Znalosti moderních společností se rozrostly do té míry, kdy se stala normou specializace a sub-specializace. Není prostě možné, aby jediná osoba měla hluboké znalosti v každé disciplíně. Musíme spoléhat na jiné, že nám takovouto znalost poskytnou, a obvykle relativně zjednodušeným způsobem. Většina z nás musí brát jen to předkládané hodnocení mnohých myšlenek a konceptů, jimiž jsme v tomto věku bombardováni okamžitou masovou komunikací a informačním přetížením. Lidé mají sklon zjednodušovat. V mnoha případech, třeba když nemají dostatečnou expertní znalost záležitostí, tak to vyžadují.
Vyžadují snadno použitelné balíčky znalostí a tyto balíčky se berou jako daný souhrn znalostí pro ‚zdravý rozum‘ v kostce, který jim pomůže nějak si poradit, ať už je tato ‚znalost‘ jakkoliv pochybná a dezinterpretující.
I politici a média si často všímají, že lidé potřebují zjednodušení. A v tom spočívá problém, zvláště v tomto neustále složitějším a zmatek vyvolávajícím světě. Aby směrovali masy k určitým idejím a učinili pro ně věci ‚jednoduššími‘ tak jak politici, tak média musí do velké míry využívat vodítek od Edwarda Bernayse, otce reklamy, propagandy a vztahů s veřejnosti (public relations – PR). A v tom se zjednodušení přetváří do manipulace.
Bernays věděl, jak manipulovat se skupinami lidí a nalákat masy na výrobky a poselství moderní společnosti. Jsme teď všichni podrobeni těmto typům manipulace a každý den a po všechny dny jsme nepřetržitě bombardováni komerčností.
Byl to zesnulý americký akademik Rick Roderick, který si všiml, že ten trend k banalitě, zjednodušování a trivialismu, kterým vyniká reklamní průmysl, se teď rozbujel celou společností. Zmiňoval se o rozrůstání jevu redukce důležitých záležitostí nebo problémů neustálým omíláním na jakousi formu módního výstřelku. Např. u politických debat, které zjevně váznou v klinči, jako práva homosexuálů a problematika potratů, ač jsou důležité, tak se debata o nich stala téměř smysl postrádající. Pořád se jen mele jen pár těch samých argumentů kolem a kolem tak často, že se z nich už téměř stal módní výstřelek. To ale neznamená, že tyto otázky samy o sobě nejsou důležité, jen to znamená, že se zredukovaly na cosi připomínajícího debaty omezující se na opakování hesel.
K tomuto postřehu bych mohl přidat, že lidé se o to pak jednoduše úplně přestanou zajímat. Tváří v tvář tolika různým stranícím hlediskům a různým hnutím, které všechny jsou zaklesnuty do nekonečných debat, to snadno může v širší populaci probudit jakousi apatii a nechuť k aktivitě.
A opravdu mnoho problémů se zredukovalo na pouhé mediálně přívětivé slogany. Např. desítky let seriózního psaní o feminismu překonaly Spice Girsl pokřikem sloganu ‚girl power‘ při každé možné příležitosti. Seriózní otázka se stala pomůckou ke komerčnímu ochucení prodávané muziky. Co znamená ta dívčí síla (girl power)? Koho by to teď zajímalo: jen si to zařvi.
Barack Obama spoléhal na mantru ‚naděje a změna‘, což zároveň znamená všechno a nic. Ač v některých případech mohou ty vykřikované slogany mít seriózní význam, když se omílají zase a znovu, a tak pořád, dosáhne se okamžiku, kdy se stanou téměř smysl postrádající ozdobou módní rétoriky.
A pak je tu všechna ta televizní komerce na anglických kanálech v Indii, která redukuje všechno na nejmenšího společného jmenovatele prodejního smyslu: ‚bílá je in a tmavá out‘ (proč se tahle fráze týkající se bělení kůže v Indii nepovažuje za rasistickou?), protože ty za to stojíš‘ (sebeúcta redukovaná na nošení lakovaných nehtů či rtěnky), ‚je to velice, velice sexy‘ (přirozenost sexuality redukovaná na účinek deodorantů). Složité otázky jsou pouze určitou formou komodity, a tak se redukují na identitu značky prodávané na trhu.
Ruku v ruce s tím přichází zesměšňování a cynismus, jehož pomocí se z nich dělá materiál na fóry, i kdyby ty seriózní otázky nebyly banalizovány opakováním hesel.
„Průvodním znakem inteligentní společnosti je její schopnost klást otázky. Mám-li pochybnosti, mám právo pokládat otázky. Jednoduchý akt pokládání otázek je ale nyní považován za pobuřování.“ Aruna Roy (indický politik a sociální aktivista).
Rick Roderick rád zmiňoval staré televizní show v USA, aby předváděl, jak společnost podněcuje zesměšňování, trivializaci a přijímání věcí tak, jak jsou (ne však, jak by měly být). ‚Laverne a Shirley‘ běžely od roku 1976 až do roku 1983. Roderick uváděl, že Laverne a Shirley pracují v Milawaukee v pivovaru. Měl by to tudíž být sociálně realistický film, byla to ale situační komedie. Měly dva přátele, kteří byli blbí a oškliví (podle Rodericka). Jejich život v podstatě za moc nestál. Byla to ale komedie. Všechny ty těžkosti, které obsahuje život pracující třídy, jsou zde zredukovány na pouhou banalitu, jen běžnou podřadnou trivialitu a maličké zesměšňující průpovídky.
Podobný jev můžete vidět i v dnešní Británii v démonizaci a aranžování do strašáků zaměřené určité nejchudší části britské pracující třídy ze strany mainstreamových médií a různých sociálních komentátorů. Jsou považováni za ‚cypy‘ a oni a jejich životy se stigmatizují, zesměšňují a trivializují.
Roderick také diskutoval o zmínkách, že John F. Kennedy (JFK) byl zabit při převratu americkou vládou a že od té doby jsou USA řízeny potajmu. To může být pravda a nemusí, ale od té doby jsme tu už měli stovky knih a nesčetné filmy o JFK, lidé však mají sklon to vypínat, pokrčit rameny a říci, může to tak být nebo taky ne, jak na tom ale doopravdy záleží? Stává se to banalitou. Pro Rodericka je to prostě jen další příklad toho, jak můžete záležitosti s krajní důležitostí pro lidi přeměnit na banalitu.
A to je přesně tím, co se vyžaduje: banalita a úšklebky, které nachází v projevech o něčem s krajní důležitostí cynismus a apatii spolu s přijetím status quo a přilnutím k němu.
Vzhledem k vážným otázkám, které na nás mají dopad, počínaje jadernou válkou až po ekologické zhroucení to, co je opravdu zapotřebí, jsou hluboké sociální a ekonomické reformy a velké ideje. Ale co když ta velká hnutí a ideje minulých let, které by mohly poskytovat inspiraci i pro dnešní záležitosti, jsou už zredukovány na otřelou banalitu? Co když je to jen futr pro trh? Měla by se jim populace dodeptaná do apatie a cynismu jako do normálu postoje ke všemu, co je prvořadou součástí podmínek lidského bytí, také posmívat a dělat z nich strašáčky?
Jaká je lepší cesta ke kontrole populace než přes podnícení apatie a banality a přes povzbuzování k trivializaci problémů, myšlenek či těžkostí určitými lidmi? Jaký je lepší způsob ke kontrole disentu než zesměšněním disidentů nebo, když to nefunguje, jako se to nedaří indické vládě, pak teprve podat trestní oznámení proti 7 000 legitimním protijaderným protestujícím v Kudankulam – obyčejným vesničanům a rybářům.
Máme to prostě ignorovat a posadit se na zadek a cítit uspokojení z kultury, která poskytuje více vysílacího času a tiskového prostoru Simonu Cowellovi, co používá na ošetření tváře k udržení mládí placenty, než smrti jednoho z největších historiků 20. století Erica Hobbsbawna? Máme se jen posadit na zadek a koupit si šampón, protože jsme zbaštili tu lež, že ‚za to stojíme‘? Je-li tomu tak, pak to není jen těch 7 000 lidí, co legitimně protestují v Kudankulam (countercurrents.org) a ti další, nad kterými visí podobné hrozby po celé Indii, co jsou v potížích – většina z nás ostatních je pak v hnoji taky!
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
