V dnešním ve vzrůstající míře vzájemně interagujícím a vzájemně závislém světě má každá akce myriády příčin, významů, cílů a reakcí; mnohé z nich viditelné, mnohé ale nespatřené. Některé jsou otevřeně přiznávané a vyhlašované; jiné by se nikdo neodvážil přiznat. Budeme-li zkoušet uchopit to množství složitých konfliktů, co ve světě probíhají, a to děsivé tempo, jimiž to prosakuje ven, bylo by chybou přistupovat k nim jako k izolovaným. Pouze „holistický“ pohled z ptačí perspektivy nám poskytne obrázek, kde jsme, a co je ještě důležitější, kam jsme to vlečeni. Geopolitice 21. století nelze porozumět při použití mentality sila.
Občanská válka v Sýrii, egyptské „Arabské jaro“, zničení Libye a Iráku, vzrůst Číny, zmrzačené Japonsko, krize Eurozóny, americký „protiraketový štít“ v Polsku, iránský jaderný program, nadcházející „Jaro“ v Latinské Americe… Přistoupíme-li k tomu jako k nahodilým jednotlivostem, stane se to obrázkem naprostého chaosu. Přístupem uplatňujícím správný model interpretace ale začneme tyhle věci vidět, jak jsou vzájemně provázané, reagují a hýbou se poslušně extrémně mocným a dynamickým – přesto však převážně neviditelných – sil, jež potichoučku řídí dnešní svět.
Nečtěte (jen) noviny …
Je dobře být informován; je to ale zbytečné, když nemůžete tyto informace zpracovat řádnými srozumitelnost poskytujícími modely. Příliš mnoho nezpracovaných informací vám jen přetíží mozek. Je tedy dobrý nápad odpoutat se ode všech těch zmatečných titulků, mimořádných zpráv, výstrah před terorem a zpravodajských kotev show-businessu. Je to jako když se díváte na impresionistickou malbu od Claude Moneta: stojíte-li příliš blízko, spatříte jen změť maličkých barevných puntíků, uděláte-li ale tucet kroků zpátky, rozprostře se vaším očím nádhera této práce.
V dnešním přetížení informacemi musíme ty puntíky řádně pospojovat, i když globální média trvají na tom, že jejich propojování je úplně špatně. Teď už si většina z nás uvědomila, že my jsme „planeta ve válce“; nikoliv ve válce s nějakým cizím světem (což by usnadnilo pochopení věci). Jsme spíš civilizací vedoucí občanskou válku uvnitř sebe a proti sobě samým.
Čtete-li globální tisk, mohli byste si myslet, že je to válka mezi suverénními národy, je to ale ještě komplikovanější. Světovou válku vedou nesmírně mocné, nelegitimní, autoritářské ale početně nepatrné globální elity, zapouzdřené hluboko ve veřejných a soukromých mocenských strukturách skoro každého národa na Zemi; zvláště ve Spojených státech amerických. Stejně jako rakovinný zhoubný nádor to nemůžeme úplně vyřízenou; jen můžeme doufat, že oslabíme a ohraničíme jeho růst, než začne metastazovat a zabije celé politické tělo lidstva. To, co teď svět potřebuje, je nějaká jemná forma „virtuální politické chemoterapie“ k odstranění a zničení tohoto zhoubného nádoru vládnoucího našemu světu.
Klíčový projev této sociální a politické choroby spočívá v extrémních nerovnostech, které existují v USA, kde nejbohatší 1% populace vlastní 35% bohatství země, zatímco spodních 90% musí vystačit, jak jen mohou s pouhými 25% národního bohatství. Co je ještě horší, převažující většina kongresmanů, senátorů a vrcholných činitelů z výkonné složky vlády spadá do té kategorie „horního 1% nejbohatších“. *1 Pochopení skrytých záměrů, dlouhodobých plánů, hegemonických ambicí a nepřiznaných spiknutí nezbytných k jejich dosažení je zvláště důležité pro občany USA, UK, Evropy a Austrálie. Konec konců, jsou to jejich vůdci, kteří formálně nařizují ozbrojeným silám jejich zemí, aby vyplenily a zničily cílové země. Když si voliči v Argentině, Kolumbii, Nigérii či Malajsii zvolí špatné vůdce, jsou oni sami jedinými oběťmi svého mizerného voličského úsudku. Když ale USA, britští či francouzští voliči ve své poblázněnosti dosadí k moci ve svých zemích špatné lidi, trpí stovky milionů po celém světě jejich bombami, drony, invazemi, vměšováním a změnami režimů.
Zpráva ze Želených hor
Stará knížka z konce šedesátých let zvaná Zpráva ze Železných hor o možnosti a žádoucnosti Míru *2 byla údajně sepsána Hudsonovým institutem, mozkovým trustem kážícím o správné budoucnosti na žádost tehdejšího amerického ministra obrany Roberta S. McNamary. Mnozí říkají, že tato kniha je hoax. Podivuhodně však odráží realitu posledního půlstoletí.
Tato kniha obsahuje tvrzení, že byla sepsána speciální studijní skupinou patnácti mužů, jejichž identita zůstává v utajení, a že nebyla určena ke zveřejnění. Dospívá k závěru, že válka či věrohodná náhražka za válku je nezbytností, mají-li si vlády udržet moc.
Zpráva ze Železných hor uvádí, že „války nejsou ‚způsobeny‘ mezinárodními konflikty zájmů. Z hlediska řádného logického postupu by bylo často přesnější říci, že válkou utvářené společnosti takového konflikty vyžadují – a tudíž vyvolávají. Schopnost národa vést válku představuje tu největší sociální moc, jako lze uplatnit; vedení války, ať aktivní nebo jen uvažované, je záležitostí života a smrti a v tom nejvyšším měřítku vytváří podrobení sociální kontrole.“
Zpráva pokračuje vysvětlením, že „výroba zbraní hromadného ničení byla až dosud spojována s ekonomickým ‚plýtváním‘.“ Železné hory zdůrazňují, že válka je důležitým nástrojem, protože vytváří umělou ekonomickou poptávku, poptávku, která nemá žádný politický problém: „Válka a jen válka řeší problém obměny inventáře.“
Žádné překvapení, že Želené hory dospívají k závěru, že „světový mír“ není ani žádoucí ani v nejlepším zájmu společnosti, protože válka, nejenže slouží důležitým ekonomickým funkcím, ale také hraje klíčovou sociální a kulturní roli. „Trvalá možnost války je základem pro stabilní vládu; ta dává základnu obecné přijatelnosti poltické autority … Válka je téměř synonymem národní identity. Eliminace války způsobí nevyhnutelnou eliminaci národní suverenity a tradice národního státu.“
„Byla to tudíž válka, co bylo principiálním evolučním nástrojem k udržení uspokojivé rovnováhy mezi velkými lidskými populacemi a poskytovala jim disponibilitu potřeb pro jejich přežití. Je to unikátní vlastnost lidského druhu.“ Proto, aby zaručili své vlastní přežití prostřednictvím svého zakopání uvnitř USA, UK, Evropy a dalších mocenských struktur, potřebuje Panstvo s globální mocí válku, hrozbu a povídačky o válce, stejně jako ryba potřebuje vodu, tygři potřebují slabou kořist a psi potřebují patníky … a všichni z podobných důvodů! Ale Spojené státy, Británie a jejich spojenci nemohou mít jen nějakého nepřítele. Potřebují věrohodného, nebezpečného, „děsivého“ nepřítele: nejdříve to bylo Německo, pak Japonsko, Sovětský svaz, globální „Rudá hrozba“; dnes je to „Terorismus islámských fundamentalistů“ a ve vzrůstající míře se do centra jeviště obrazovky geopolitického radaru Panstva s globální mocí dostávají Čína a Rusko.
Případ Ruska
V poslední době hrálo Rusko porůznu roli nárazníku, brzdy a (teď doufejme) i hráze proti mocenské agresi Západu. Když Rusko funguje jako nárazník, cítí se svět frustrován, jak se to ukázalo v případech Srbska, Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Libye a Palestiny. Ve všech těchto případech se Rusko ve světě ozývalo vzdorovitě a „konfrontačně“ vůči USA-UK-EU-Izraeli, ale určitě ne svými skutky. Západní mocnosti si vždy prosadily svou i v OSN.
Ale v poslední době Rusko ve zvýšené míře funguje jako brzda hegemonických ambicí Západu, jmenovitě u Sýrie a Iránu. V listopadu 2011 a v únoru 2012 Rusko vetovalo dvě rezoluce OSN sponzorované USA-UK-Francií zaměřené proti Sýrii, které, kdyby prošly, tak by měly na Sýrii stejně ničivý účinek jako měla loni Rezoluce OSN 1973 na Libyi. Rusko také odmítlo podpořit pseudozprávu IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) a sankce proti Iránu za jeho jaderný program. Rusko navíc vyslalo věrohodně odrazující vojenské síly, aby vzdorovaly militarizaci Perského zálivu a Středozemního moře ze strany NATO.
Tady bychom se už mohli přestat divit, kdyby skutečně propukly přestřelky. To mělo umírňující účinek, když to přinutilo USA, UK, Francii a Izrael, aby se stáhly s realizací své hrozby jednostranného útoku na Irán a Sýrii. Odvrácenou stranou tohoto zahnání USA a jejich spojenců do kouta je, že se uchýlili ke skrytým a zločinným taktikám včetně zrežírovaných povstání a občanských válek – čili k „Arabskému jaru“ (viz níže).
Klíčovou otázkou je, co je třeba, aby se stalo – jak až ohavných věcí se musí Západ dopustit – aby Rusko začalo jednat jako pevná hráz, co bude mocnostem Západu v nikoliv neurčitých termínech říkat: „Zašli jste až příliš daleko; to je tak nanejvýš, co budeme tolerovat.“
A když tohle Rusko nakonec bude dělat, zůstanou mocnosti Západu stát nebo budou na Ruskou hráz tlačit jak buldozer? Tohle je klíčovou otázkou, protože v ní se skrývá odpověď zda spatříme v blízké budoucnosti rozpoutání III. Světové války nebo ne.
Ještě důležitější je z hlediska procesu tvorby rozhodnutí Západu to, že všechno, co můžeme říci o Rusku, platí i pro Čínu, na kterou Panstvo s globální mocí nahlíží jako na skutečného dlouhodobého nepřítele kvůli jejímu ohromnému ekonomickému, politickému, demografickému a vojenskému růstu a rostoucí geopolitické kontrole Číny nad oblastmi Pacifiku a Indického oceánu.
Případ Číny
Jako velké letecké a námořní mocnosti USA a UK dobře chápou, že Čína má daleko více možností kontrolovat velké oceány než Rusko, které je v podstatě sevřené pevninami a ledem. Kromě toho je tu ten fakt, že Čína drží více než dva biliony dolarů v US-dolarech denominovaných vládních dluhopisech plus další bilion v eurech a tak začínáme chápat, že Čína drží finanční kohoutek k možnosti okamžitě zavřít hegemonii US dolaru náhlým kolapsem. Musíme se oprostit z myšlení v čistě ekonomických a finančních termínech, jako to dělá většina Západu, když uvažují, že Čína by nikdy nezaplavila mezinárodní trhy jedním či dvěma biliony amerických pokladničních poukázek, protože by tím zničila jejich hodnotu a v rámci bumerangového efektu by to na Čínu samotnou mělo záporný ekonomický dopad, když by se tak její rezervy rozplynuly. Ale Čína – Impérium deseti tisíc let – má jiné myšlenkové pochody.
Čína, zatímco hraje šachy s Americkým pubertálním impériem, ještě vyčkává. Čína by se mohla také rozhodnout hrát s geopolitickou – ne jen finančně ekonomickou – kartou a obětovat všechny své dolarové rezervy jen proto, aby zmrzačili USA sice ohromné, finančně ale levné nájezdy, neboť dolarem USA platí tu ohromnou válečnou mašinérii. Zahájí Čína tenhle první geopolitický výstřel na globálním finančním jevišti?
V roce 2010 Wikileaks hlásily, že v roce 2009 tehdejší australský ministerský předseda Kevin Rudd diskutoval s americkou ministryní zahraničí Hillary Clinton, jak jednat s Čínou, a oba vyjadřovali své obavy z její rychle rostoucích a mnoha-miliardových zásob amerického dluhu, což Hillary podnítilo, aby se zeptala: „Jak bys mohl tvrdě jednat se svým bankéřem?“ Oba souhlasili, že mocnosti Západu by měly zkusit „Čínu integrovat do mezinárodní komunity a zároveň se připravovat na nasazení síly, kdyby se všechno zvrtlo.“
Pentagon si je plně vědom, že po roce 2020 bude jejich dlouhodobým nepřítelem Čína. US News & World Report citují Aarona L Friendberga – blízkého poradce Dicka Cheneye, člena PNAC *3 a Výboru pro zahraniční vztahy a profesora z Princeton University – jak říká, že USA by neměly vyvíjet žádné úsilí k „udržení Čínského draka v jeho doupěti,“ protože „síla odrazuje agresi,“ a varoval „bude to stát peníze.“
Mít Čínu na paměti pomůže k lepšímu pochopení kroků USA i na dalších vzdálenějších místech, kde nachází nepřímé opěrné kameny k našlápnutí na cestu k Číně. Vezměme si např. Střední východ, kde geopolitické pozice a kontrola na ropnými rezervami ze strany USA rovněž funguje i jako předmostí do srdce Ruska a pohání ji i touha uzavřít Číně ropné zdroje – jmenovitě z Iránu.
Wikileaks rovněž odhalila, jak Kevin Rudd říká Hillary Clinton, že Čína je ohledně „Tibetu a Taiwanu paranoidní,“ s dodatkem, že „Západ by měl podpořit záměry Asijsko-pacifické komunity k otupení čínského vlivu.“ To je zase další příklad dvojích standardů a dezinterpretací Západu, protože na rozdíl od USA a Evropanů nemá Čína žádné globální hegemonické ambice. Čína místo toho usiluje o to, aby nadále byla dominantní mocností Asijsko-pacifické oceánské oblasti s odháněním tradičně vtíravého Západu s jeho kolonialismem a vměšováním pryč.
Scénářem nejhorší noční můry pro Západ – jak jej zmínil ve své teorii o „Střetu civilizací“ z 90. let Samuel Huntington – by bylo, kdyby Čína dosáhla těch dvou klíčových geopolitických cílů, v nichž pomalu ale jistě dělá pokroky:
Na Asijském kontinentu navázat užší svazky spolupráce a shody s Ruskem a Indií a vyjednat si užší spolupráci a překonat nedůvěru z minulosti s Japonskem. Budou-li Japonsko a Čína souhlasit se společnou geopolitickou strategií, jako to po II. Světové válce učinily Francie a Německo (co vedou EU), tak se mocenské centrum celého Asijsko-pacifického regionu se dvěma třetinami světové populace, vymkne z rukou Západu. Jen si představte sňatek japonských průlomových technologií s čínskými zdroji a lidskou silou!
Pět typů války…
Když tehdy v těch šedesátých letech sepisovali Zprávu ze Železných hor, šli její autoři tak daleko, že studovali také, zda by šlo vyvinout za válku náhražky – avšak – měli podezření, že válka se bude muset vést i tak, a ještě s vylepšenou efektivností.
Válka by však mohla nabývat neočekávaných a poněkud zjemnělých charakteristik s vyfabrikovanými „záminkami“ a ospravedlněními. K doporučením z této zprávy patřilo:
- Gigantický program kosmického výzkumu, jehož cílů z velké části nepůjde dosáhnout (černá díra, zaměřená na rozpočet a tudíž schopná sytit ekonomiku);
- Vynález nového, nikoliv lidského nepřítele: např. potenciální hrozbu mimozemské civilizace;
- Vytvořit pro lidstvo novou hrozbu: např. znečištění;
- Realizace nových způsobů k omezení porodnosti: např. přidáváním drog do potravin či zásobování vodou;
- Vytváření fiktivních alternativních nepřátel (Globální válka proti terorismu)
O téměř půl století později byla některá z těchto „doporučení“ realizována (např. 1: vojenský a civilní kosmický program), další se teprve dělají (3, 4 a pokud to hollywoodská mašinérie psychologických operací nějak naznačí, tak je i číslo 2 bezpochyby ve scénáři), ale číslo 5 je ten skutečný svorník klenby jejich konstrukce: vytvoření fiktivního alternativního nepřítele,“ jichž jsme v poslední době spatřili mnoho: Irák, Afghánistán, Srbsko, Libye, Venezuela, Kuba, Severní Korea, islámský terorismus a nyní i Irán a Sýrie.
Ohromnou hrozbou, jíž lidstvo čelí, je to, že USA se ve vzrůstající míře uchyluje ke skrytým, tajným a technologicky vedeným válkám místo otevřených invazí, jelikož Vietnam, Irák a Afghánistán vypadaly ve večerních zprávách opravdu ošklivě.
Existuje tudíž pět typů války, kterých Panstvo s globální mocí využívá prostřednictvím svých zástupných USA-UK-NATO, z nichž pro každou je příznačné psychologické válčení a strategicko-logistická složitost:
1. Vojenská invaze – ta je jasně viditelná, velice teritoriální a využívá převahu vojenské síly a ekonomické síly. Jak doporučuje Doktrína Colina Powella z 90. let: „USA by měly vést válku proti cizím nepřátelům pouze, když je americká vojenská moc v takové převaze, že vítězství je zaručeno.“ Lze si představit ještě bezohlednější doktrínu u hlavní velmoci? Zbabělci bombardující lidi o půl světa vedle pomocí joysticku a obrazovky někde uvnitř bezpečného pracoviště.
2. Vojenský převrat – identifikuje disidenty a zrádcovské složky uvnitř ozbrojených sil cílové země, jejich podnícení k odstranění místních legálních autorit a jejich podpora zbraněmi, penězi, „pozitivními“ globálními i lokálními reportážemi médií a diplomatickou podporou. To byla metoda upřednostňovaná v Latinské Americe během 50., 60. a 70. let a pořád tady a tamhle používá, jak se ukazuje na Egyptu.
3. Finanční převrat – Spočívá v tom, že země se nejprve zažene do kouta nesplatitelným „vládním dluhem“, do něhož ji zatáhnou mocné globální megabanky. Pak, když cílová země není schopna obsloužit dluh, tak přijdou banksteři vyslaní pijavicemi z MMF a Světové banky s podporou globálních médií a ratingových agentur. Ti spustí ekonomické a sociální těžkosti, finanční a měnový kolaps vedoucí k širokým sociálním otřesům, a tudíž k „ospravedlnění změny režimu.“ Ten „Model vládních dluhů“ si vybrousili v Latinské Americe, a ten se teď využívá proti Řecku, Španělsku, Itálii, Irsku a – brzy to přijde – i proti UK a USA.
4. Sociální převrat – Spočívá ve financování politických aktivistů, aby přivodili kontrolovanou změnu režimu v cílové zemi. V ní místní ambasády USA, UK, Izraele podporují veškeré druhy disidentských skupin, kterým poskytují dostatek finančního i mediálního krytí plus logistiku ke generování neustálých pouličních nepokojů, které skoční seskupením kolem nějaké k Americe přátelské politické strany či hnutí. V 80. letech to použilo v tzv. „hnutí za lidská práva“ v Latinské Americe, přičemž tím exemplárním případem byla Argentina s „Matkami z Plaza de Mayo“ *4.
5. Zrežírovaná občanská válka – Spočívá ve financování, vyzbrojování a podpoře skupin militantní „opozice“ proti současné vládě v cílové zemi. Normálně se zřídí nějaká klíčová „Rada“ pro „národní osvobození“, jako v Libyi, Egyptě, Sýrii i jinde, kolem níž se mohou začít točit další skupiny militantů, násilníků a mafiánců. Zde hrají klíčovou roli fronty ze CIA, MI6 a Mossadu, a v případě Libye a Sýrie i takové postranní výhonky CIA jako Al-Kaiída, která také sehrává tu hlavní roli „bojovníků za svobodu“. Na Středním východě to přezdívají „Arabské jaro“ a prezentují to globálnímu veřejnému mínění jako spontánní, autentický a legitimní boj za svobodu místního lidu proti údajně represivním a autoritářským režimům. Ke změně režimů, které byly u moci příliš dlouho, se tudíž využijí lokální konflikty připravené k explozi (jako v Egyptě a v Libyi); patří k tomu i náboženské rozdělení společnosti (šiíté, sunnité) *5.
Později tito autoři varovali před vzestupem „Latinskoamerického jara“, které využije tíživých sociálních a politických útrap po celé Latinské Americe, v nichž se odráží to ohromné rozdělení, které existuje mezi těmi nesmírně bohatými a těmi velice chudými. Ti bohatí jsou obyčejně nesmírně spojeni s USA a ti chudí mají vůdce, kteří naivně poukazují na „korporátní vykořisťování Yankeeů“ jako na pachatele, přičemž jim unikají skutečné politické a sociální faktory. Signály o nadcházejícím „Latinském jaru“ lze vidět na současném Monsanto zinscenovaném převratu v Paraguayi, na volebním podfuku z něhož šplíchají špinavé peníze, v Mexiku a v narůstající americkou militarizaci v Kolumbii i jinde v regionu. Tyto typy válek často začínají s nízkou úrovní – řekněme sociálního převratu a pak se vyeskalují do povstaleckého módu plnocenné občanské války, pokud to vyhovuje cílům Panstva s globální mocí. Příkladem toho jsou Libye, Sýrie a Egypt.
Co, proč, kdy a kde
Co ale vším tím výše uvedeným přesně činí? V podstatě vidíme, že tento chaos režírovaný Panstvem s globální mocí, ač lokálně ve specifických zemích a regionech působí chaoticky, ve skutečnost směřuje k „novému světovému řádu“ v globálním měřítku.
Tento „chaos“ je částečně nasazován i ke zničení celých zemí, zvláště těch, které tím či oním způsobem zašly až moc daleko při zachování své národní suverenity. Tohle je klíčová charakteristika, kterou sdílely všechny „darebácké státy“ – Libye, Irák, Srbsko – před tím, než k nim přišla invaze. To samé platí i pro nadcházející cíle jako Sýrie, Irán, Kuba, Venezuela, Severní Korea a Ekvádor. Čím více lze suverénní státy oslabovat, tím lépe pro ty ve světě, kteří nás v podstatě chtějí všechny zavléct do jediného globálního státu pod jejich totální kontrolou.
Všechna ta Arabská (a Latinská) „jara“, invaze, bezletové zóny, sankce, všechny ty „darebácké státy“ aj. rétorika je jen půdu připravujícím úsilím nasměrovaným k přípravě pozic Západních mocností a jejich spojenců ke konečnému útoku na Asii, což znamená válku s Ruskem a Čínou.
Takováto válka by samozřejmě byla v ostrém rozporu s Powellovou doktrínou. Čína a Rusko jsou nesmírně silné, tudíž vyvádět něco kolem nich nese obrovská rizika. Když – na nás Bůh zapomene – a někdy dojde k válce mezi Čínou – Ruskem a Západem, do které budou zavlečeny i další mocnosti jako Indie, Pákistán a Brazílie, tak doufejme, že k tomu nedojde nijak brzy. Nicméně tohle je tím, co leží za prahem roku 2020. Její předkola se už dnes rozehrávají v různých ohniscích konfliktů.
Proč se tohle všechno děje? Možná, že imperiálními snahami přetížený a silně hyper-inflací podlomený dolar, který zachraňoval bankéře u moci nad penězi, už zahnal elity Západu do nezvratného a neudržitelného kouta (tohle ale neříkejte příliš nahlas).
Je to jako při šachách. Co uděláte, když všechny možné tahy vedou jen na šach-mat? No, v podstatě máte „na stole dvě možnosti“: (1) přiznat porážku, nebo (2) kopnout do šachovnice a … sáhnout po zbrani.
Poznámky
1. Viz projev Zbigniewa Brzezinského ze 14. října 2011 při přijetí Tocquevillovy ceny od Jury du Prix, kterou mu udělil francouzský bývalý prezident Valery Giscard D’Estainng. Vůbec nepřekvapuje, že oba patří do Trilaterální komise Rockefellerů – Rothschildů, klíčového orgánu pro tvorbu rozhodnutí těch „bohatých a mocných“.
2. Původně vydaná v roce 1967; znovu vydaná v roce 1996 Free Press (Simon & Schuster).
3. PNAC – Project for a New American Century čili Projekt nového amerického století; Skupina s charakterem mozkového trustu neo-konů z konce 90. let, která navrhla a naplánovala invazi do Afghánistánu a Iráku, prosazovala na Středním východě strategické zájmy Izraele, toto posloužilo jako směrný plán pro americkou politiku po 11.9 až do dneška.
4. O jejich vůdci Hebe Bonafanim je známo, že zpronevěřil miliony dolarů.
5. Podívejte se na oficiální stránku Bildenbergů www.bilderbergmeetings.org/participants2012 Je příznačné, že národnost paní Kodmani se popsána jako „internacionální“. Slouží svým internacionální pánům velice dobře.
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
]]>
