Ta brutální vražda amerického velvyslance Chrise Stevense a tří amerických diplomatů v Benghází, kolébce ati-Kaddáfíovského povstání v Libyi, poukazuje na v extrémní míře prozíravost postrádající zahraniční politiku Spojených států posledních let. Komentátoři a experti si pospíšili s hledáním spouštěcího motivu těchto násilníků. Byl filmík ‚Nevinnost muslimů‘ nevalné kvality skutečnou příčinou tohoto povstání nebo jen záminkou? Čím víc je posloucháme, tím více skličující je dojem. Západ ztratil vědomí a neodvažuje se ani uznat, jak fatální chyby se u plukovníka Kaddáfího dopustil. Před několika dny americký prezident promlouvající k Valnému shromáždění OSN zase opakoval tu hrůzostrašnou mantru:

Intervenovali jsme do Libye spolu s širokou koalicí a s mandátem Rady bezpečnosti OSN, protože jsme měli schopnost zastavit vraždění nevinných, a protože jsme věřili, že aspirace lidu jsou daleko mocnější než aspirace tyrana.

A když se tu setkáváme, opět deklarujeme, že režim Bashara al-Assada musí být ukončen tak, aby se utrpení Syrského lidu mohlo skončit a mohl přijít nový úsvit.

Ze všeho nejdřív, neexistoval žádný mandát Rady bezpečnosti OSN k intervenci do Libye. Dáte-li si za úkol přečíst si rezoluci 1973 (2011) o ‚bezletové zóně nad Libyí‘, zjistíte, že neobsahuje jediné slovo týkající se možné intervence. Flexibilita této rezoluce byla jediným důvodem jejího fatálního schválení Radou bezpečnosti.

Dnes si Libyii začínají trhat na kusy soupeřící kmeny. Během Kaddáfího vlády to byla konfederace kmenů převážně loajálních centrálním úřadům. Teď už ne. Východní kmeny už ve skutečnosti vyhlásily odtržení a ignorují parlamentní volby. Zkouší vybírat výpalné z těžby na plynových a ropných polích na jejich teritoriu. Kdysi jedna z nejvíce prosperujících zemí Maghrebu se rychle mění na Afghánistán či Somálsko.

Každý libyjský kmen má teď svou vlastní ozbrojenou milici s odhadem celkového mužstva více než 100 000. Ty mezi sebou věčně válčí jedna s druhou o území, pastviny, zdroje pitné vody, ale hlavně – o ropná pole. Např. válka velkého rozsahu mezi klany z Misratahu a Benghází o Sirtskou nížinu je na spadnutí zrovna teď. Nikoho by ani nenapadlo, že by tato aktiva postoupil centrálním úřadům v Tripolisu.

Alexander Mezyaev ze Strategic Culture Foundation popisuje ty dennodenní masakry, co jsou teď v Libyi obyčejem:

‚Celkem neexistují žádné příznaky, že v Libyi by docházelo k poklesu napětí, boje tam hoří nepřetržitě posledních 5-6 měsíců. V Sabhě v jižní Libyi  v červnu začaly vážné srážky mezi brigádami Toubou a arabskými skupinami a vyžádaly si stovky životů. Další bitvy řádily v Kufře v jižní Libyi. Tradiční meziklanové rozepře kvůli kontrole hranice v západní části Libye se vyeskalovaly do třídenního ozbrojeného konfliktu mezi městem Zuwara spolu s jedním vedlejším městem a městy al-Juail a Reghladin na straně druhé, při nichž bylo zabito kolem 50 lidí. Lidé umírali, i když se v Ghadamesu mlátili Arabové a Tuaregové a kolem 1 600 Tuaregů bylo poté nuceno utéci do blízkého Dergu. V červnu se do sebe zaklesly kmeny Zentan a Mashashia v horách Nafusa, z čehož zůstalo více než 70 mrtvých a asi 150  raněných. Mezi kmeny Zenan a Mashashia byly vyslány vládní síly, aby tyto dvě komunity ve při o půdu rozdělily. Ve východní Libyi koncil Barkiů nadále prosazuje „federalistickou“ politiku. Násilnosti propukly, i když premiér tvrdil, že během přestřelek letos v květnu to tam dostali pod kontrolu a „bojovníky rebelů“ postříleli. Vláda představuje reprezentaci mezinárodní komunitě, ale bezpečnostní síly se ve východní Libyi dostávají pod palbu s děsivou pravidelností.‘

Administrativa Baracka Obamy nejenže podpořila svržení plukovníka Kaddáfího (jen si osvěžte v paměti jeho nadšený projev z 20. října 2011), ale také umožnila příchod Muslimského bratrstva k moci v Egyptě. Dnes jsme i tam svědky anti-amerických demonstrací (zatím se štěstím bez obětí). A také podporují proti-Assádovské povstání v Sýrii. Co se v Damašku stane té ruce, co je krmí, v případě, že ty gerily uspějí, si ani nedovedeme představit.

Bohužel ve Washingtonu se z hodin historie nepoučili. Ti se zatím hodně věnovali rozpoznávání ‚hodných‘ a ‚zlých‘ džihádistů (je nám líto, že jsme tu použili tohle svaté slovo ve svatokrádežně militantním smyslu). Považují teror proti politickým rivalům za přípustnou formu ‚národního osvobození‘, zatímco proti-americké akce – za zločin proti lidskosti. Cena za takovouto politickou schizofrenii placená USA tak jen poroste.

Neměli bychom tyto průlomové události Anti-amerického podzimu vztahovat výlučně k té filmové parodii zhotovené v Americe. Problém je daleko hlubší. Zlý globální džin už byl vypuštěn z lahve a usilovně drtí starobylé mauzoleum v Tripolisu, demoluje křesťanské svatyně v Kosovu, v Indonésii, Nigérii, vraždí egyptské Kopty atd.

Abychom pochopili ty geopolitické šachy na Středním východě pořádně, měli bychom jmenovat vítěze a poražené ve hře ‚Arabské jaro‘. Monarchie ze Zálivu jsou určitě mezi těmi prvními. Je veřejným tajemstvím, že země ze Zálivu aspirovaly na kontrolu libyjského plynu už hodně dávno. Katar, který má ambiciózní plány na obrovský evropský trh se zkapalněným plynem, byl tou hlavní zainteresovanou stranou při vyhnání libyjského vůdce. Jako bonus se ještě Katarskému emírovi Al-Thani povedlo zbavit se osobních odpůrců (s nimiž měl během pan-arabských shromáždění hořké střety, které nezůstaly zapomenuty) i těch skoro poslední z mocných sekulárních vůdců arabského světa (z nichž je poslední už syrský prezident Bashar Assad). Dnes v Libyi vliv pro-salafistických islamistů nesmírně vzrostl. Bývalý vojenský velitel Tripolis Abdelhakim Belhadj je protekčním dítětem Kataru a je považován za jednu z tamních nejvlivnějších osob. I přes mizerné výsledky v nedávných demokratických volbách do Všeobecného národního kongresu, tak stejně hraje v Libyi rozhodující roli.

Hlavním poraženým je zjevně Evropa (ani nemluvě o Libyjském lidu, který bude žít v novém Afghánistánu). Ta nedosáhla žádného z původně vytčených cílů. Pokus ukázat svou politickou a vojenskou moc se téměř zvrhl do fiaska a fakticky do druhé Suezské krize. Myšlenka na ustavení liberálně sekulárního státu v Libyi také nevyšla. Ti, kdo brali Mahmouda Jibrila jako liberála byli hodně vedle: ten vždy volal po návratu polygamie a podle něj by se mělo jednat přísně podle principů zákona šária.

Operace v Libyi navíc pro evropský kontinent vytvořila nové problémy. Ztratili spolehlivého dodavatele plynu (žádná seriózní společnost nebude investovat do toho, co se teď nazývá Libyí). Čelí zněkolikanásobení ilegální imigrace z Afriky. Hrozba vynoření se ohromného na ropu bohatého teroristického tábora na druhé straně Středozemního moře vyzbrojeného sofistikovanými zbraněmi včetně MANDPADS a je tak na dosah, jako nikdy před tím. Možná ale to nejdůležitější je ztráta důvěry vůdců Třetího světa. Ti teď ví, že flirtování a svádění Západu jim nezajistí ochranu před demokraticky humanitárním vybombardováním.

Jaké by mělo být poučení z tragédie v Bengházi? Ze všeho nejdříve by všechny válčící strany v Radě bezpečnosti OSN měly tlumit své ambice přeuspořádat Střední východ. Jejich neodpovědné politiky už stály příliš mnoho a nikoliv jen v tomto regionu, ale i jejich vlastní reputaci. Jasné prohlášení by mělo přimět Radu bezpečnosti jednat ve vzájemném souladu k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, což by byl konečně první chytrý krok. (Bohužel, paní Clintonová počátkem tohoto týdne vydala špatný signál, když opustila konferenční sál Rady bezpečnosti, když se ji její ruský kolega Sergej Lavrov chystal vzít pod mikroskop.

Tahle role uražené holky neodpovídá postavení činitele USA. Měli by pochopit, že budoucí pokusy destabilizovat Sýrii natožpak zjevně sebevražedné útoky proti Iránu budou katalyzovat nezvratný proces v globálním měřítku. Výsledek bude pro Západ šokující: Zjistí, že v mezinárodní politice definitivně ztratí tvář. Ty nejpokleslejší síly se dostanou do popředí a skoncují se všemi lidskými úspěchy ve vědě, kultuře, umění, demokracii a humanismu. Tito agenti dekadence jsou mocní i uvnitř establishmentu USA. Budou snad střízlivé a zdravé složky elit v Americe a v dalších zemích schopny si s nimi poradit, to je kriticky důležitý problém přežití současného světa.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: orientalreview.org

]]>