NATO to balí. Turecko na pokraji nervového zhroucení. 8. října Organizace kolektivním smluvní bezpečnosti (CTSO) začala s manévry zvanými “Neporušitelné bratrství” (“НЕРУШИМОЕ БРАТСТВО”). Scénář se zaměřoval na vyslání mírových sil do imaginární země, kde mezinárodní džihádiské a teroristické organizace operují na pozadí etnického a náboženského rozdělení. Akreditovaná diplomatická tělesa, která byla přizvána, aby se cvičení zúčastnila, pozorně naslouchala zahajovací řeči zástupce generálního tajemníka této organizace. Ten jasně naznačil, že STSO se připravuje na případnou intervenci na širší Střední východ. A pro ty, kdo předstírali hluchotu, Nikolai Bordyuzha konkrétně uvedl, že jeho zástupce nemluvil o Afghánistánu.
Ženevská deklarace vyjednaná 30. června Kofi Annanem předjímala vyslání mírových sil, pokud o to požádá jak syrská vláda, tak i opozice. Svobodná syrská armáda tuto dohodu zamítla. Termín „opozice“ se vztahuje pouze na politické strany, které se od té doby sešly v Damašku pod záštitou ruského a čínského velvyslance. Jelikož byla Ženevská dohoda validována Radou bezpečnosti, tak vyslání „blue chapkas“ lze uvést do chodu i bez požadavku na ad hoc rezoluci. Valery Semerikov uvedl, že 4 000 mužů bylo už do těchto Mírových sil naverbováno spolu s 46 000 dalšími v zálohách dostupných k rychlé mobilizaci.
S tímto na pozadí se množí i projevy stahování Západu ze Sýrie. Vliv Západních zemí a válečníků slábne kromě pořád probíhajících transferů financovaných Saúdskou Arábií a Katarem.
Co ještě více překvapuje je to, že při šesti po sobě následujících příležitostech velitelství NATO v Incirliku dalo džihádistům instrukce, aby se přeskupili do určitých zón k přípravě na ohromné ofenzivy. Syrská arabská armáda, která byla zformována ke konfrontaci s Izraelskou armádou, je možná špatně připravená na válčení s guerillou, je však nesmírně efektivní v konvenčním boji. Každé z těchto seskupení bylo tedy snadno obklíčeno a tyto sbory Svobodné syrské armády byly smeteny. Ač ty úvodní porážky džihádistů snad bylo možno připsat na vrub taktické chyby nekompetentního velitele, po šesti debaklech je nutno uvažovat i o jiné hypotéze: že NATO úmyslně tyto bojovníky posílá na smrt.
Na rozdíl od populárních představ není motivace džihádistů přesně řečeno ideologická či náboženská, ale spíše estetická. Netěší se, že zemřou pro věc a nejsou zaměřeni na budoucnost Jeruzaléma. Zaujímají romantické postoje a usilují o zintenzivnění svých zážitků ať už drogami nebo při umírání. Jejich chování z nich činí předmět snadné manipulace; hledají extrémní situace, do kterých jsou vysíláni, a jejich hnutí je naprosto ovládané. Během uplynulého roku se stal hlavním architektem těchto sborů, včetně těch z al-Kaiídy, princ Bandar bin Sultan. Dodal jim kazatele, co jim slibují ráj, kde jim sedmdesát panen bude dělat extatické potěšení, nikoliv pokud dosáhnout zvláštních vojenských či politických výsledků, ale jen když zemřou jako mučedníci kdekoliv to Bandar od nich bude potřebovat.
Nedávno francouzská policie zabila francouzského salafistu, který zaútočil na židovský obchodní podnik. Následné vyšetřování odhalilo, že patřil k síti, do níž patří i jedinci, co odešli za džihádem do Sýrie. Britská policie o čtyři dny později učinila podobná odhalení.
Poselství z Paříže a Londýna je takové, že Francouzi a Britové zabití v Sýrii nebyli agenti na tajných misích, nýbrž fanatici, kteří jednali ze své vlastní iniciativy. Tohle však jasně není pravda, protože někteří z těchto džihádistů mají komunikační zařízení podle NATO specifikací dodaná Francií a Spojeným královstvím. Ať je to jakkoliv, tyto události zakončují franko-britské zapojení po boku Svobodné syrské armády, zatímco Damašek si diskrétně vyměňuje svoje zajatce. Karta se obrátila.
Za těchto okolností lze rozumět té frustraci Turecka a wahhabistických monarchií, které na žádost Aliance bezvýhradně investovaly do této tajné války, teď ale musí společně očekávat zhroucení této operace. Jak to jde s kopce, vrhla se Ankara sama do sérií provokací vykonstruovaných tak, aby zabránily NATO ve stažení. To jde až k palbě tureckého dělostřelectva na syrské území a k pirátství na civilních aerolinkách. Tato gesta jsou ale kontraproduktivní.
Konkrétně ten syrský letoun letící z Moskvy, který byl chycen tureckými bitevníky, nevezl žádné zbraně, ale spíše vysoce explozivní detekční zařízen používaná k ochraně civilistů. Turecko ve skutečnosti neusiluje o zabránění ruských dodávek materiálu k ochraně syrských civilistů před terorismem, ale jejich cílem je naopak zvýšit napětí špatným zacházením s ruskými pasažéry a odmítáním umožnit jejich vyslanci, aby jim poskytl pomoc. To je ale marné úsilí: NATO na imaginární obvinění předložená Recepem Tyyipem Erdoganem nereagovalo. Jediným důsledkem je to, že prezident Putin odložil na neurčito svou návštěvu Ankary původně naplánovanou na první polovinu prosince.
Pořád je ale třeba ještě urazit dlouho cestu k míru. Ale i když teď Turecko či wahhabistické monarchie později zkusí válku prodloužit, tento proces už byl uveden do chodu. NATO to balí a média obrací svůj zrak k jiným horizontům.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
