námořní ozbrojené síly, aby zajistily nadřazenost imperiálního práva. Na rozdíl od toho mezinárodnímu právu chybí účinný mechanismus jeho prosazení.
Mezinárodní právo se navíc v rozsahu, v němž je účinné, aplikuje jen na slabší mocnosti a režimy označené imperialistickými mocnostmi za jeho ‚narušitele‘. Samotný justiční proces včetně jmenování soudců a žalobců, kteří mezinárodní právo vykládají, vyšetřují mezinárodní zločiny a zatýkají, odsuzují a trestají ty ‚vinné‘ strany jsou pod vlivem vládnoucích imperiálních mocností. Jinými slovy aplikace a jurisdikce mezinárodního práva je selektivní a podléhá omezením uvaleným konfiguracemi imperiálních a národních mocností.
Mezinárodní právo může přinejlepším poskytnout ‚morální‘ ospravedlnění, nikoliv nevýznamnou základnu pro posílení politických nároků zemí, režimů a lidí usilujících o přijatelný převlek pro imperiální války a ekonomického rabování. Aby imperiální právní experti, učenci a soudci odporovali tvrzením a soudům týkajícím se mezinárodního práva, zvláště v oblasti Ženevských protokolů, jako těch o válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, vypracovali právní rámec k ospravedlnění aktivity imperiálního státu a pro výjimky pro něj.
Využití imperiálního práva
Po celou historii bylo budování impéria výsledkem dobývání a používání hrozby nadřazené vojenské síly. Ani americké globální impérium není žádnou výjimkou. Když poddajní vládci ‚zvou‘ či se ‚podvolují‘ imperiální dominanci, tak takovéto akty zrady ze strany ‚loutkových‘ či ‚klientských‘ vládců obvykle vyvolávají lidové rebelie, které jsou následně potlačeny spojenými imperiálními a kolaborantskými armádami. Citují imperiální právní doktrínu, aby ospravedlnili své intervence k potlačení revolty podmaněných lidí. Zatímco impéria rostou prostřednictvím přímého či nepřímého použití bezuzdné moci, udržení a konsolidace impérií vyžaduje právní rámec. Je tomu z několika důvodů, proč právní doktríny předchází, doprovází a následují expanzi a konsolidaci impérií.
Legalita je ve skutečnosti jen rozšířením imperiálního dobytí jinými prostředky. Situace trvalého válečného stavu zvedá náklady na udržování impéria. Síla, zvláště u imperiálních demokracií podrývá smysl pro občanské ctnosti, o kterých vládci a občané tvrdí, že se ctí. Udržování ‚zákona a pořádku‘ u dobytých národů vyžaduje právní systém a doktrínu, co udržování imperiální nadvlády poskytne pro vnější svět fasádu legitimity, přiláká kolaborantské třídy a jedince a poskytne i základnu k rekrutování místních vojáků, soudců a politických činitelů.
Imperiální právní rozhodnutí, ať už vydaná přímo exekutivou, justicí, ozbrojenými silami či administrativními orgány jsou považována za ‚vyšší universální zákon‘ nadřazený mezinárodnímu právu a protokolům střiženým mimo-imperiálními orgány a právními experty. To neznamená, že imperiální vládci naprosto zavrhují mezinárodní právo: jen jej uplatňují selektivně na své odpůrce, zvláště proti nezávislým národům a vládcům, aby ospravedlnili imperiální intervence a agrese – tudíž např. ‚právní základnu‘ pro rozbití Jugoslávie či pro invazi do Iráku a pro vraždy jejich vládců.
Právní rozhodnutí jsou vydávána imperiální justicí, aby státy nutila ke svolnosti s ekonomickými požadavky nadnárodních korporací, bank, věřitelů a spekulantů, i poté, když místní a národní soudy takovéto národky shledaly být nezákonnými. Imperiální zákon chrání a poskytuje útočiště a finanční ochranu usvědčeným bývalým kolaborantským vládcům obviněným ze zločinů proti lidským právům, rabování veřejných prostředků a ničení demokratických institucí. Imperiální justiční a administrativní agentury selektivně vyšetřují, stíhají a postihují krutými sankcemi i rozsudky vězení ty banky, jednotlivce a finanční instituce konkurující jejich imperiálním zemím, tudíž posilují ekonomickou pozici svých vlastních ‚národních‘ imperiálních firem.
Činitelé justice, nejenže jsou pouhými ‚nástroji‘ úzce spjatými imperiálními politickými a ekonomickými mocnostmi; ale také v některých případech slouží k překonání rozhodnutí jiných složek jejich vlastních imperiálních vládních a ekonomických sektorů. Soudci s vazbami na určité finanční sektory mohou rozhodovat ve prospěch jedné skupiny věřitelů, a tudíž k právnímu vyloučení dalších. V nedávném rozsudku rozhodl New Yorský soudce ve prospěch požadavků menšinových věřitelů, že Argentinská vláda má ‚plně vyplatit‘ dlouhodobý národní dluh přednostně před už odsouhlaseným rozhodnutím o platbách s většinovými věřiteli, kteří vyjednali předchozí systém restrukturalizace dluhu.
Imperiální právní doktrína hrála ústřední roli i při ospravedlnění a zajištění právní základny při uplatňování mezinárodního terorismu. Výkonní činitelé jako američtí prezidenti Bush a Obama dostali právní autoritu k nadnárodnímu provádění ‚cílených‘ vražd oponentů za použití predátorských dronů a k nařizování vojenských intervencí v jasném rozporu s mezinárodním právem a národní suverenitou. Imperiální zákon nade vše ostatní „legalizuje“ agresi a ekonomické rabování a podrývá zákonnost cílových zemí, čímž u obětí vytváří stav absence zákona a chaosu.
Imperiální zákon a justiční rozhodnutí fungují na základě imperiálního podrobení s předpokladem, že právní systém světa je vícevrstvý: Právní systémy imperiálních center jsou nadřazené těm ve slabších státech. V rámci každé ‚vrstvy‘ existuje další jemnější ladění: Při rozporu mezi imperiálními právními systémy se rozhoduje ve prospěch strany jejich politických a ekonomických elit. Imperiální klienti, kteří poslouchají svou imperiální vrchnost, jsou také zvýhodňováni imperiálním právem, které je používáno proti jejich protivníkům.
Závěr
Ve světovém imperiálním systému jasně nemohou být nezávislé justiční orgány, které dodržují universálně přijaté právní normy. Každá soustava justičních orgánů odráží a aktivně podporuje politiky zvýhodňující a rozšiřující jejich imperiální výsady. Existují jen vzácné výjimky, kdy soudce rozhodne proti určité imperiální politice, ale z dlouhodobého hlediska je to imperiální právo, co řídí justiční názory.
Imperiální právní doktríny a justiční rozhodnutí ustavují základnu pro imperiální války a ekonomické rabování. Právní experti impéria redefinují vraždy, vydírání, mučení a svévolné věznění jako v souladu s ‚ústavním pořádkem‘ s odvoláním na bezprostřední a neustálé hrozby bezpečnosti imperiálnímu státu.
Právo jednoduše není je součástí nadstavby „odrážející“ moc ekonomických či politických institucí: rovněž vede a řídí politické a ekonomické instituce vytvářející materiální zdroje, aby i ony realizovaly imperiální doktríny.
V tomto smyslu nejsou imperiální vládci ‚nezákonní‘, jak by rádi argumentovali někteří liberální kritici; fungují v souladu s ‚imperiální právní vědou‘ a loajální k právní doktríně budování impéria. Nemá smyslu argumentovat, že většina imperiálních vůdců pošlapává ústavní záruky a mezinárodní zákony. Kdyby imperiální vládce prosazoval „ústavní agendu“ erodující imperiální výsady či ještě hůře, uplatňoval mezinárodní zákon ke stíhání těch, kdo realizují brutální imperiální politiku, byl by rychle odsouzen za neplnění povinností anebo nemorální chování a odvolán či svržen.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
