Zahraniční politika je ošemetnou oblastí, která vyžaduje nutnou dávku ústupků a důvtip jednajících. Po dlouhou dobu byla vnímána jako výsostné pole suverénních států vestfálského typu. Dnes takové omezení do značné míry ztrácí význam. Rozmělnění zažitých aktérů je dvojího druhu: A) Změna aktérů v mezinárodním prostředí B) Síla vnitřních aktérů při utváření zahraniční politiky
A) Změna aktérů v mezinárodním prostředí
Zde se jedná především o nestátní či nadnárodní aktéry. Nestáními aktéry jsou jak různé organizace typu otevřená společnost, tak různé radikální bojůvky v dnešním kontextu, především s náboženským nádechem. Takoví aktéři nejsou zatížení mnohými aspekty státnosti, a tudíž je jejich manévrovací plocha v mezinárodním prostředí mnohem variabilnější. Na druhou stranu nestátní organizace (typu otevřená společnost) nedisponují reálnou vojenskou silou. Tu kompenzují svou „soft power“. „Jemný nátlak“ se pak projevuje při ovlivňování vrcholných politiků v dané zemi zasahováním do státní ideologie a v konečném důsledku, pokud jde vše dobře, v podstatě pádem autoritativního režimu a jeho nahrazením demokracií. Tento proces prezentuje sám sebe jako záslužnou činnost. Majitelé těchto organizací, jako například George Soros, nazývají sami sebe filantropy a oslavují ve svých knihách jako „Věk omylnosti“ své počínání, jež zasazují do širších intencí demokratické transformace světového řádu s USA v čele. Soros sám sebe usvědčuje z toho, že podobně jako republikáni vnímají přirozené vůdcovství USA z pozice síly, on jako blízký demokratické straně vnímá zemi, jež se stala jeho domovem, také jako světového vůdce, ovšem na rozdíl od republikánů jako vlídného a oblíbeného všemi. Kritizuje republikánskou politiku nikoli proto, že trpí globálním mesianismem, ale za to, jak se chce spasitelem všech národů stát. Nikdy tedy nešlo o podporu místních obyvatel, ale v konečném důsledku o změnu režimu. Tento nový „demokratický“ režim pak snáze přijme vedoucí úlohu USA v internacionálním demokratickém hnutí. Dozvuky studené války a rétoriky komunismu v myšlence o vedoucím postavení rezonují podezřele silně.
Zato radikální organizace nemají zapotřebí nic zaobalovat. Pokud Soros srovnává některé aspekty republikánské zahraniční politiky s fašismem a já poukazuji na zrcadlový obraz některých aspektů zahraniční politiky demokratické strany s komunismem, je pohled na radikální náboženské skupiny oproštěn od zbytečných metafor, které by ho maskovali. Radikální a militantní islamisté jsou snadno čitelní ve svých činech a cílech, ne však ve svých motivacích. Dlouhé roky se upozorňovalo na fakt, že oblast afghánsko-pákistánského pomezí se stala baštou radikálů za pomoci USA.
B) Síla vnitřních aktérů při utváření zahraniční politiky
V dnešním globalizovaném světě, respektive v jeho moderní části, se vnitrostátní aktéři stali ohroženým druhem. Současní průmyslníci, lobbisté a jiní jim podobní většinou jednají v žoldu nadnárodních společností. Sídla mají v USA a podporují finančně či mediálně prezidentské kampaně vybraných kandidátů. Rozdíl mezi Sorosem a jeho sítí buněk, které mají za úkol měnit místní poltické klima na proamerické tak, jak tento pojem vnímá Soros, a průmyslníky a jim podobnými je především v názvu. Překvapující? Nikoliv. Tyto organizace, respektive jejich cíle jsou stejné. Na konci všeho úsilí stojí dominance USA, rozeného vůdce světa. I když průmyslové organizace si pod pojmem vůdcovství USA představují poněkud odlišnou záležitost, než Soros. Ten chce mít vliv na vládu, aby se mohl vyplnit jeho sen, jeho vize a milém otci USA, který svá demokratická dítka plácá po zádech, avšak průmyslníkům, kteří často jako svůj nástroj využívají republikánskou stranu, vcelku nezáleží na ideologické image. Jde jim o to, aby si USA udržely svou dominanci nikoliv z demokratického a ideologického principu, ale kvůli zisku. K výdělku jim však nestačí již pouhé spekulace na trzích a „jemný nátlak“, našli totiž způsob mnohem méně uhlazený a velmi efektivní, a tím je válka. Republikánská strana je dlužníkem a nástrojem těch nejagresivnějších a nejbohatších nadnárodních korporací. Především zbrojovky stojí již tradičně za vypuknutím války. Proč se přetlačovat s konkurencí na finančním trhu díky „jemnému nátlaku“, když je vám prezident USA zavázán. Zbrojní průmysl tak může pomocí úplatků na všechny strany vyvolat útok.
Kdo s koho?
Situace je tedy v podstatě bezvýchodná. Nadnárodní korporace používají státní podstaty USA jako svůj nástroj, díky němuž mohou působit v mezinárodním prostředí. Hlas v Radě bezpečnosti tak často není hlasem lidu USA, nýbrž několika mocných nadnárodních korporací, nad jejichž vedením občané nemají kontrolu. Poslední dobou se může čím dál tím více zdát, že zahraniční politika USA je nekoncepční a často poškozuje sama sebe. Tento zmetek v zahraniční politice USA je však způsoben tím, že stále podvědomě myslíme v termínech suverénního státu, jakým USA kdysi bývaly. Změna u kormidla, která proběhla během studené války a akcelerovala po ní, má několik závažných důsledků. Za prvé přidává k chybám USA, které vznikly z politických důsledků (podpora islámských radikálů), další a ty předešlé podřizuje nové vedení USA svým zájmům. Islámští radikálové jsou v dnešní době přesouváni jako cvičená smečka loveckých psů tam, kde jsou zapotřebí a destabilizují zemi. Takové skupiny pak vyvolávají převrat mnohem efektivněji než Sorosův projekt nadací. Hlavním důsledek tedy ironicky je, že USA oficiálně zastávají doktrínu boje proti terorismu (především radikálnímu islamismu), ale díky závislosti politické elity na milodarech nadnárodních korporací, zejména z odvětví zbrojního průmyslu, dělají úplný opak. V závěru to znamená, že USA jsou největším sponzorem terorismu společně se svými současnými (Saúdská Arábie) a bývalými (Pákistán) spojenci.
Dalším ze závažných důsledků reálného vládnutí nestátních aktérů je nenávist některých částí světa vůči USA, hlavně co se týče islámské části. To zpětně vytváří potenciální rekruty islámských radikálů a způsobuje další problém – image USA trpí za kroky, které nejsou odrazem myšlení jejich lidu. Extrémisté však nebudou směřovat své útoky na skryté hybatele zahraniční politiky USA, ale na civilní obyvatelstvo či pečlivě vybrané politické zástupce. Vzniká tak situace, kdy korporace díky svému vlivu mění zahraniční politiku USA, ta poté není racionální a podporuje radikály, kteří zpětně vystupují proti USA a vytváří klima strachu napomáhající legalizovat vojenské akce v zájmu skrytých vládců. Koloběh peněz a moci je tak důsledkem podivné parazitické symbiózy čelních politických představitelů USA a vedení nadnárodních korporací, především z oblasti zbrojního průmyslu.
Politické důsledky přeměny hlavního aktéra mezinárodních vztahů, kterým od konce studené války USA osaměle zůstávají, jsou hlavním důvodem destabilizace světa v rámci mezinárodních vztahů.
Navíc arogance a naivita, kdy současné „vedení – nevedení“ USA počítá s tím, že udrží radikály na vodítku, je zarážející. Mnohem fatálnější je pak v důsledku vidiny zvětšujícího se zisku ochota rozpoutat regionální konflikt, který může přerůst v globální. Teorie, již ve článku předkládám, si nedělá nárok na to být univerzální či neobjasňující, ale vyvolává otázku, která je podle mě dnes klíčová: „Kdo vlastně řídí vojensky, ekonomicky a technologicky nejmocnější stát světa, kterým jsou USA?“ Pokud někoho viníme z toho, že nás zavedl na pokraj globálního konfliktu, bylo by dobré vědět, zda míříme prstem na správné lidi.
Lubor Benedikt
]]>
