Politický redaktor německých novin Die Zeit ve sžíravém odsouzení přístupů „Davoské elity“ napsal pro New York Times článek útočící na „dva vzájemné rozpory v základech“ sociální demokracie. Jochen Bittner, který jednou měsíčně píše pro NYT, začal rozkladem německé Sociálně demokratické strany jako pro voliče nezajímavé, když vytyčil dva významné vnitřní „rozpory“.
V posledních volbách miliony rozhněvaných levicových voličů na místech jako Ruhgebiet, v německém ekvivalentu Rezavého pásu Ameriky (a Severních Čech a Severní Moravy (Slezska) u nás), najednou viděly, že stát má spoustu peněz pro jiné, ne však pro ně. Odpovědí pro takovéto kritiky od vůdců Sociální demokracie bylo to, že takové levicové kritiky onálepkovali jako „pravičáky“ a vytáhli ještě požadavky na podvolení se ještě liberálnějšímu pojetí ctností jako zřeknutí se národní identity a přijetí genderové politiky netradičního přístupu k pohlaví. To podnítilo další statisíce Sociálně demokratických voličů, aby uprchli k Alternativě pro Německo, která si ve volbách urvala skoro 13 procent.
Sigmar Gabriel, který byl před panem Schulzem šéfem Sociálních demokratů a který zůstal i do zformování nové vlády vicekancléřem to asi vystihl. Ten pro Der Spiegel napsal, že zkáza Demokratů ve Spojených státech ukazuje, „jak nebezpečné je zaměřit se na záležitosti postmodernismu.“ Dodal: „Když přijdete o dělníky v Rezavém pásu, tak tak vám hipsteři z Kalifornie už nějak moc neposlouží,“ že s nimi byste vyhráli celonárodní volby.
Ani u jeho vlastní strany ale není moc jasné, jak se s tím vyrovná. Když nemají ponětí, jak apelovat současně jak na berlínské hipstery, tak na průmyslové dělníky v Ruhrgebietu, tak pak nemůže vůbec překvapovat, že Sociálním demokratům chybí odvaha, aby se dobrali až ke kořenům současné mizérie. Potud, pokud se budou vyhýbat těm dvěma základním rozporům moderní sociální demokracie, tak bude ten pokles pokračovat. A je to tak správné.
Jak už ohlásil magazín Foreign Policy, pochod nového populismu vycházejícího jak z levice, tak z pravice, se valí Evropou, aniž by docházelo k jeho útlumu, kteří mnozí mainstreamoví neustále marně ohlašují.
Obraz situace, která se vynořuje, je jasný: Populistická hnutí postupně získávala voličstvo až do šokového roku 2016. Ale pokračovala v tom od té doby i nadále. Ač populistické strany měly v roce 2000 průměrný podíl 9,6 procenta a 17,2 procenta v roce 2008, tak např. teď jich je 24,6 procenta.
Pro časopis Zahraniční politika provedli studii dva členové Institutu za globální změnu Tonyho Blaira a z té je krásně vidět, jakou mají ti centro-levicoví, tj. sociální demokraté, hrůzu z masového odmítání jejich dlouhodobé politické ideologie „třetí cesty“.
Ale dost podobně jako centro-levicoví začínají dopadat i centro-pravicoví. A tak tento týden vydal Financial Times výzvu volající po novém „radikálním centrismu“, aby se nějak vyrovnali se zhnusením politikou ve stylu Blaira/Clitonů na současném Západě.
Jestli byl rok 2016 rokem šoku nad vítězstvím populistického nacionalismu, tak v roce 2017 se už stanovily bitevní linie, takže rok 2018 bude určitě prvním rokem skutečné války, v níž se střetnou tyto dva světové názory.
Zdroj: breitbart.com
