Povídačka o „koloniálním útlaku“ se hroutí: Slzy radosti v Zimbabwe, jelikož na půdu zabranou Mugabem se vracejí bílí farmáři
27. prosince 2017 Redakce AC24 Ze světa 12821 0
thumbnail
Když zimbabwský farmář Rob Smart naposledy opouštěl svůj pozemek, bylo to před hlavní pušky, nuceně vystěhovaný v červnu pohotovostní policií vyzbrojenou slzným plynem a útočnými puškami AK-47. Když se ve čtvrtek vracel, probíhalo to během slz radosti jeho bývalých zaměstnanců a jejich rodin, kteří byli také vyhnáni,

 

 

byl to oslavný návrat a první projev toho, že prezident, který nahradil Roberta Mugabeho, dostává svým slibům, že zastaví ilegální zabírání pozemků a obnoví vlastnická práva.

Když zimbabwský farmář Rob Smart naposledy opouštěl svůj pozemek, bylo to před hlavní pušky, nuceně vystěhovaný v červnu pohotovostní policií vyzbrojenou slzným plynem a útočnými puškami AK-47. Když se ve čtvrtek vracel, probíhalo to během slz radosti jeho bývalých zaměstnanců a jejich rodin, kteří byli také vyhnáni – byl to oslavný návrat a první projev toho, že prezident, který nahradil Roberta Mugabeho, dostává svým slibům, že zastaví ilegální zabírání pozemků a obnoví vlastnická práva.

Davy radujících se černých Zimbabwanů tohoto 71 letého pána skoro porazily, když se svými dvěma dětmi vystoupil ze svého auta a poprvé po šesti měsících vstoupil zase na svůj pozemek.

Na Smartův případ dohlédl Emmerson Mnangagwa, tehdejší viceprezident, který se doslechl o Smartově násilném vystěhování během investorské konference v Johannesburgu.

Mnangagwa se minulý měsíc stal prezidentem poté, co fakticky puč ukončil vládu 93 letého Mugabeho. V druhé polovině jeho 37 let u moci ekonomika Zimbabwe kolabovala, zvláště poté, kdy pod vlajkou post-koloniálních reforem zabrali tisíce komerčních farem bílým vlastníkům.

Vlastnictví půdy je jedním z nejcitlivějších politických témat v Zimbabwe. Kolonialisté zabrali tu nejlepší zemědělskou půdu a většina z ní zůstala v rukou bílých farmářů i po získání nezávislosti v roce 1980, když mnozí černoši skončili v podstatě jako bezzemci.

O dvacet let později dal Mugabe svolení k násilným invazím na mnohé bělochy vlastněné farmy, což ospravedlňoval jako nápravu nerovnováhy z koloniální éry.

Bílí farmáři si stěžovali, že lidé s dobrými konexemi zneužili státních bezpečnostních sil, aby je vyhnali z jejich farem, občas i uprostřed sklizně, což pokračovalo i poté, co Mugabeho vláda před asi čtyřmi lety vyhlásila, že s tím zabíráním pozemků se už skončilo.

„Jsme radostí bez sebe. Mysleli jsme, že se toho dne už nikdy nedočkáme,“ řekl Reuters Smartův syn Darryn.

„Návrat na tuto farmu vrátil nejen nám, ale celé zdejší komunitě naději, že teď je to už nové Zimbabwe, nová země.“

Ta povídačka o „koloniálním útlaku“ se nám hroutí přímo před očima.

Profesor Bruce Gilley z Portland State University nedávno vydal v akademickém žurnálu Third World Quarterly sídlícím v Londýně revidovaný odborný článek nazvaný, „Obhajoba kolonialismu“.

Jak profesor Gilley ve svém článku napsal:

Tvrzení, že kolonialismu je vždy a vždy byl špatný, je třeba znovu promyslet ve světle hrozných lidských obětí století anti-koloniálních režimů a politik. Tato obhajoba je o opětovném zamyšlení se nad minulostí Západního kolonialismu zrovna tak jako nad tím, jak vylepšit budoucnost. Patří k ní potvrzení toho, že nejpřednější jsou lidské životy, univerzální hodnoty a sdílená odpovědnost – civilizační mise bez kvót strachu – která v průběhu epizod Západního kolonialismu vedla ke zlepšení životních podmínek pro lidi ve Třetím světě. Patří k tomu i poučení, jak přínos tohoto prospěchu znovu odblokovat. Západní i nikoliv Západní země by měly oprášit osvědčené koloniální nářadí a terminologii jako součást svého odhodlání zařídit tam efektivní vládu a mezinárodní pořádek.

[…]

Sébe zadokumentoval, jak se zakladatelské osobnosti Západního kolonialismu v Africe (jako Livingstone v Zambii, Lugard v Nigérii a de Brazza v Kongu) v těchto zemích dnes zase těší obrodě svého oficiálního i společenského uznání, když už romantizace před-koloniálního světa a zklamání z post-koloniálního způsobu vlády ztratila svůj žár. Jak se zeptal jeden mladý muž v ulicích Kinshasy Van Reybroucka (který to popsal ve své průlomové knize o Kongu z roku 2010): ‚Jak ještě dlouho budeme muset trpět tou svou nezávislostí? Kdy se konečně ti Belgičané vrátí zpět?‘

[…]

Anti-koloniální kritici zjednodušeně tvrdili, že kolonialismus byl, Hopkinsovými slovy ‚vnucení cizí moci postrádající jakoukoliv legitimitu u lidu.‘ Evropský kolonialismus však byl až do velice pozdního stadia vysoce legitimní, a to z dobrých důvodů. Miliony lidí se samy stěhovaly do blízkosti oblastí, kde se koloniální vláda uplatňovala intenzivněji, posílali děti do koloniálních škol a nemocnic, plnili více než své povinnosti ve spolupráci s koloniální vládou, kdy hlásili zločiny koloniální policii, snaživě migrovali z ne-kolonizovaných oblastí do těch kolonizovaných, bojovali s nasazením v koloniálních armádách a účastnili se koloniálního politického procesu – kdy to vše byly značně dobrovolné činnosti. Ve skutečnosti rychlé šíření a trvanlivost Západního kolonialismu s jen naprosto nepatrnou nutností nasazovat sílu v poměru k těm obrovských populacím a rozlohám dotčených oblastí už poskytuje na první pohled zjevný doklad toho, že jeho přijímání dotčenou populací bylo v porovnání s dostupnými alternativami upřednostňováno. Ti ‚uchovatelé‘, ‚zařizovatelé‘ a ‚kolaboranti‘ s kolonialismem, jak ukazuje Abernethy, vysoce přečíslovali ty ‚odporující‘, a to přinejmenším až do velice pozdního období: ‚Ty imperiální expanze často nebyly jen důsledkem Evropského tlaku, nýbrž v tom byl i tah natěšených domorodců.‘

[…]

Je těžké přecenit zkázonosný efekt globálního anti-kolonialismu na domácí i zahraniční záležitosti po II. světové válce. V zemích řádil anti-kolonialismus, jelikož národní elity mobilizovaly negramotné složky obyvatelstva apely na zničení tržních ekonomik, pluralistických a ústavních politických uspořádání a racionálního politického procesu evropských kolonizátorů. V našem ‚věku odprošování‘ za spáchané hrůzy je až příliš podezřelé ticho, ve kterém chybí pokání za ty hrůzy, které na lidi Třetího světa dolehly pod bojovníky proti kolonialismu.

Chmurná zpráva Světové banky v roce 1996 uvedla: ‚Téměř všechny africké země zažily během uplynulých 30 let systematickou regresi svých výrobních kapacit; většina měla v době získání nezávislosti lepší produkční kapacity, než jaké má dnes.‘ Ta ztráta produkčních kapacit v těch státech nebyla nic podružného; znamenalo to, že kvůli tomu zemřely desítky milionů lidí.

[…]

Jak uvádí Burton a Jennings: ‚Asi tak v prvním desetiletí po získání nezávislosti vlády ve Východní Africe buď zcela přijaly, nebo jen vhodně adaptovaly jak administrativní struktury, tak ideologické koncepty od svých koloniálních předchůdců, aby vytvořily dost úspěšné formy vlády – přinejmenším podle regionálních standardů.‘ Ve většině případů ty nově nezávislé vlády zase najaly koloniální byrokraty a policisty.

[…]

Přes veškerý ten pokřik o ‚vykořisťování‘ stal se tento kolonialismus pro imperiální mocnosti nejspíš finanční ztrátou. Ekonom ze Standfordu Richard Hammond razí termín ‚neekonomický imperialismus‘ k popisu způsobů, kterými evropské mocnosti uvízly, ale z neekonomických důvodů se stejně ještě držely v ruinujícím, nákladném kolonialismu, na který doplácely. Také proto se pak svých kolonií tak snadno vzdaly, jak ukázal např. Wu na příkladu toho, jak se Holandsko vzdalo Tchaj-wanu. Přínosy z impéria byly značně rozptýlené, avšak náklady na něj úzce směřovaly ke koloniální mocnosti. Jak napsal Kaplan: ‚Skutečným problémem imperialismu není to, že je zlý, ale spíše to, že je příliš nákladný a tudíž je pro zemi, jako jsou Spojené státy, velice problematickou velkou strategií.‘

[…]

Hechter, aby vymyslel pobídky k řešení takového problému, volal po ‚trhu s nadnárodními vládami‘, který bychom mohli méně eufemisticky nazvat ‚kolonialismus k pronájmu.‘ Koloniálním státům by se platilo za jejich služby, což by poskytovalo důležitou motivaci pro jejich úspěch. Takováto smluvní motivace by rovněž posílila souhlas během periodických projednávání nových smluvních podmínek.

Ač to byla akademická studie, tak ji levičáci začali považovat za kacířství, Gilley byl označen za „vyznavače bílé nadřazenosti“ a jeho článek byl z Thir World Quarterly stažen, když byl časopis zaplaven teroristickými výhrůžkami.

Zimbabwe nám ukazuje, co se stane, když se do praxe zavede komunismem tažená anti-koloniální „dekolonizace“.

Otázkou ovšem je, budou-li tomu lidé věnovat pozornost.

Chris Menahan

Zdroj: informationliberation.com

 
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte

Facebook komentáře
Komentáře registrovaných uživatelů

Napište vlastní názor