Má někdo v Trumpově administrativě ponětí o syrské politice? V březnu to vypadalo, že ministr zahraničí Rex Tillerson konečně vycouval z katastrofálního postoje prezidenta Obamy, „Asad musí jít,“ kterou se nedosáhlo ničeho jiného, kromě prodlužování té mizérie v Sýrii. V té době Tillerson řekl: „O dlouhodobém postavení prezidenta Asada si rozhodne Syrský lid.“


My, kdo věříme na národní suverenitu, bychom dokonce řekli, že takovýto poukaz je zcela přirozený. Nicméně bylo to také dobré znamení, že americké zapojení do Sýrie – ať jakkoliv ilegální – už nebude usilovat o změnu režimu, nýbrž že zůstane u boje s ISIS.

Pak ale zčista jasna udělal Tillerson minulý týden další politický obrat o 180 stupňů, když řekl auditoriu OSN v Genevě, že:

„Dny vlády rodiny Asadů se blíží ke konci. Jedinou otázkou je, jak bychom to měli způsobit.“

Zjevnou otázkou je proč, je to snad naše věc, kdo řídí Sýrii, ale snad je to až příliš do očí bijící. Washingtonští intervencionisté po dlouhou dobu věřili, že oni mají jednostranné právo určovat, kdo smí řídit cizí země. Historie dopadů toho, jak jsme vždy umisťovali „svého chlapa“ do zámořských mocností je strašlivý propadák, to je ale zjevně nezastavilo, aby to nedělali dál. Slíbili jsme, že když se zbavíme lidí jako Saddám Hussein a Kaddáfí, tak na Středním východě zažehneme požár svobody a demokracie. Ve skutečnosti se tím ale nevytvořilo nic jiného než smrt a mizérie – tučné zisky pro výrobce zbraní, kteří financují mozkové trusty neoconů.

V Sýrii se na Asada pohlíželo jako na ochránce křesťanů a dalších menšin před zmasakrováním džihádisty, které v mnoha případech podporovaly USA ve snaze o jeho svržení. A ač syrský systém není zjevně zrovna demokracií jako ve Švýcarsku, tak na rozdíl od našeho velkého „spojence“ Saúdské Arábie, tam přinejmenším mají volební konkurenci různých politických stran a náboženské a jiné menšiny jsou tam plně integrované do společnosti.

Proč ta Tumpova administrativa zase sklouzla k tomu, „Asad musí jít?“ Jedním důvodů by mohl být ten, že neoconi a jejich přátelé, kteří během kampaně zuřivě Trumpovi odporovali, se jeden po druhém ocitají v administrativě na mocenských pozicích. Neoconům se teď úžasně daří vítězit spolu s tím, jak geopoliticky prohrávají.

Skutečný příběh za pokračujícím washingtonským odhodláním svrhnout syrskou vládu je ještě znepokojivější. Bývalý katarský ministerský předseda v bombovém interview z minulého týdne přiznal, že se jeho země spolu se Saúdskou Arábií, Tureckem a Spojenými státy zapojila do lifrování zbraní džihádistům od okamžiku počátku nepokojů v Sýrii v roce 2011. Tento bývalý katarský ministr s dobrými konexemi se pokoušel poukázat na to, že jeho země v tom nebyla sama, když v Sýrii podporovala al-Kaidu a dokonce ISIS. Ve snaze obhájit svou zemi proti obviněním z terorismu řízeného Saúdskou Arábií vyzvonil i to, jak byly zapojeny USA do pomoci skupinám, o kterých tvrdily, že jsou našim arci-nepřáteli. CIA stejně, jako to dělala v 80. letech v Afghánistánu, podporovala i v Sýrii islamistický terorismus.

Copak jsme v Sýrii ještě nenapáchali dost škod? Máme opravdu zapotřebí se vracet zpět do roku 2011 a zničit tu zemi opět? Neoconi nikdy nepřiznají chybu a nikdy nezmění kurz, já ale nevěřím, že většina Američanů podporuje jejich únos syrské politiky prezidenta Trumpa. USA dostaly dlouho přestávku, aby mohly samy ze Sýrie odejít. Bez toho, že by tam měly základny, speciální síly, týmy vrahů CIA nebo nějak manipulovaly jejich volební systém. Potřebujeme prostě zůstat doma.

Ron Paul

Zdroj:  ronpaulinstitute.org