Masový únik od ignorance a organizovaná opozice k tyranii je snem každého člověka milujícího svobodu v dnešním Hnutí za svobodu. Nic by se nám nelíbilo víc, než ukončit tu expanzi zřizovaného policejního státu tím nejmírumilovnějším způsobem, jaký je jen možný. Sníme o dni, kdy bude možný přechod zpět k hodnotám naší Ústavy, které kdysi z Ameriky udělaly ten brilantně unikátní svět, a o tom, že toho půjde dosáhnout i bez neuvěřitelného utrpení či hrůzného krveprolití. Prahneme po povstání století, po tom velkém pochodu, té spontánní erupci občanství dožadujícího se vpravdě autentičtější vlády. Avšak současně si uvědomujeme, že takovéto události nastávají zřídka a jen málo, pokud vůbec nějaké velké změny v historii člověka byly učiněny bez obětí a bez přímé konfrontace.
Důvody proč aktivismus, který je mírumilovný a lidový, téměř nikdy nakonec nevychází jako úspěšný, ty důvody, proč jsou dobří lidé donuceni povstat a trpět, nespadají jen na vrub elit establishmentu, které usilují o moc a její zneužívání, jsou tu i jiní, kteří jsou jejich spoluviníky. Bez ohledu na věk, kulturu či sociální postavení, VŽDY je tu určité procento obecné populace, která se přiklání k dynamice totality. Je tu vždycky ve vašem sousedství, na vašem pracovišti i ve vaší rodině někdo, kdo shledává pro podporu státu ospravedlnění či v něm vidí výhodu, ač stát se třebas zvrhne do zlovolné zločinnosti. Nejsou to jen užiteční idioti; jsou to vědomí spoluúčastníci procesu pacifikace a zotročení své vlastní společnosti. Rozumí své roli perfektně a to, co činí, toho si užívají.
Psycholog Carl Jung ve svém zkoumání vzestupu násilného fašismu v Německu stejně jako kolektivistického státu dohledu v komunistickém Rusku teoretizoval, že ve skutečnosti v jakékoliv dané epoše existuje určité procento lidí, kteří v sobě nesou latentní schopnost vzdát se svědomí. Takže tak řečeno, v jisté části populace je vždy skrytý vrozený potenciální sklon k sociopatickým a psychopatickým tendencím. V panujících podmínkách většinou tyto sklony u mnohých zůstávají jen dřímat, ale pokaždé, když občas společnost upadne do situace, kdy se projevy takovýchto chorob duše povzbuzují, tak se umožní, aby tato monstra vyšla na světlo a hrála svou hru.
Je snad možné, že někteří lidé jsou více predisponováni k pravdě a svobodě, zatímco pro jiné je daleko přirozenější přistupovat k dominanci a klamu? Snad. Zjistil jsem, že za určitých okolností i ty nejlepší lidské bytosti mohou činit katastrofické chyby v úsudku. Ovšem, existuje rozdíl mezi těmi, kdo se v životě dopustili přešlapu, a těmi, kdo prahnou po destrukci. Pro tyto lidi jsem si rezervoval nálepku „šikanisté státismu“; ďábelská odrůda člověka obecného, vedená pudem číhat na příležitost utrhnout si aspoň špetku podružné autority, aby svou vůli mohla prosazovat nad ostatními. A tito lidé jsou prokletím těchto dnů. A co je horší; ač se možná narodili bez predispozicí k despotismu, oni měli volbu a zlovolně se rozhodli sami. Nezasluhují si od nás žádného zvláštního zacházení a žádného místa mezi námi.
Jak se Amerika vlnu za vlnou potýká z dalšími fiskálními těžkostmi, přičemž se vláda zvrhle uchyluje k falešným buď pseudo-levicovým nebo pseudo-pravicovým politikám, a politikám takovým, které se staví přezíravě k občanským svobodám kvůli centralizaci své autority, tak věřím, že šikanisté státismu našich časů brzy vyplují na povrch z temných skulin a hnilobou bublajících stok naší společnosti a rozlijí se jako řeka septické hniloby. Všichni je poznáme, jakmile je spatříme, rozumíme ale opravdu tomu, co je pohání? Zde je pár běžných psychologických vlastností svazácky nadšeneckých státistů; to, k čemu upadají, a ty komplexy nepřiměřenosti, jímž podléhají, které z nich činí to, co jsou …
Šikanistům státismu se daří v nemorálních časech
Ti nejhorší státisté jsou v normálním a semi-normálním prostředí naprostými křiváky. Těžko tedy mají možnost fungovat, aniž by byli neustále obklopeni chaosem a zoufalstvím, které využívají k maskování svých úchylných a dětinských charakterů. V mírových dobách je často spatříte jako kulturní zpozdilce a vyšplhají se k důležitosti jedině, když národ zachvátí krize. Jakmile začne být sociální prostředí chatrné či explozivní, státisté excelují. Zkorumpované vlády vyžadují pomoc pochybných individuí, aby na místní úrovni utužily kontrolu, a tudíž kdokoliv svolný s odložením morálky a principů se automaticky stává vysoce ceněnou komoditou. Státisté se začnou během časů „vynímečných stavů“ národa či nespravedlivých válek mezi státními zaměstnanci jen hemžit a zneužívat ten zparchantělý systém ku svému prospěchu.
Šikanisté státismu chtějí úctu, i když si ji nezaslouží
Státisté vyžadují úctu a tlačí se do autoritativních postů jen, aby mohli lidem připomínat tu úctu, která jim údajně náleží. Někteří z nich si uvědomují, že legitimní respekt si lze zasloužit cennou prací, znalostmi, zkušenostmi a přínosnou kreativitou. Ví, že si to nelze koupit, a že to nelze předstírat chytrými kecy, vychloubačnou diskusí a teatrálním bitím v prsa. A tak, místo aby se pokoušeli o skutečné úspěchy, či podstupovali riziko odhalení při falešné hře, shání se po titulech a uniformách, co jim tuhle mezeru nějak vyplní. Nakonec si urvou úctu spočívající na síle institucí v rámci systému. Takovýto titul bude nejspíš jen podružnou součástkou celého vládního konglomerátu, ale takový státista se bude chovat, jako kdyby byl císař Zeměkoule, jakmile zabloudíte do jeho droboučké jurisdikce. Nejmenší náznak odporu jej dožene na pokraj vzteku.
Šikanéři státismu rozumí jen síle
Mějte na paměti, že ne každý člověk v uniformě je státista a jejich identifikace je více záležitost chování než vnějšího vzezření. V hájemství šikanérů státismu neexistuje nic takového jako rozum, logika nebo ani zákon. Nemůžete si s nimi předmět sporu vydiskutovat. Nemůžete poukazovat na to, že zákonná struktura, o které on tvrdí, že ji reprezentuje, jeho náhled na věc nepodporuje. Nemůžete ho umlčit použitím slov či solidní filosofií. Jediná věc, které rozumí, je moc, jediná věc, k níž přihlíží, je síla. Když se střetne s převahou rozumu, bude státista spíš útočit než myslet. Takovýto útok lze bohužel umlčet jen rovnocennou ukázkou síly …
Šikanéři státismu si vychutnávají slabosti u jiných
Ukažte jakýkoliv projev strachu či slabosti a dáte státistům přesně to, co vždy chtěli. Netouží po rovnocenném střetu. Ve skutečnosti se vyhýbají situacím, v nichž jsou jejich oponenti skutečnými soupeři. Je tomu tak, protože ve své hluboké podstatě jsou všichni státisté a mocibažníci zbabělci. Každý, kdo zoufale prahne po kontrole každého aspektu svého prostředí až do takové míry, kdy už ubližuje ostatním a zotročuje je, se zjevně děsí strašně mnoha věcí, jsou-li velké. Pokusy o utišující diplomacii nebo žmutrání o milost je jen povzbuzují, aby svou zlovolnost zvedli do vyššího levelu. Státisté se shání po snadné kořisti k ukojení své žízně po dominanci. Budou zneužívat žen a dětí, staré a zmrzačené, každého, kdo se nemůže bránit. Jakmile takový sekerník ale narazí na někoho, kdo je schopen protiúderu, tak se ovšem jejich namyšlená fasáda vytratí a ten skrytý zbabělec se objeví.
Šikanéři státismu milují zákon pro samotný zákon
Sátisté si libují v byrokracii a červených páskách. Milují zákony a regulace, ať se týkají čehokoliv. Cítí se bezpečně uvnitř vysoce strukturovaného a uzavřeného systému, protože většina z nich jsou přívrženci, nikoliv vůdci. Myšlenka, že by si jednoho dne museli razit svou vlastní cestu bez pomoci mohutné vládní mašinérie, která o ně pečuje, je děsí jako děti strach, že se ztratí. Státisté nejsou schopni přežít bez někoho, kdo jim řekne, co dělat a kdy to dělat. Druhou stranou této mince je ale to, že si rovněž užívají způsobů, jimiž lze pokroutit moderní právní rámec, aby se hodil k čemukoliv, co je s jejich zvrácenou logikou napadne. Čím více je společnost zamořená přemírou předpisů, tím snadnější je jejich dezinterpretace a zneužitelnost toho bloudění a zmatku, který se tím vytváří.
Státisté věří, že vláda by měla společnosti poručníkovat
Cílem státisty je všemi nezbytnými prostředky vštípit svou vůli ostatním. Vláda pro ně prostě nabízí ten nejúčelnější a nejpohodlnější nástroj, aby dělali svou práci. Samozřejmě, že v myslích mnoha z nich vzniknou i pokusy o zdůvodnění tohoto zneužití vládní moci tvrzením, že tohle je nakonec vlastně dobré pro každého. Nestačí jim prožívat svůj život způsobem, který vidí jako vhodný, jen sami; všem lidem se musí „osvětlit“, že je to pro zlepšení té skupiny jako celku. Jsou-li konfrontováni s někým, kdo se distancuje od jejich utlačitelského světového názoru, obvykle reagují obviněním takového aktivisty, že „nemá zájem o blahobyt ostatních lidí nebo blahobyt celé země.“ Téměř vždy uslyšíte Státisty, jak mluví spíše o skupině či kolektivu, než o jedinci, protože nejsnadnější způsob dominance nad občanstvem spočívá ve vymazání konceptu unikátního individualismu a ve zpracování občanů směrem ke stádnímu chování. Jedinci se silnými charaktery státisty uvádí k zuřivosti.
Státistou může být kdokoliv
Mnozí lidé (včetně mě) nikdy nenacházeli moc útěchy v establishmentu a jeho parádách předvádějících sebe-důležitost. Podle mě i většina metodologií vlády vždy byla zvrhlou formou morbidně černého humoru. Vyumělkované paláce a ceremoniály, krásné kostýmy a uniformy, prachy a celebrity, zpravodajská show a odborní komentátoři; to všechno je převlek. Je to paráda ožralých klaunů a karnevalových maškar s nalakovanými půvaby a pozlátkovým leskem i pompou.
Už ten samotný koncept vlády je sám o sobě abstrakcí. Je to umělý sociální konstrukt, který by zjevně měl dávat malým lidičkám pocit bezpečnosti (či falešné bezpečnosti), i když je to pro ně už od základu hrozba. Základní předpoklad je takový, že establishment (myšleno jako mocenská elita) musí za každou cenu existovat. Státista si nedovede představit, že by to mohlo být jinak. Ten je zároveň i fandou totalitní hry a náruživých fandovských pokřiků pro chichotané roztleskávače. Jeho největším snem je být součástí té šelmy; sdílet tu „gloriolu“ impéria a žít prostřednictvím jeho dobyvačných úspěchů.
Šikanistou státismu může být kdokoliv počínaje svazácky nadšeneckým agentem šacovací služby na letišti s nadváhou až po brutálně vlezlou a jízlivou babiznu z vedlejších dveří. Někteří se na té tyranii i přímo podílí v uniformě třímajíc obušek, zatímco další se účastní za zavřenými dveřmi a staženými záclonami, kde žalují na své sousedy. Bez ohledu na jejich vystupování, je jedna věc pro všechny státisty společná; posedlost protahováním dosahu systému až za hranici šíleného absurdna. Neexistuje absolutně nic, co by stát mohl udělat, aby se znova zamysleli nad touto svou milostnou aférou s ním. Žádný zločin není dostatečně šokující, žádný útok není příliš nespravedlivý. Během těch nejtemnějších momentů lidstva jsou oni těmi svolnými nástroji útlaku. Dělají i revoluce – nezbytně fyzické revoluce. Právě s nimi oligarchové mohou zapouštět kořeny. Bez nich by oligarchové hledali spíš úkryty nebo se úplně vytratili.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: alt-market.com
]]>