Možná jste to už taky slyšeli: Na českém realitním trhu už zase existuje cenová bublina. No – tentokrát to nevypadá jen na píárovou zprávu spojených realitních kanceláří. Tentokrát vysílá kouřové signály dokonce i ČNB. A nejen že vysílá kouřové signály. ČNB už taky jedná. Aktuálně dělá všechno pro to, aby růst cen nemovitostí a tempo rozdávání hypoték zbrzdila. Nemohu si pomoct, připadne mi to jako podpálit si vlastnoručně dům a pak se ho snažit uhasit. Benzínem.
Protože ve světě peněz vše souvisí se vším, kořeny celé téhle lapálie jsou už dost staré. Leží v dobách, kdy se centrální banka poprvé vyděsila, že by se u nás také mohla inflace zpomalit. Že by se dokonce mohla překlopit do deflace. Můj názor sice vždy byl, že trocha té deflace by nás nezabila, ale centrální banka byla názoru jiného, a tak udělala dvě věci, aby tomu zabránila.
Zaprvé začala oslabovat korunu intervencemi. A zadruhé snížila až na nulu úrokové sazby.
Jenomže co udělá průměrně inteligentní člověk, který má našetřené nějaké peníze, když kvůli slabé koruně je pro něj nesmyslně draze investovat v zahraničí, když kvůli nízkým úrokovým sazbám pro něj není výhodné mít uložené peníze v bance, a současně kvůli témuž jsou najednou hypotéky levné jako nikdy? No jistě, pokud není na hlavu padlý, vezme si hypotéku. Hypotéční horečka spojená s nárůstem cen realit tedy na sebe nenechala dlouho čekat.
Jenomže co se stane, když centrální banka neustále sype a sype do ekonomiky peníze, ať už skrze intervence za více než dva prointervenované biliony korun, nebo skrze nulové úrokové sazby a hypotéky, se kterými se roztrhne pytel? Je najednou v oběhu víc peněz. A co se stane, když je v oběhu víc peněz? Bingo, spustí se inflace. Což bylo přesně to, co si centrální banka přála, to, kvůli čemu to vše dělala. Ovšem centrální banka stačila zapomenout – anebo možná nezapomněla, ale nedbala – že vedlejším efektem té srandy jsou také ono větší než malé množství hypoték a přehřáté nemovitosti.
A potom se stane nevyhnutelné. Stane se to, čemu já říkám kečupový efekt. Není to žádný ekonomický terminus technicus, ale příměr: Tak dlouho třesete sklenicí od kečupu, a pořád se nic neděje, až najednou se na talíř vyvalí obsah celý. Stejně tak tak dlouho sypete do ekonomiky peníze, a pořád se nic neděje, až najednou se spustí inflace větší, než byste si přáli.
Cíl centrální banky pro inflaci jsou 2 procenta. Podle posledních známých údajů rostly ceny v meziročním porovnání o 2,4 %. Měsíc předtím rostly jen o 2,0 %. Inflační kečup se už vyvalil.
A co udělá centrální banka, když je tu nejednou inflace víc, než by chtěla? Logické by bylo zařadit zpětný chod. Všechny ty peníze, které nasypala do oběhu, z něj zase stáhnout. Neboli zase nechat posílit korunu, zvýšit úrokové sazby. No jo, jenomže to by tu nesměly být ty hypotéky, že…
Možná si vzpomenete, jak začala krize v roce 2008: Zjednodušeně řečeno, začala v USA tím, že dlouhou dobu byly v USA velmi nízké úrokové sazby, takže hypotéku si vzal snad i každý druhý bezdomovec. Když už to bylo na pováženou a realitní trh se značně přehříval, centrální banka zařadila zpátečku a úrokové sazby zase zvýšila. Výsledek? Lidé přes noc přestali být schopni své náhle dražší hypotéky splácet. Banky, kterým klienti nespláceli, se dostali do potíží. A krize odstartovala. Vlastně těžko si představit klasičtější příklad toho, jak centrální banka jako výstavní nemehlo sama vyrobí krizi.
A nyní prosím najděte tři rozdíly proti České republice roku 2017.
Česká centrální banka už se pochopitelně lekla, ne že ne, proto taky už mluví o zvyšování úrokových sazeb. A proto o tom víc mluví, než koná, protože si najednou začala možné důsledky uvědomovat. Navíc v parlamentu je taky nový zákon o ČNB, který by měl centrální bance dát víc nástrojů ke krocení hypotečního trhu. Někteří poslanci jsou však jako obvykle mimo mísu (což je jejich standardní stav), napadlo je, že by zákon mohl zamezit mladým rodinám v získání hypotéky, a chtějí ho zbojkotovat. Nu – to mají pochopitelně pravdu. To je totiž jaksi jeho smyslem. Mladé rodiny mají obvykle nižší příjmy a regulaci jde právě o to zamezit nízkopříjmovým, tedy rizikovým rodinám, aby si brali příliš riskantní úvěry.
Centrální banka se snaží i jinak napravit tu kaši, kterou navařila. Například přišla s nařízením, že banky už nesmí poskytovat tak vysoké (takzvané stoprocentní) hypotéky. Hm, snadná pomoc. Pro klienty banky není nic snazšího, než nařízení obejít tím, že si vezmou o něco nižší hypotéku a k tomu ještě druhý, třeba spotřební úvěr. Neboli rizikové hypotéky začali doplňovat ještě mnohem rizikovějšími spotřebními úvěry! Zas a znovu se regulace obrací proti jejím tvůrcům. Jako ostatně skoro každá regulace.
Nejhorší na tom je, že tohle všechno se dalo dopředu předpokládat, není na tom vůbec nic překvapivého. Ostatně proto jsem se také od počátku proti nulovým úrokovým sazbám a intervencím vymezovala.
Takže si to shrňme.
Na počátku jsme měli riziko jedné deflace, která by nejspíš ekonomice nijak neublížila. Naopak by pokles cen byl pro spotřebitele příjemný.
Pak do toho hrábla centrální banka.
Tudíž na konci máme vyšší inflaci, než by se nám hodilo, slabší korunu, než by odpovídalo stavu ekonomiky, zakonzervovanou starší strukturu ekonomiky, nižší mzdy, než bychom mohli mít, mnohem rizikovější spotřební úvěry místo hypoték, přehřátý realitní trh. A nemůžeme s tím nic moc dělat, protože to, co bychom potřebovali, totiž zvýšení úrokových sazeb, by znamenalo, že lidé by začali mít problémy splácet své úvěry a bankám by se zhoršilo zdraví.
Jediné, co nás na tom může těšit, je, že míra ohrožení české ekonomiky zatím ještě má hodně daleko do stavu, v jakém se nacházela ekonomika americká v roce 2008. To je ovšem si tak jediný podstatný rozdíl; princip je zcela shodný. Tak tomu říkám z lehce zavlhlého chodníku do louže.
Loading…
