V Pákistánu muslimové pálí domovy nemuslimů, pálí jejich modlitebny, pálí jejich svaté knihy a dokonce upalují zaživa jejich ženy a děti – a neexistuje přitom žádný zákon nebo trest, který by těmto zločinům zabránil a ochránil nemuslimy. Nemuslimské ženy a děti jsou znásilňovány a násilně nuceny konvertovat k islámu. Toto je považováno za náboženskou povinnost k potěšení Alláha, boha islámu. Tito extremisté se považují za "Alláhovy vojáky".
Dokonce i v případě, že se křesťanům "rouhání" neprokáže, mohou být stále ještě zavražděni rozzlobeným davem nebo zemřít v policejní vazbě. Nemuslimové mohou být také snadno odsouzeni soudem k smrti: i jediné obvinění nemuslima muslimem stačí k tomu, aby byl nemuslim "uznán" vinným.
Čelní představitelé křesťanů a organizace, zejména papež, dosud nedokázali pronásledovaným křesťanům poskytnout žádnou naději. Zveřejnění tiskové zprávy nebo zaslání protestní nóty nestačí. Papež skutečně musí přijít svým ovečkám na pomoc, a formulovat strategii ochrany těchto pronásledovaných lidí před nenávistí islámského světa.
Podle oficiálních výsledků sčítání lidu z roku 2017 má Pákistánská islámská republika 207,74 milionů obyvatel.
Obyvatelstvo země je z 96,28 % tvořeno muslimy a zbývajících 3,72 % tvoří křesťané, baháisté, buddhisté, hinduisté, Ahmadi muslimové, džinisté, Kalašové, Pársové a sikhové, kteří představují nemuslimskou menšinu Pákistánců.
Náboženské menšiny na území dnešního Pákistánu tvořily v době rozdělení Indie v roce 1947 téměř 23 % populace Pákistánu. Od té doby se však jejich počty nezvýšily a jejich relativní podíl na celkové populaci klesl na současných 3,72 %. Když tedy vzrostl v Pákistánu počet muslimů, proč nevzrostl také počet nemuslimů?
Těchto 23 % populace představuje miliony lidí. Kam tyto miliony lidí zmizely?
Podle stejného sčítání lidu vzrostla celková populace Pákistánu od roku 1998 do roku 2017 o 57 %. Dá se tedy předpokládat, že nemuslimské menšiny by měly růst stejnou měrou. Místo toho však jejich počet nebezpečně poklesl.
Například hinduisté, kterých v roce 1951 bylo 12.9 %, dnes tvoří pouhých 1.6 % populace.
Tato čísla odhalují situaci menšin v Pákistánu.
Pokud jste v Pákistánu nemuslim, tak čelíte ve svém každodenním životě diskriminaci, nedostatku náboženských svobod, fyzickým a psychologickým mukám a nezbývá vám, než to akceptovat.
Je běžně slyšet, že některá dívka z křesťanské, hinduistické nebo jiné menšinové komunity byla znásilněna a zavražděna, nebo že byla násilně přinucena konvertovat k islámu. Člověk může být zavražděn davem za údajné rouhání. Někteří nemuslimští muži, ženy nebo děti jsou odsouzeni k smrti za údajné rouhání, kterého se nikdy nedopustili.
Muslimové pálí jejich domovy, pálí jejich modlitebny, pálí jejich svaté knihy, dokonce upalují zaživa jejich ženy a děti – a neexistuje přitom žádný zákon nebo trest, který by zabránil těmto zločinům a ochránil nemuslimy. Neexistuje nikdo, kdo by hájil jejich zájmy. Podle islámských doktrín má nemuslim hodnotu špíny, která musí být odstraněna ze země.
71 let od vzniku Pákistánu není autorovi tohoto článku znám ani jeden případ, kdy by byl někdo potrestán za vraždu, upálení nebo znásilnění nemuslimského muže, ženy nebo dítěte, nebo za spálení jejich modliteben, jejich domů nebo jejich svatých knih.
Nenávist k nemuslimům je součástí školní výuky. Nenávist se učí ve vzdělávacích institucích na všech úrovních. Děti jsou v raném věku instruovány, že křesťané, židé a hinduisté jsou nejhoršími stvořeními a nepřáteli islámu, takže muslim musí vyrůst a bojovat proti nevěřícím.
Tato nenávist je tak hluboce zakořeněná, že nemuslim se nesmí napít vody z veřejného zdroje nebo se dokonce najíst v restauraci, pokud ostatní hosté vědí, kdo je: Muslimové si myslí, že nemuslimové jsou nečistí nedotknutelní (páriové) a prokletím země. Lidé mohou být zavražděni jen proto, že se dotkli sklenice vody (viz zde a zde).
Nemuslimové, zejména křesťané a hinduisté, prožívají peklo na zemi. Nemuslimské ženy a dívky jsou znásilňovány a násilně nuceny konvertovat k islámu. Toto je považováno za náboženskou povinnost k potěšení Alláha, boha islámu.
Situace menšin v Pákistánu se navíc zhoršuje – zhoršení naznačuje, že v Pákistánu vzkvétá nejhorší náboženský extremismus. Tato situace byla nedávno potvrzena zprávami Pew Research Center a Open Doors USA.
Jejich zprávy uvádějí, že Pákistán je čtvrtou nejnebezpečnější zemí pro křesťany na světě, po Severní Koreji, Somálsku a Afghánistánu.
Stěžejním problémem je to, že média a mezinárodní společenství, zdá se, zcela ignorují skutečnost, že nemuslimové v Pákistánu jsou těžce pronásledováni místní společností, vládou a zejména zákony o rouhání, které jsou nesmírně nespravedlivé.
Mnoho muslimských fundamentalistických duchovních, politiků a dokonce i soudců Nejvyššího soudu často říká – veřejně ve státní televizi – že Pákistán byl vytvořen "muslimy a pouze pro muslimy" a že pro nevěřící v něm není místo.
8. srpna 2017 předseda pákistánského Nejvyššího soudu Mian Saqib Nisar v projevu pro Multan Bar Council, radu právníků a soudců, zdůraznil, že nenáviděl hinduisty tak moc, že dokonce nechtěl jména nemuslimů ani vyslovit. Jeho řeč byla vysílána živě téměř všemi televizními stanicemi, a ani jedna televize neměla s jeho slovy problém. Pouze několik komentářů na Facebooku označilo názory pana Nisara za nepřístojné pro osobu, která zastává jednu z nejvyšších funkcí v zemi. Jakou spravedlnost tedy můžete očekávat?
Pan Nisar také odmítl dovolit paní Asii Bibi, křesťanské matce pěti dětí, která strávila deset let v cele smrti za rouhání, předběžné slyšení u soudu ve věci konečného odvolání jejího rozsudku smrti, vyneseného v důsledku soudního procesu, který byl hodnocen jako "nespravedlivý". Rita Panahi komentovala případ paní Bibi v australském Herald Sun následovně:
Paní Bibi pracovala na poli v úmorném vedru a byla požádána, aby přinesla vodu ze studny. Následně byla obviněna, že se dopustila údajného rouhání tím, že se napila vody z nádoby. Jiná vesničanka, která měla s Bibi konflikt, tvrdila, že Bibi "znečistila" nádobu a zdroj vody svýma nečistýma křesťanskýma rukama. Bibi byla obviněna ze "znečištění vody". "Výjimečně", vysvětlila Bibi, ve svých pamětech: 'Rouhání: odsouzena k smrti za hrnek vody', "jsem se rozhodla bránit se a neustoupit. Řekla jsem: 'Myslím si, že Ježíš by měl jiný názor než Mohamed.'" Ta žena jí odpověděla: "Jak se odvažuješ zpochybňovat Proroka, ty špinavé zvíře?"… "Dříve než dorazila policie, tak Bibi a její rodina čelili rozezlenému davu…". Mnoho obviněných z rouhání v Pákistánu nemá takové štěstí, jsou totiž zavražděni dříve, než jsou formálně obviněni."
Podle jiné zprávy:
[quote align="center" color="#999999"]
"Mulláhové ji chtějí mrtvou. Vyhlásili odměnu od 10 000 do 500 000 pákistánských rupií (od 60 do 3 200 britských liber) pro toho, kdo zabije Asii Bibi. Mulláhové dokonce prohlásili, že pokud ji soud osvobodí, tak oni zajistí, že bude trest smrti vykonán."[/quote]
Asia Bibi a dvě z jejích pěti dětí na snímku pořízeném před jejím uvězněním v roce 2010 za "rouhání".
Zákony o rouhání jsou velkým problémem pro menšiny, zejména pro křesťany. Tyto zákony jsou zneužívány k vyřešení problémů, jako jsou osobní záště, a to i v případě drobných sporů týkajících se peněz, pozemků nebo dokonce i dětských hádek. Dav nečeká na výsledky soudního procesu, dav vraždí lidi na místě. Upálí je zaživa, zničí jejich domy a modlitebny – to neplatí jen pro obviněného člověka, ale kolektivně i pro ostatní členy jeho komunity.
Ústava Pákistánské islámské republiky jasně ukazuje, že nemuslimové jsou občany třetí třídy, kterým je zakázáno ucházet se o nejvyšší správní funkce ve vládě (viz příloha). Každý důstojník musí před svým jmenováním povinně složit přísahu, že je muslim. Pro nemuslimy jsou vyhrazeny pouze podřadné a ponižující profese, jako je čištění odpadních stok. Noviny a další informační zdroje u určitých zaměstnání inzerují, že o ně mohou projevit zájem pouze nemuslimové.
Podle islámského práva šaría není dovoleno nemuslimskému muži si vzít za manželku muslimskou ženu. Nemuslim také nemá dovoleno svědčit u soudu proti muslimovi, protože jeho svědectví nebo tvrzení je považováno za nespolehlivé a zaujaté. Nemuslim se nemůže odvolat proti muslimovi před Federálním šariátským soudem. Pokud existuje soudní případ proti nemuslimovi, tak ten nemá dovoleno najmout si nemuslimského právníka. Účastníky soudního procesu mohou být pouze muslimští právníci a soudci.
Menšiny v Pákistánu a dalších islámských státech procházejí každý den peklem. Jak by při tom všem mohli uvažovat ještě o rouhání?
Dokonce i v případě, že se křesťanům rouhání neprokáže, mohou být stále ještě zavražděni rozzlobeným davem nebo zemřít v policejní vazbě. Nemuslimové mohou být také snadno odsouzeni soudem k smrti: i jediné obvinění nemuslima muslimem stačí k tomu, aby byl nemuslim "uznán" vinným.
Pákistánské vládní úřady nezajistily náboženským menšinám bezpečí. To je jeden z důvodů, proč náboženské menšiny, zejména křesťané a hinduisté, prchají z Pákistánu.
Orgány země mají obvykle podpořit a pomoci pronásledovaným lidem. V Pákistánu místo toho vládní instituce poskytují finanční prostředky pouze fundamentalistům a skupinám obyvatelstva, kteří se zabývají pronásledováním nemuslimů: tito pravověrní se považují za "Alláhovy" vojáky.
Například madrasa Haqania je rodištěm Talibanu a terorismu v regionu. Je známá také jako "Univerzita džihádu". Její studenti stojí v čele skupin, které se podílely na pumových útocích na kostely.
Nemuslimové obětovali Pákistánu mnoho. Na oplátku jsou za denního světla vražděni na veřejnosti, a nikoho to nezajímá. Jejich vrazi jsou oslavováni jako hrdinové, a to nejen širokou veřejností. Politici a soudci těmto vrahům u soudů líbají ruce a vzdávají jim čest.
Hájit svá práva nebo práva někoho jiného s sebou nese sebevražedné riziko. Můžete čelit obvinění z rouhání, být chladnokrevně zavražděn, nebo "zmizet". Zneužívání pákistánských zákonů o rouhání kritizoval například guvernér provincie Pandžáb pan Salmaan Taseer. Za to byl v roce 2011 zavražděn svým vlastním tělesným strážcem. Rashid Rehman byl právník, který přijal obhajobu obžalovaného z rouhání. Byl zastřelen dvěma muži, kteří vstoupili do jeho kanceláře a vydávali se za klienty.
Křesťanské organizace, zejména papež a Vatikán, nedokázali pronásledovaným křesťanům poskytnout žádnou naději.
Zveřejnění tiskové zprávy nebo zaslání nóty není dost. Papež skutečně musí přijít svým ovečkám na pomoc a formulovat strategii ochrany těchto pronásledovaných lidí v islámském světě. Všimli jsme si, že papež pilně vydává prohlášení za účelem zalíbení se islámu a radí Evropě, aby otevřela své brány muslimským radikálům.
Papež ignoruje, že tito muslimové pronásledují křesťany, kteří žijí v jejich zemích. Když se nemuslimové pokoušejí o útěk do Evropy, tak je tito muslimové vyhodí z lodí přes palubu a utopí je v moři. Mezitím naši křesťanští bratři zvou muslimy, aby přišli do Evropy a napadali nás, znásilňovali naše dcery a podřezávali nám krky. Je to to, co si Vatikán a Západní svět skutečně přejí?
Pan Rahat John Austin je pákistánský právník a spisovatel, který v Pákistánské islámské republice bojuje za právní stát, spravedlnost a rovnocennou distribuci práv ve prospěch zranitelných a znevýhodněných vrstev společnosti, zejména žen a menšin. Jeho první kniha "Obchodování s lidmi v Pákistánu" byla financována American High Commission a Mezinárodní organizací pro migraci (IOM) v roce 2012. Jeho druhá kniha "Stát Drákuly" o pákistánské ústavě a zákonech o rouhání byla vydána v roce 2017.
PŘÍLOHA: O ústavě Pákistánské islámské republiky
Preambule ústavy z roku 1973:
"Zatímco suverenita nad celým Vesmírem patří pouze samotnému Všemohoucímu Alláhovi, tak autorita, kterou se mají řídit lidé v Pákistánu, v mezích předepsaných Alláhem, je posvátná důvěra. A vzhledem k tomu, že vůlí lidu v Pákistánu je nastolení řádu…
Ve kterém budou mít muslimové možnost uspořádat svůj život v individuální i společenské sféře života v souladu s učením a požadavky islámu tak, jak je stanoveno ve svatém koránu a sunně…
Ve kterém musí být zásady demokracie, svobody, rovnosti, tolerance a sociální spravedlnost, jak je formulována islámem, plně dodržovány."
Článek 1 ústavy z roku 1973: Islámský stát a území
(1) Pákistán je federativní republika, která se nazývá Pákistánská islámská republika, dále jen Pákistán.
Článek 2 ústavy z roku 1973: Islám je státním náboženstvím.
Článek 2 ústavy stanoví:
"Islám je státním náboženstvím Pákistánu…" a
Článek 2A stanoví:
"kde se plně dodržují zásady demokracie, svobody, rovnosti, tolerance a sociální spravedlnosti tak, jak je formulováno islámem, a ty budou plně následovány."
Článek 31 Role vlády pro podporu islámského způsobu života:
Článek 31 se zabývá konkrétními kroky, které "budou podniknuty", aby se pákistánští muslimové mohli chovat, jak popisuje článek 31 "islámský způsob života". Pouze prostřednictvím takových ustanovení ústavy může být čl. 2 dána účinná forma.
Článek 41 ústavy z roku 1973: Prezident
(2) Jedině osoba muslimského vyznání starší 45 let je způsobilá kandidovat na funkci prezidenta a poslance Národního shromáždění.
Článek 41, stanovuje kvalifikační podmínky pro volbu do funkce prezidenta Pákistánu a také uvádí (v nikoliv nejisté míře), že k tomu, aby byl kandidát kvalifikován, musí být muslim.
Třetí článek ústavy, který obsahuje text přísahy, která musí být vyslovena prezidentem před vstupem do úřadu, konkrétně v příslušné části stanoví, že kandidát potvrdí, že je muslim a že věří v jednotu Alláha, svatého koránu a že Prorok Mohamed (pbuh) byl posledním z Proroků Alláha.
Ústava je tedy výslovně diskriminační a vylučuje jakéhokoliv člena menšinové společnosti Pákistánu z funkce úřadu prezidenta Pákistánu.
Podle článku 41 je pouze muslim kvalifikován k tomu, aby byl zvolen prezidentem. V případě volby předsedy vlády původně takové náboženské omezení neexistovalo.
Článek 91: Předseda vlády musí být muslim.
Původní jazyk ústavy z roku 1973 byl nahrazen Nařízením prezidenta č. 14 z roku 1985 (P.O. No. 14 of 1985), podle něhož "po volbě mluvčího Parlamentu a jeho zástupce, Národní Shromáždění přistoupí, s vyloučením jakékoliv jiné agendy a bez debaty, k volbě jednoho ze svých muslimských členů do funkce předsedy vlády."
Článek 91 ústavy z roku 1973: Vláda
(1) Vláda ministrů, vedená předsedou vlády, bude pomáhat a radit prezidentovi ve výkonu jeho funkcí.
(2), (3) Po volbě mluvčího Parlamentu a jeho zástupce Národní shromáždění, s vyloučením jakékoliv jiné agendy, zvolí bez rozpravy jednoho ze svých muslimských členů za předsedu vlády.
Na základě článku 91 je pákistánské Národní shromáždění omezeno na volbu pouze jednoho z jeho muslimských členů za předsedu vlády Pákistánu. Třetí část ústavy, která obsahuje text přísahy, kterou musí přednést předseda vlády před vstupem do úřadu, konkrétně v příslušné části stanoví, že kandidát musí potvrdit, že je muslim a že věří v jednotu Alláha, svatého koránu a že Prorok Mohamed (pbuh) byl posledním z proroků Alláhových.
Ústava je tedy výslovně diskriminační a vylučuje, aby jakýkoli člen pákistánské menšinové komunity zastával funkci předsedy vlády Pákistánu.
Z prostého přečtení článků 41 a 91 a přísah určených jednotlivým úřadům obsažených ve třetí části ústavy jasně vyplývá, že členům menšinových komunit bylo odepřeno právo držet vysoké ústavní funkce prezidenta a předsedy vlády Pákistánu.
Články 62 a 63:
Články 62 a 63 byly do ústavy doplněny prezidentem Ziou a byly později chráněny prostřednictvím osmé změny ústavy (Nařízení prezidenta č. 14 z roku 1985).
Kromě jiných kvalifikačních požadavků na členství v Parlamentu, musí mít kandidát "dobrý charakter a nesmí být obecně znám jako osoba, která porušuje islámské příkazy".
Také musí mít dostatečné znalosti islámské víry a být praktikující muslim, který se "vyvaruje hlavních hříchů". Musí být "moudrý, rozvážný, spravedlivý a čestný, a nikoliv amorální". Nemuslimové musí mít "dobrou morální pověst".
Článek 203C ústavy z roku 1973: Federální šariátský soud
Všichni soudci Federálního šariátského soudu musí být podle článku 203C muslimové.
(1) Soudní dvůr se skládá z nejvýše osmi muslimských [soudců], včetně [hlavního soudce], kterého jmenuje prezident.
Článek 203E ústavy z roku 1973:
Účastník jakéhokoli řízení před soudem podle paragrafu 1 článku 203D může být zastupován advokátem, který je muslimem a byl zapsán jako advokát Nejvyššího soudu po dobu nejméně pěti let, nebo jako obhájce Nejvyššího soudu, nebo jako právní poradce vybraný účastníkem řízení ze skupiny soudců, které soud za tímto účelem vede.
Článek 203E kapitola 4
Výslovně stanoví, že advokát, který zastupuje žalobce u Federálního šariátského soudu, musí být muslim.
Článek 227 ústavy z roku 1973: Ustanovení týkající se svatého koránu a sunny
Všechny stávající zákony se uvedou do souladu s příkazy islámu, jak jsou stanoveny ve svatém koránu a sunně, v této části označované jako soudní příkazy islámu a nesmí být přijat žádný zákon, který odporuje takovým soudním příkazům.
Jakýkoli zákonodárný nebo výkonný orgán nemůže přijmout zákon nebo vyhlásit jakoukoliv vyhlášku nebo nařízení s ohledem na článek 227 ústavy, který jasně zakazuje přijetí zákona, který odporuje soudním příkazům islámu zahrnutých ve svatém koránu a v sunně.
Článek 228 – Rada islámské ideologie
Článek 228 ustavil Radu islámské ideologie s institucionalizovanou rolí dozoru nad legislativou. Federální šariátský soud, založený prezidentem Ziou na principech svatého koránu a sunny.
Článek 203A-J dodatečné pravomoci Šariátského soudu
Článek 203A-J má další pravomoci podobné pravomoci Rady. Podle článku 203D může Šariátský soud prohlásit jakýkoli zákon za neplatný, pokud se předpokládá, že je proti islámským příkazům.
Podle čl. 260 odst. 3 písm. b) osoba patřící do sekty Ahmadi není muslim.
Řada rozhodnutí zdůraznila, že podle změny ústavy si nemohou příslušníci sekty Ahmadi nárokovat práva a uplatňovat na sebe zákony, týkající se muslimů.
