Čtyři čínské hlídkové lodě 20. listopadu vpluly do zóny sporných ostrovů Tiao-jü-tao (Senkaku), kterou Japonsko považuje za vlastní výsostné vody. Naposledy k podobnému incidentu došlo 30. října. Bilaterální konflikt o neobydlené ostrovy ve Východočínském moři o rozloze 5,69 kilometrů čtverečních, který koncem léta způsobil výrazné ochlazení čínsko-japonských vztahů, tak v neztenčené míře pokračuje. Obě země sice chtějí spor vyřešit mírovou cestou, ale nehodlají ustupovat ze svých pozic.


Historie sporu o Tiao-jü-tao / Senkaku

Ve 14. století Číňané ostrovy objevili, pojmenovali a několik dalších století spadaly pod čínskou jurisdikci. Japonci se jich zmocnili ještě před první čínsko-japonskou válkou v letech 1894 – 1895, po které donutili poraženou dynastii Čching podepsat mírovou smlouvu v Šimonoseki, jež jim přisuzovala Formosu (Taiwan) včetně ostrovů Tiao-jü-tao (aniž byly explicitně zmíněny). Japonci je v roce 1900 přejmenovali na Senkaku. Japonský militarismus a imperialismus vyústil v roce 1931 v okupaci Mandžuska resp. vytvoření loutkového státu Mandžukuo a v roce 1937 v další agresi proti Číně (druhá čínsko-japonská válka 1937 – 1945). Expanze říše vycházejícího slunce, která se stala součástí Osy resp. spojencem nacistického Německa a fašistické Itálie, postihla celou jihovýchodní Asii a Pacifik. Japonská zvěrstva na čínském lidu jsou dodnes připomínána a toto téma je v Číně i po sedmdesáti letech mimořádně citlivé.

V prosinci 1943 stanovila Káhirská deklarace, že „všechna území ukořistěná Japonskem jako Formosa a Peskadorské ostrovy mají být navráceny Číně“. Postupimská dohoda z července 1945 v článku 8 praví, že „japonská suverenita bude limitována ostrovy Hokkaidó, Honšú, Šikoku a Kjúšú…“ 8. září 1951 podepsaly USA a další země s Japonskem mírovou smlouvu v San Franciscu bez účasti Číny (jež byla po vítězství komunistů 1. října 1949 ostrakizována). Smlouva svěřila ostrovy jižně od 29. rovnoběžky pod správu OSN s USA jako vykonávající autoritou. Čína, jež nad ostrovy vykonávala jurisdikci stovky let, proto v srpnu 1951 ostře protestovala: „Jestliže je ČLR vyloučena z přípravy, formulace a podepsání mírové smlouvy s Japonskem, bude na ni pohlížet jako na ilegální a neplatnou.” USA ostrovy v roce 1971 vrátily Japonsku podepsáním dodatku ke smlouvě ze San Francisca. Zákulisní dohody mezi Washingtonem a Tokiem ohledně Tiao-jü-tao považuje Peking za hrubé porušení své územní svrchovanosti a neuznává jejich platnost. Po normalizaci čínsko-japonských vztahů a uzavření dohody o míru a přátelství v 70. letech bylo řešení otázky sporných ostrovů v rámci vzájemného usmíření odloženo na pozdější dobu. Avšak nedávno Japonsko opakovaně podniklo jednostranná opatření směrem k tzv. nacionalizaci ostrovů, což je v rozporu s konsensem dosaženým lídry obou zemí v 70. letech. To nejen vážně poškozuje čínsko-japonské vztahy, ale i popírá výsledky 2. světové války.


Čínské a japonské argumenty

Čína se odvolává na fakt, že ostrovy objevila a po staletí spravovala a následně na Káhirskou deklaraci a Postupimskou dohodu. Japonsko opírá svoje nároky o skutečnost, že svrchovanost nad ostrovy získalo ještě před Šimonoseckou smlouvou. Netýká se jich tudíž ani Káhirská deklarace, podle které mělo Japonsko Číně navrátit veškerá území touto smlouvou získaná. Tokio tedy vychází z tvrzení, že Tiao-jü-tao (Senkaku) byly “terra nullius” (země nikoho) a nikoliv součást Formosy nebo Peskadorských ostrovů, které byly Japonsku postoupeny čínským císařem, jak stanovila Šimonosecká smlouva. Dále Tokio tvrdí, že Tiao-jü-tao nebyly zahrnuty v území, jehož se Japonsko vzdalo v článku 2 smlouvy ze San Francisca, ale byly svěřeny do správy USA. V celém sporu nejde jen o zjištění, že moře obklopující ostrovy je bohaté na ryby a zemní plyn, ale i o prestiž a pozici dominantní velmoci v asijském pacifickém regionu, o kterou Čína s Japonskem soupeří.


Současná geopolitická situace ve východní Asii

Ve východní Asii probíhá přestavba mezinárodních vztahů a konflikt o sporné ostrovy je jedním z odrazů těchto změn. I zahraniční politika Baracka Obamy, který přesouvá pozornost USA od Evropy směrem k Asii a Pacifiku, tento trend potvrzuje. Washington vidí v souvislosti se změnami v Barmě možnost průniku do tradiční čínské sféry vlivu a ve svůj prospěch hodlá využít i spory států obklopujících Jihočínské moře bohaté na ropu a plyn. Zde se mohou Američané opřít o svého tradičního spojence a bývalou kolonii Filipíny.

Čína prudce posiluje a stává se ekonomickou supervelmocí, zatímco Japonsko, které dříve východoasijskému prostoru dominovalo, oslabuje a ustupuje do pozadí. Tokio se v průběhu posledního desetiletí snažilo o diverzifikaci své zahraniční politiky a odpoutání se od vlivu USA, avšak nyní v souvislosti s územním sporem hrozí povoláním americké armády na pomoc, čímž se snaží Peking zastrašit. Otevřená ekonomická konfrontace neprospěje nikomu, ale obchodní válka více poškodí Tokio, protože je na Pekingu závislejší – Čína je hlavním odbytištěm japonské produkce.

Bezprecedentní vyostření bilaterálních vztahů může způsobit rozsáhlou obchodní válku mezi oběma zeměmi s globálními dopady na světovou ekonomiku. Další významná mocnost v tomto regionu – Rusko – do konfliktu o souostroví nezasahuje a považuje ho výhradně za problém ČLR a Japonska, ačkoliv i Moskva má s Tokiem dlouholeté spory o Kurilské ostrovy, a proto vývoj situace pozorně sleduje. Vývoj sporu může částečně ovlivnit i výměna politických elit v obou zemích – v Číně nedávno proběhl sjezd Komunistické strany a v Japonsku se 16. prosince uskuteční předčasné parlamentní volby. Nicméně lze usuzovat, že zahraničně-politická východiska Tokia i Pekingu zůstanou konzistentní.

Ondřej Kosina

Zdroj: vasevec.cz

]]>