Jak fascinující věc! Totální kontrola nad živým organismem! – psycholog B. F. Skinner Korporativizace společnosti vyžaduje, aby populace přijala kontrolu autorit, a tak když psychologové a psychiatři začali poskytovat techniky, kterými by šlo lidi kontrolovat, začlenila do sebe korporatokracie i experty na duševní zdraví. Ve svém bestselleru Za hranice svobody a důstojnosti (1971) B. F. Skiner argumentuje, že svoboda a důstojnost jsou iluze, které překáží vědě, aby modifikovala chování, čímž, jak tvrdí, by mohla vytvořit lépe organizovanou a šťastnější společnost.

Během Skinnerovy největší slávy v 70. letech bylo anti-autoritářům jako Noam Chomsky („Spor proti B. F. Skinnerovi“) a Lewis Mumord jasné, že Skinnerův náhled na svět – na společnost ovládanou benevolentními posedlíky kontrolou – je pro demokracii neetický. Ve Skinnerově románu Walden dva (1948) říká jeho behavioristický hrdina: „Nebereme historii vážně,“ k čemuž Lewis Mumford odpovídá, „a není divu: pokud by člověk neznal historii, Skinnerové by mohli vládnout světu, jak Skinner sám ve své nenápadně podstrkované behavioristické utopii navrhuje.“

Jako student psychologie z této doby si pamatuji, jak jsem byl zahanben mlčením většiny psychologů k politickým dopadům skinnerismu a modifikací chování.

V polovině 70. let jako stážista v uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice jsem poprvé zažil techniky modifikace základů chování „přídělovou ekonomikou“. A bylo to tam, kde jsem také objevil, že anti-autoritáři zkouší udělat, co mohou, aby se ubránili modifikacím chování. George byl těžce depresivní anti-autoritář, který odmítal mluvit s personálem, ale z nějakého důvodu si vybral mě, aby se se mnou družil. Můj šéf, klinický psycholog, si mých interakcí s Georgem všiml a řekl mi, že bych mu měl dát příděl – cigaretu – abych odměnil jeho „prosociální chování“. Bránil jsem se snahou vysvětlit, že je mi 20 a Georgovi 50, a to by ho mohlo ponížit. Můj šéf mi však jemně pohrozil, že mě z oddělení vykopne. A tak jsem George požádal, o to, co jsem měl.

George, který bojoval se zombifikujícím účinkem těžkého zdrogování medikamenty se zazubil a řekl mi: „Stejně vyhrajeme. Dej mi tu cigaretu.“ Otevřeně před očima personálu George tu cigaretu vzal a pak ji strčil do kapsy u košile jiného pacienta a pak si prohlížel, jak personál opovržlivě potřásá hlavou.

Na rozdíl od Skinnera George nebyl „za hranicemi svobody a důstojnosti“. Anti-autoritáři jako George – kteří neberou vážně odměny a tresty kontrolou posedlých autorit – autoritářským ideologům odpírají takovéto modifikace chování vedoucí k naprosté dominanci.


Techniky modifikace chování autoritáře lákají

Pokud jste prošli úvodním kurzem psychologie, tak jste možná slyšeli o „klasickém upevňování podmíněných reflexů“ Ivana Pavlova a B. F. Skinnerově „operantním podmiňování“.

Příklad klasického Pavlovova podmiňování? Pes slyší zvonek ve stejnou dobu, kdy dostává jídlo; a pak se zvonek ozve i bez jídla, a stejně to u psa vyvolá slinění. Pár spoře oděných atraktivních děvčat s trochou mizerných piv a u mužů vyvolá pohled na ta podřadná piva sexuální slinění a koupí si je. Reklamní průmysl tohle klasické podmiňování využívá už dost dlouho.

A Skinnerovo operantní podmiňování? Odměny jako peníze vyvolají „pozitivní posílení“; odepření odměny vyvolá „negativní posílení“; a tresty, jako elektrické šoky, jsou ve skutečnosti označovány za „tresty“. Operantní podmiňování převažuje ve školní učebně, na pracovišti a při léčení duševně nemocných.

Skinner byl hluboce ovlivněn knihou Behaviorismus (1924) od Johna B. Watsona. Watson si počátkem 20. století vysloužil jistou proslulost prosazováním mechanických, rigidních, lásku postrádajících způsobů výchovy dětí. Sebevědomě tvrdil, že může vzít jakéhokoliv zdravého kojence a vzhledem k naprosté kontrole nad světem tohoto děťátka jej vycvičit na jakéhokoliv experta. Když Watson dosáhl 40. let života, začal s novou kariérou v reklamě u J. Waltera Thomsona.

Behaviorismus a konzumerismus – ty dvě ideologie, které ve 20. století nabyly nesmírné moci, jsou střiženy ze stejné látky. Prodejce, student, dělník a volič – na ty všechny se pohlíží z hlediska konzumerismu i behavioralismu stejným způsobem: pasivní objekty podmiňování.


Koho lze manipulovat nejsnadněji?

Ti, co v korporatokracii stoupají k moci, jsou posedlíci kontrolou, závislí na spřádání pavučin moci kolem lidských bytostí, a taková je i povaha takových autorit, které láká modifikace chování.

Alfie Kohn v Trestu odměnou (1993) na četných výzkumech dokumentuje, jak modifikace chování funguje nejlépe na závislých, bezmocných, dětinských, znuděných a institucionalizovaných lidech. A tak je to i u autorit, posedlých kontrolou jiných, ty vytváří děsivé pobídky, aby vykonstruovaly společnost, jenž vytváří závislé, bezmocné, dětinské, znuděné a institucionalizované lidi.

Mnohé z nejúspěšnějších aplikací modifikace chování zahrnovaly laboratorní zvířata, děti nebo institucionalizované dospělé. Podle teoretiků managementu Richarda Hackmana a Grega Oldhama v Práce překonstruovaná (1980): „Jedinci v každé z těchto skupin jsou nezbytně v mnoha věcech, které nejvíce chtějí a potřebují, závislí na jiných s mocí a jejich chování lze formovat obvykle relativně snadno.“

Podobně i výzkumník Paul Thorne hlásí v žurnálu International Management („Vhodné odměny,“ 1990), že aby se lidé chovali určitým způsobem musí být „v dostatečném nedostatku tak, aby odměny posilovaly žádoucí chování.“

To je také nejsnadnější při podmiňování u lidí, kteří nemají rádi, co dělají. Odměny fungují nejlépe u těch, kteří cítí odcizení ke své práci, jak tvrdí výzkumník Morton Deutsch (Spravedlnost v rozdělování, 1985). To pomáhá vysvětlit, proč děti označované za hyperaktivní trpící poruchou pozornosti (ADHD) se také chovají jako „normální“ i při nudných školních činnostech, když je za to platí (viz Thomas Armstrong Mýtus ADD dítěte, 1995). Spolu s tím Kohn nabízí výzkum ukazující, že odměny jsou už méně efektivní, když lidé dělají něco, co je nenudí.

V přehledu literatury o škodlivých účincích odměn dospívá výzkumník Kenneth McGraw k závěru, že odměny budou mít škodlivý účinek na výkon za dvojích podmínek: „Zaprvé když úkol je pro subjekt dostatečně zajímavý, že ty nabízené pobídky jsou už nadbytečným zdrojem motivace; zadruhé, když řešení úkolu je natolik mimo obzor, že kroky vedoucí k řešení nejsou okamžitě zjevné.“

Kohn také hlásí, že přinejmenším 10 studií ukazuje, že odměny fungují nejlépe u jednoduchých a předpověditelných úloh. A co u těch náročných? Ve výzkumu na předškolácích (pracujících za hračky), starších dětech (pracujících za známky) a dospělých (pracujících za peníze) byly vždy pominuty úkoly představující výzvu. Čím vyšší odměna, tím snadnější úkol byl zvolen; zatímco bez odměn mají lidské bytosti s větší pravděpodobností sklon přijímat výzvy.

Takže existují tedy vnitřní pobídky pro posedlíky kontrolou ve společnosti – být psychologem, učitelem, reklamním pracovníkem či managerem nebo jinou autoritou, která používá modifikace chování. Speciálně pro kontrolery, aby si užili nejvíce kontroly a dosáhli „opojení mocí“, je třeba, aby jejich subjekty byly dětinské, závislé, odcizené a znuděné.


Anti-demokratická povaha modifikace chování

Modifikace chování je z podstaty prostředkem kontroly lidí a tudíž podle Kohna, „ze své podstaty nepřátelská k demokracii, kritickému dotazování a volné výměně myšlenek mezi sobě rovnými účastníky.“

Pro Skinnera je veškeré chování kontrolováno zvnějšku a my ve skutečnosti nemáme svobodu a volbu. Behavioristé nahlíží na svobodu, volbu a vnitřní motivaci jako na iluzorní, nebo jak to nazývá Skinner jako na „fantomy“. Už v 70. letech odhalil Noam Chomsky Skinnerův nevědecký pohled na vědu, konkrétně Skinnerův názor, že vědě by se mělo zakázat zkoumat vnitřní stavy a vnitřní síly.

V demokracii mají občané svobodu myšlení a zkoumání sami pro sebe a jsou motivováni opravdu skutečnými – nikoliv fantomovými – vnitřními silami, včetně zvídavosti a touhy po spravedlnosti, vzájemnosti a solidaritě.

To, co je na behavioristech rovněž děsivé, je skutečnost, že jejich vnější kontrola může zničit vnitřní síly naší lidskosti, které jsou pro demokratickou společnost nezbytné. Výzkumník Mark Lepper utlumit vnitřní potěšení z kreslení magických znamení u menších dětí tím, že jim uděloval osobní certifikáty za vybarvení magických znamení. I jediná nebo jednorázová odměna za to, že dělali něco potěšujícího u nich mohla zničit zájem o to na celé týdny.

Modifikace chování může rovněž zničit naši vnitřní touhu po soucitu, která je pro demokratickou společnost nezbytná. Kohn nabízí několik studií ukazujících, že „děti, jejichž rodiče věří ve využití odměn k jejich motivaci, jsou méně kooperativní a méně štědré (ty děti) než jejich druhové.“ Děti matek, které spoléhají na hmatatelné odměny s menší pravděpodobností než jiné děti se doma o něco staraly či něco sdílely.

Jak se v demokratické společnosti děti stávají etickými a starostlivými dospělými? Potřebují si zažít historii, kdy se o ně někdo stará, bere je vážně a s respektem, z čehož si mohou brát příklad a oplácet to.

Dnes se profese duševního zdraví dostaly za hranice behaviorálních technologií kontroly. Teď diagnostikují nepoddajným batolatům hyperaktivní poruchu chování s nedostatkem pozornosti, vzdorovitou poruchu chování a bipolární poruchu a zkoušejí je kontrolovat silnými léky – sedativy. Zatímco velká farmakologie si přímo hrabe z předepisování těchto drog prachy, tak i celá ta korporatokracie požívá prospěch z toho, že profese duševního zdraví legitimizují podmiňování a kontrolu.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: truth-out.org

]]>