3. října 2012 spustily turecké ozbrojené síly opakované minometné bombardování území Sýrie. Tato vojenská akce, kterou turecká vojska použila, aby jí pohodlně zřídila desetikilometrové pásmo nikoho jako „nárazníkovou zónu“ uvnitř Sýrie byla reakcí na údajné zabití několika tureckých civilistů syrskými ozbrojenými silami u hranice. Široce se spekuluje, že ten syrský minometný granát, co zabil pět tureckých civilistů, mohly také vypálit Turky podporované síly opozice, aby Turecku poskytly záminku k vojenským operacím, ve vojensko-zpravodajském žargonu je to operace ‚pod falešnou vlajkou. (1) Turecký ministr zahraničí přátelský k Muslimskému bratrstvu – tajemný Ahmed Davutoglu – je v této vládě hlavním architektem turecké strategie sebeobrany pomocí svržení svého bývalého spojence Bashara Al-Assada v Sýrii. (2)

Podle jedné zprávy se Turecko pod touto vládou pod islamistickým sunnitským ministerským předsedou Recep Tayyip Erdoğanem a jeho stranou AKP, co je pro Muslimské bratrstvo, už od roku 2006 stává centrem Globálního Muslimského bratrstva. (3) Dobře informovaný istanbulský zdroj dává tuto zprávu do souvislosti s předchozími tureckými volbami, kdy Erdoganova AKP dostala „příspěvek“ 10 miliard dolarů od Saúdské monarchie, srdce světa džihádistického Salafismu v přísně fundamentalistickém hábitu wahabismu. (4) Už od 50. let, kdy CIA převezla vůdčí členy egyptského Muslimského bratrstva v exilu do Saúdské Arábie, dochází k fúzi mezi Saúdskou větví wahabitismu a agresivním džihádistickým fundamentalismem tohoto Bratrstva. (5)

Tureckou reakcí na jediný syrský minometný granát, který vyvolal okamžitou syrskou omluvu za tento incident, hraničí s plnocennou válkou mezi oběma národy, které byly až do loňska historicky, kulturně, ekonomicky i nábožensky nejužšími spojenci.

Aby nebezpečí této války bylo ještě vážnější, je Turecko řádným členem NATO, jehož charta výslovně uvádí, že útok proti jednomu státu NATO je útokem proti všem. Skutečnost, že jaderně vyzbrojené Rusko a Čína učinily z obrany režimu syrského Bashara al-Assada strategickou prioritu, činí perspektivu Světové válku daleko bližší, než by si kdokoliv z nás přál vůbec představit.

V prosinci 2011 analýza konkurujících si sil v tomto regionu od bývalého analytika CIA Philips Giraldiho učinila následující přesný postřeh:

NATO se už tajně zapojilo do Syrského konfliktu spolu s Tureckem fungujícím jako zástupce US. Ministr zahraničí Ankary Ahmet Davutoglu otevřeně přiznal, že jeho země je připravena na invazi, jakmile se to dohodne mezi Západními spojenci. Intervence by spočívala na humanitárních principech ochrany civilního obyvatelstva vycházejících z doktríny „odpovědnosti k ochraně“, která se vzývala i při ospravedlnění Libye. Turecké zdroje naznačují, že intervence začne vytvořením nárazníkové zóny podél turecko-syrské hranice, a ta se pak rozšíří až k Aleppu, největšímu a nejkosmopolitnějšímu městu v Sýrii, které bude tím korunním klenotem, na který se zaměřují osvobozenecké síly opozice.

Na turecké vojenské základny u Iskenderum na syrských hranicích přilétají NATO nepovšimnuté vojenské letouny s dodávkami zbraní z bývalých arzenálů Muammara Kaddáfího stejně jako i s dobrovolníky od Libyjského přechodné národní rady, kteří mají zkušenosti s tím, jak vrhat místní dobrovolníky proti vycvičeným vojákům, což je dovednost získaná při střetech s Kaddáfího armádou. Iskenderum je rovněž sídlem Svobodné syrské armády, tj. ozbrojeného křídla Syrské národní rady. Cvičitelé od francouzských a britských speciálních sil jsou také na místě, aby syrským rebelům pomáhali, zatímco US Síly speciálních operací CIA poskytují komunikační vybavení a zpravodajství k pomoci záležitostem rebelů, čímž těmto bojovníkům umožňují se vyhýbat soustředěním syrských vojsk. (6)

Jen málo pozornosti bylo věnováno faktu, že ve stejný den, kdy Turecko zahájilo svou nepřiměřenou reakci ve formě vojenského útoku na syrské území, který ještě trvá, když to píšu, tak Izraelské obranné síly (IDF) provedly to, co byla zjevně akcí na odvedení syrské pozornosti od Turecka a na vyvolání strachu z hororového scénáře války na dvou frontách zrovna takové, s jakou se v obou světových válkách potýkalo Německo. IDF provedly významná soustředění vojsk na strategických Golandských výšinách rozkládajících se na hranicích obou zemí, které jsou od války v roce 1967, kdy si je Izrael zabral, ohniskem napětí. (7)

Je kuriózní, že rozvíjející se nová fáze přímé zahraniční vojenské intervence Tureckem podporovaným de facto izraelským pravicovým režime Netanyahua, docela dobře probíhá podle rozpisu scénáře vytčeného prominentním washingtonským neo-konzervativním mozkovým trustem (think tank) Brookingským institutem. V jejich strategickém bílém listě z března 2012 Záchrana Sýrie: Hodnocení možností změny režimu brookingští stratégové předložili plán na zneužití tzv. humanitárních starostí o civilní oběti, stejně jako v Libyi v roce 2011, aby ospravedlnili agresivní vojenskou intervenci do Sýrie, což je cosi, co se dříve nedělalo. (8)

Zpráva z Brookingu uvádí následující scénář:

Izrael by mohl umístit vojska na Golandských výšinách nebo k nim, což když učiní, tak by mohl odklonit síly režimu od potlačování opozice. Toto postavení by mohlo také v Assadově režimu vyvolat strach z války na více frontách, zvláště když bude Turecko ochotno dělat na svých hranicích to samé, a když bude syrská opozice neustále vyživována trvalou dietou zbraní a výcviku. (9)

A vypadá to, že přesně tohle se rozvíjí v prvních dnech října 2012. Autoři Brookingské zprávy jsou propojeni s některými z nejprominentnějších neo-konzervativních válečných jestřábů, co byli za Bush-Cheneyho válkou s Irákem. Jejich sponzor Sabanovo středisko pro středovýchodní politiku má ve svých řadách i současné zahraničně politické poradce republikánského pravicového kandidáta Mitta Romneyho, který je otevřeně upřednostňovaným kandidátem izraelského Netanyahua.

Brookingské Sabanovo středisko pro středovýchodní politiku, které vydalo tuto zprávu, je výtvorem svého hlavního donátora Haima Sabana – izraelsko-amerického mediálního miliardáře, který rovněž vlastní i německého mediálního giganta Pro7. Haim Saban otevřeně projevuje své záměry přes svou filantropii protlačovat speciální izraelské zájmy. New York Times jednou Sabana nazval „neúnavného roztleskávače za Izrael.“ Saban stejnému listu v interview z toku 2004 řekl: „Jsem člověk, kterému jde jen o jednu věc, a tou věcí je Izrael.“ (10)

Ti učenci u Sabana stejně jako v jeho správní radě mají jasné zaujetí pro neo-konzervatismus a pro stranu Likud. Patřil k nim a patří Shlomo Yanai, bývalý šéf vojenského plánování Izraelských obranných sil; Martin Indyk, bývalý americký velvyslanec v Izraeli a zakladatel pro-izraelského Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku (WINEP), hlavní politický lobbyista za Likud ve Washingtonu. K hostujícím členům patří Avi Dicter, bývalý šéf izraelského Shin Bet; Yosef Kupperwasser, bývalý šéf Výzkumného oddělení zpravodajské služby velitelství Izraelských obranných sil. K rezidentním učencům patří i Bruce Riedel, po 30 let expert CIA pro Střední východ a Obamův poradce pro Afghánistán (11), Kenneth Pollack, další expert CIA na Střední východ, který byl zapleten do izraelského špionážního skandálu, když byl ještě činitelem národní bezpečnosti u Bushovy administrativy. (12)

Proč by se měl Izrael chtít zbavit „nepřítele, kterého zná“, Bashara al-Assada, kvůli režimu kontrolovanému Muslimským bratrstvem? To by pak izraelská bezpečnost zjevně už ohrožená objevením se režimu Muslimského bratrstva zastávajícího tvrdou linii v Egyptě na jihu měla i Sýrii na severu a brzy snad i v Jordánsku.


Geopolitická dimenze

Významnou otázkou, kterou si je třeba v tomto okamžiku položit, je, co by mohlo spojovat dohromady Izrael, Turecko a Katar do nesvaté aliance na jedné straně a Assadovu Sýrii, Irán, Rusko a Čínu na straně druhé, aby šly do tak smrtelné konfrontace kvůli politické budoucnosti Sýrie? Jednou z možných odpovědí je energetická geopolitika.

To, co bude třeba v geopolitických hodnoceních Středního východu ještě plně docenit, je dramatický nárůst důležitosti kontroly zemního plynu pro budoucnost nejen zemí produkujících plyn na Středním východě, ale i v EU a v Eurasii včetně Ruska jako výrobce a Číny jako spotřebitele.

Zemní plyn se rychle stává volbou „čisté energie“ jako náhrady za uhlí a výroby elektřiny z jádra po celé Evropské unii, zvláště od německého rozhodnutí odstavit po Fukušimské katastrofě jaderné elektrárny. Plyn je považován za daleko k „prostředí přívětivější“ z hlediska tzv. „uhlíkové stopy“. Jediným realistickým způsobem pro vlády EU od Německa přes Francii až po Itálii a Španělsko, jak by mohly dodržet EU závazky k redukci CO2 do roku 2020, je velký přechod ke spalování plynu místo uhlí. Plyn snižuje emise CO2 o 50-60% oproti uhlí. (13) Vzhledem k tomu, že ekonomické náklady jsou při využití plynu místo větru či dalších alternativních forem energie dramaticky menší, stává se v EU plyn rychle tou energií, po které je poptávka a objevuje se tu největší vynořující se trh s plynem na světě.

Ohromné zdroje plynu objevené v Izraeli, v Kataru a v Sýrii v kombinaci s objevením se EU jako největšího potenciálního světového spotřebitele zemního plynu dohromady zasazují semena současného geopolitického střetu o Assadův režim.


Syrsko-iránsko-irácký plynovod

V červenci 2011, když už byly destabilizační operace států ze Zálivu a NATO proti Assadově Sýrii v plném proudu, vlády Sýrie, Iránu a Iráku podepsaly historickou energetickou dohodu o plynovodu, které si z větší části zprávy CNN o nepokojích v Sýrii nevšímaly. Plynovod měl perspektivně stát 10 miliard dolarů a jeho dokončení mělo trvat tři roky, a ten by vedl z iránského přístavu Assalaouyeh od jiho-perského těžebního pole v Perském zálivu do Damašku v Sýrii přes irácké území. Irán nakonec plánuje pak toto potrubí protáhnout z Damašku ke středozemnímu přístavu v Libanonu, odkud by byl dodáván na trhy v EU. Sýrie by nakupovala iránský plyn ještě navíc k současné dohodě s Irákem o nákupu iránského plynu z iránského jiho-perského těžebního pole.

Jižní Persie, jejíž zásoby plynu leží v ohromném těžebním poli, které je rozděleno mezi Katar, Irán a Záliv je, se považuje za největší jednotlivé naleziště plynu. (14) De facto by to byl šiítský ropovod z šiítského Iránu přes tu část Iráku, kde je šiítská většina, do k šiítům přátelské alawitské Sýrie Al-Assada.

Co dodává této geopolitické hře na dramatičnosti je i fakt, že jiho-perské pole se nachází vmáčklé doprostřed územního dělení v Perském zálivu mezi šiítský Irán a sunnitský salafistický Katar. Katar je rovněž zrovna komunikačním střediskem pro  americké centrální velitelství Pentagonu, ústředím Centrály Letectva Spojených států, č. 83 Expediční letecké skupiny Královského letectva Velké Británie a 379. Letecké expediční perutě amerického Letectva. Stručně o Kataru, navíc kromě toho, že vlastní a hostí anti-Assadovskou TV stanici Al-Jazeera, která vysílá anti-syrskou propagandu po celém Arabském světě, lze říci i to, že Katar je úzce spjat s USA a NATO vojenskou přítomností v Zálivu.

Katar má zjevně jiné plány se společným Jiho-perským polem než se spojovat s Iránem, Sýrií a Irákem v kolektivním úsilí. Katar nemá žádný zájem na úspěchu iránsko-irácko-syrského plynového potrubí, které by bylo zcela nezávislé na dopravních cestách z Kataru nebo Turecka na otvírající se trhy EU. Ve skutečnosti dělá vše, co může, aby to sabotoval, včetně toho, že vyzbrojuje banditské bojovníky syrské „opozice“, z nichž mnozí jsou džihádisté poslaní sem z jiných zemí včetně Saúdské Arábie, Pákistánu a Libye.

Tím, co dále přidává Kataru na rozhodnosti zničit syrsko-iránsko-iráckou spolupráci v plynu, je objev ze srpna 2011 provedený syrskými prospektorskými společnostmi, že obrovské naleziště plynu je v Qara u hranic s Libanonem a u Rusy pronajatého přístavu válečného námořnictva Tarsus na syrském středomořském pobřeží. (15) Jakýkoliv export syrského nebo iránského plynu do EU by šel přes s Rusy spojený přístav Tarsus. Podle informovaných alžírských zdrojů ty nové objevy syrského plynu, ač je vláda v Damašku zlehčuje, jsou považovány za rovnocenné či větší než ty v Kataru.

Dobře obeznámený analytik Asia Times Pepe Escobar v nedávném článku poukázal, že Katarský plán volá po exportu svých obrovských plynových rezerv přes Jordánský záliv Aqaba, a v této zemi je hrozba Muslimského bratrstva hrozícího diktatuře krále také hrozivá. Katarský emír zjevně uzavřel s Muslimským bratrstvem dohodu, v níž podporuje jejich mezinárodní expanzi oplátkou za mírový pakt doma v Kataru. Režim Muslimského bratrstva v Jordánsku a i v Sýrii podporovaný Katarem by náhle a rozhodně změnil celou geopolitiku světového trhu s plynem ve prospěch Kataru a na úkor Ruska, Sýrie, Iránu a Iráku. (16) Byl by to rovněž omračující poškozující úder zasazený Číně.

Jak poukazuje Escobar: „Je jasné, kam Katar směřuje: k zabití dohody o iránsko-irácko-syrském plynovodu za 10 miliard dolarů, která byla uzavřena, i když už probíhalo syrské povstání. Zde vidíme Katar v přímé konkurenci jak s Iránem (jako producentem) a Sýrií (jako místem určení), tak v menší míře i s Irákem (jako tranzitní zemí). Stojí za to si vzpomenout, že jak Teherán, tak Bagdád jsou tvrdě proti změně režimu v Damašku.“ Ještě dodává: „Dojde-li ke změně režimu v Sýrii – za pomoci Katarem zosnované invaze – tak se z hlediska tohoto Plynovodystánu situace velice ulehčí. Je více než pravděpodobné, že post-Assadovský režim Muslimského bratrstva (MB) by více než uvítal katarský plynovod. A to by velice usnadnilo i jeho protažení do Turecka.“ (17)


Plynové dilema Izraele

To, co dále komplikuje celý ten obraz, je nedávný objev obrovských zdrojů zemního plynu u izraelského pobřeží.

Plynové těžební pole Tamar u severního pobřeží Izraele by mělo podle předpokladů dávat Izraeli plyn k využití už koncem roku 2012. Tento dramatický objev ohromného naleziště zemního plynu z konce roku 2010 u pobřeží Izraele měnící hru se nachází v místě, které geologové nazývají Levantian čili Levantinská pánev. V říjnu 2010 objevil Izrael ohromné „super-gigantické“ plynové pole u pobřeží toho, co vyhlašuje za svou Exkluzivní ekonomickou zónu (EEZ). (18)

Toto pole je asi 84 mil západně od přístavu Haifa a je tři míle hluboko. Nazývají ho Leviathan podle té biblické nestvůry. Tři izraelské energetické společnosti ve spolupráci s Noble Energy z texaského Houstonu oznámily původní odhad, že toto pole obsahuje 16 bilionů kubických stop plynu – což z něj činí největší světové hlubokomořské naleziště plynu nalezené v tomto desetiletí, což ještě více diskredituje to teoretizování o „peak oilu“, že planeta zažije dramatický trvalý nedostatek ropy, plynu a uhlí. Abychom tato čísla předvedli v nějaké perspektivě, zásoby tohohle jediného ložiska plynu Leviathan by stačily k zásobování Izraele plynem na 100 let. (19)

Energetická soběstačnost státu Izrael unikala už od jeho založení v roce 1948. Hojné průzkumy ropy a plynu, které byly opakovaně prováděny, měly jen ubohé výsledky. Na rozdíl od energeticky bohatých arabských sousedů to vypadá, že Izrael neměl štěstí. Pak v roce 2009 izraelsko-texaské výzkumné partnerství Noble Energy objevilo ložisko Tamar v Levantinské pánvi asi 50 mil západně od izraelského přístavu Haifa s odhadnutými 8,3 tcf (biliony kubických stop) přírodního plynu nejlepší kvality. Tamara byla v roce 2009 největším objevem zemního plynu.

Zdroj: Jerry Gordon, newenglishreview.org 2011

Izrael objevil ohromné naleziště plynu v Levantinské pánvi s Noble Energy. Zdroj: Mapa Noble Energy viz výše.

\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_\\\_

Až dosud byly celkové rezervy izraelského plynu odhadnuty na pouhých 1,5 tcf. Vláda odhaduje, že jediné Izraelem provozované těžní pole Yam Tethy, které dodává kolem 70 procent zemního plynu pro tuto zemi, bude do tří let vyčerpáno.

S Tamar vypadá výhled ale značně lépe. Potom jen rok po Tamar to samé konsorcium vedené Noble Energy narazilo na největší naleziště plynu v deset let dlouhé historii Leviatanu v té samé Levantinské geologické pánvi. Současné odhady jsou takové, že pole Leviathan obsahuje přinejmenším 17 tcf plynu. Izrael přechází během pouhých měsíců z hladu po plynu do úplného plynobraní. (20)

Nyní se ale Izrael potýká se strategickým a velice nebezpečným dilematem. Izrael přirozeně není vůbec šťastný z toho, když vidí al-Assadovu Sýrii, jak se druží s jeho arci-nepřáteli Íránem a Irákem a Libanonem, aby vytlačovaly izraelský export plynu z trhů EU. To by mohlo vysvětlit, proč se Netanyahuova izraelská vláda hrabe do Sýrie k anti-Assadovským silám. Ovšem vláda Muslimského bratrstva v Sýrii vedená organizací kolem Mohammeda Shaqfaha by Izrael postavila před daleko více nepřátelskou vládu u jejich souseda, než jak je teď po převratu Muslimského bratrstva vůči Izraeli nepřátelský režim egyptského prezidenta Mohameda Morsiho na jejich jižní hranici.

Není žádným tajemstvím, že mezi Netanyahuem a Obamovou administrativou panuje animozita hraničící s nenávistí. Obamův Bílý dům a americké ministerstvo zahraničí otevřeně na Středním východě podporují změny režimů Muslimským bratrstvem. Schůzka Hillary Clinton s tureckým Davutoglu letos v srpnu byla údajně zaměřena na to, aby postrčila Turecko k eskalaci vojenské intervence do Sýrie, ale bez přímé podpory USA kvůli americké volební politice, která se chce vyhnout novému debaklu na Středním východě. (21)

Zástupce šéfa štábu ministerstva zahraničí Huma Abedina obvinilo několik republikánských kongresmanů z vazeb na organizace kontrolované Muslimským bratrstvem. Dalia Mogahed Obamou jmenovaný člen Poradního výboru pro partnerství založeného na víře a sousedství a zároveň člen US poradního sboru Ministerstva domácí bezpečnosti je otevřeně spjatý s Muslimským bratrstvem a je to otevřený nepřítel Izraele stejně jako volá po svržení syrského al-Assada. (22) Obamův Washington určitě vypadá, že otevřeně v dostizích o kontrolu toků plynu na Středním východě vsadil na koně Muslimského bratrstva.


A co ruská role?

Washington se vydal na krátkodobou procházku po tenkém ledě v naději, že smrtelně oslabí al-Assada, aniž by se do toho přímo zapojil. Rusko za svou stranu hraje roli mrtvého brouka ve hře, ve které má na budoucnost ty nejúčinnější geopolitické páky – o roli vedoucího dodavatele zemního plynu pro EU. Letos ruský státem vlastněný Gazprom začal dodávat ruský plyn do severního Německa přes severní větev plynovodu pod Baltickým mořem z přístavu u St. Peterburku. Nyní je pro budoucí roli Ruska jako dodavatele plynu EU strategicky důležitá schopnost hrát strategickou roli při průzkumu nově objevených plynových rezerv u jejich bývalého klientského státu ze Studené války u Sýrie. Moskva už dlouho prosazovala zapojení se do jižní větve plynovodu do Evropy jako alternativy k washingtonskému plynovodu Nabucco, který je konstruován tak, aby z téhle hry Moskvu vyšoupl ven. (23)

Gazprom je už největším dodavatelem zemního plynu do EU. Gazprom se Severní větví a další plány na plynovody zvýšil své dodávky plynu Evropě letos o 12% na 155 miliard kubických metrů. Ten nyní kontroluje 25% celkového trhu s plynem v Evropě a jeho záměrem je dosáhnout 30% s dokončením Jižní větve a dalších projektů.

Rainer Seele, předseda německé Wintershall, partnera Gazpromu u Severní větve, nastínil geopolitické myšlení, jaké je za rozhodnutím o připojení k Jižní větvi: „V globální konkurenci proti asijským zemím o suroviny zajistí Jižní větev, podobně jako ta Severní, přístup k energetickým zdrojům, které jsou pro naši ekonomiku vitálně důležité.“ Ale spíše než na Asii spočívá skutečné zaměření na Jižní větev na Západu. Probíhající bitva mezi ruskou Jižní větví a Washingtonem podporovaným Nabucco je intenzivně geopolitická. Vítěz získá v budoucím politickém terénu Evropy výraznou výhodu. (24)

Nyní se objevila nová hlavní možnost jako hlavního zdroje Ruskem spravovaných toků plynu do EU ze Sýrie. Pokud al-Assad přežije, bude Rusko v pozici zachránce, co bude hrát rozhodující roli při rozvoji a průzkumu syrského plynárenství. Izrael, když bude Rusko také hrát s nejvyšší kartou v této hře, by se teoreticky mohl posunout zpět do rusko-syrsko-irácko-iránského plynového konsorcia, kde by Izrael a Irán dosáhli určitého mudus vivendi ohledně jaderných a jiných problémů, což by nebylo nemožné v politické konstelaci, která se v Izraeli změní po nadcházejících volbách. Turecko, ve kterém v současnosti probíhá těžký vnitřní boj mezi Davutoglu a prezidentem Gülem na jedné straně a Erdoganem na straně druhé, je v současnosti s plynem pro svůj průmysl zhruba ze 40% závislé na ruském Gazpromu. Pokud Davutoglu se svou frakcí prohraje, mohlo by Turecko v tomto regionu hrát daleko konstruktivnější roli jako tranzitní země pro syrský a íránský plyn.

Bitva o budoucí kontrolu Sýrie probíhá v srdci nesmírné geopolitické války a v poryvech války. Její výsledky budou mít nesmírné důsledky jako pro světový mír, tak pro ty nekonečné války a konflikty a masakry. Člen NATO Turecko si hraje s ohněm, stejně jako Katarský emír spolu s izraelským Netanyahu a členy NATO jako Francie a USA. Zemní plyn je velice vznětlivá látka, a ta pohání tuhle šílenou tahanici o energii v tomto regionu.

F. William Engdahl je autorem Mýty, lži a ropné války.

Poznámky

[1] Reuters, Turkish artillery strikes on Syria continue for second day: Several Syrian soldiers killed in overnight attack; Turkey launched artillery strikes after mortar bomb fired from Syria killed five Turkish civilians, October 4, 2012. Accessed in http://www.haaretz.com

[2] Hüsnü Mahalli, Davutoglu Betting on the Fall of Assad, Al Akhbar English, August 7, 2012, accessed in http://english.al-akhbar.com.

[3] Steven G. Merley, Turkey, the Global Muslim Brotherhood, and the Gaza Flotilla, Jerusalem Center for Public Affairs, 2011, accessed in http://www.jcpa.org/text/Turkey\\\_Muslim\\\_Brotherhood.pdf. See also for more ties between Erdogan’s Turkish AKP and the Musllim Brotherhood, GlobalMB, Syrian Ambassador Names Associate Of Turkish Prime Minister As Muslim Brotherhood Leader, May 25, 2011, accessed in http://globalmbreport.org/?p=4496

[4] The figure of $10 billion was relayed in a private discussion with the author by a Turkish businessman and political figure who asked to remain anonymous. Indian diplomats, including H.E. Gajendra Singh, former Ambassador to Ankara, have independently confirmed Saudi funding of the Turkish AKP. Presumably like most $10 billion cash grants, it came with heavy strings attached from Riyhad.

[5] F. William Engdahl, Salafism+CIA: The winning formula to destabilize Russia, the Middle East, Voltairenet.org, 13 September, 2012, accessed in http://www.voltairenet.org/article175801.html

[6] Philip Giraldi, NATO vs Syria, December 19, 2011, The American Conservative, accessed in

http://www.theamericanconservative.com/articles/nato-vs-syria/.

[7] Linda Gradstein, Israel fears Syrian violence spilling over Golan Heights border, October 4, 2012, accessed in http://news.nationalpost.com/2012/10/04/israel-fears-syrian-violence-spilling-over-golan-heights-border/

[8] Daniel Byman, Michael Doran, Kenneth Pollack, and Salman Shaikh, Saving Syria: Assessing Options for Regime Change, The Brookings Institution, Washington D.C., March 2012, accessed in http://www.scribd.com/doc/108893509/BrookingsSyria0315-Syria-Saban

[9] Ibid., p. 6.

[10] Andrew Ross Sorkin, Schlepping to Moguldom, September 5, 2004, accessed in

http://www.nytimes.com/2004/09/05/business/yourmoney/05sab.html; see also Source Watch, Haim Saban, accessed in

http://www.sourcewatch.org/index.php?title=Haim\\\_Saban.

[11] M. J. Rosenberg, AIPAC Cutout: The Rise & Fall Of The Washington Institute For Near East Policy, Talking Points Memo (TPM), 11 April 2010, accessed in http://cosmos.ucc.ie/cs1064/jabowen/IPSC/php/art.php?aid=126218

[12] Nathan Guttman, Bush officials subpoenaed in AIPAC trial, Jerusalem Post, March 13, 2006, accessed in http://www.jpost.com/International/Article.aspx?id=15860

[13] Alexander Medvedev, Role of Gas in a Sustainable Energy Future, 2nd Ministerial Gas Forum, Doha, Qatar, 30 November, 2010.

[14] Hassan Hafidh and Benoit Faucon, Iraq, Iran, Syria Sign $10 Billion Gas-Pipeline Deal, The Wall Street Journal, July 25, 2011, accessed in http://online.wsj.com/article/

[15] Daily Star, Syria Announces Gas Discovery, August 17, 2011, accessed in http://www.naturalgasasia.com/syria-homs-gas-discovery.

[16] Pepe Escobar, Why Qatar Wants to Invade Syria, Asia Times, September 27, 2012, accessed in http://www.atimes.com/atimes/Middle\\\_East/NI28Ak03.html.

[17] Ibid.

[18] F. William Engdahl, The New Mediterranean Oil and Gas Bonanza – Part 1: Israel’s Levant Basin—a new geopolitical curse?, VoltaireNet.org, 20 February, 2012, accessed in http://www.voltairenet.org/article172827.html

[19] Ibid.

[20] Ibid.

[21] The Economist, Turkey’s political in-fighting: Erdogan at bay: The Turkish prime minister faces new enemies both at home and abroad, Feb 25th 2012; see also Hillary Clinton, Remarks With Foreign Minister Davutoglu After Their Meeting, Conrad Hotel Istanbul, Turkey, August 11, 2012, accessed in http://www.state.gov/secretary/rm/2012/08/196358.htm

[22] CSP, Center Report Reveals Radical Islamist Views and Agenda of Senior State Department Official Huma Abedin’s Mother, Washington, Center for Security Policy, July 22, 2012, accessed in http://www.centerforsecuritypolicy.org/p19045.xml?genre\\\_id=3. See also Aaron Klein, Muslim Brotherhood endorses Obama faith adviser: Gives thumbs up to ‘Sister Mogahed’ for Twitter post on dead journalist, WorldNetDaily, April 29, 2012, accessed on http://www.wnd.com/2012/04/muslim-brotherhood-endorses-obama-faith-adviser/.

[23] F. William Engdahl, Moscow’s High Stakes Energy Geopolitics, Voltairenet.org, 15 November, 2011, accessed in http://www.voltairenet.org/article171902.html

[24] Ibid.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>