Nejenom štvavé kampaně, ale i mnohem větší nebezpečí hrozí od politiků. Snůška nesmyslů a nebezpečných rozhodnutí nebyla zdaleka vyčerpána. Určitě je méně nebezpečná běžná korupce, proti které se neustále bojuje, než rozhodnutí napohled legální s obrovskými dopady na občany. …


Bezvýchodnost starých politických stran

Současné velké politické strany obvykle postrádají komplexní pohled na státní a národní zájem. Nadčasová varianta, tedy zájem o zachování národa a státu do budoucnosti, obvykle není vůbec uváděna, často absentuje. To vše je následkem převažujícího individualistického a kosmopolititního myšlení. Obecně se dá říci, že se v kampaních především používá populismus a ideologie.

Socialisté sázejí na zájmy příjemců podpor a dávek a zájem nízkoplatových skupin. Protože v těchto skupinách převažují obvykle lidé s nižším politickým rozhledem, sází socialisté na hédonismus, tedy na nějaké materiální příjmy, obvykle na přímé přidělování. Ideově socialisté sledují „proletářský internacionalismus“ v našem případě sní o socialistické Evropě, ve které bude kapitál pod dohledem, silně zdaněný, a sociální záležitosti budou společné, tedy shodné platy ve všech zemích, shodné důchody a sociální zabezpečení. K tomu je ovšem zapotřebí, aby byl jednotný evropský superstrát. Jejich nebezpečí je největší právě v tomto globalistickém idealismu, který je navíc vede k myšlence, že zadlužování státu nevadí. Příkladem je Řecko, které se silně zadlužilo a dnes je úplně na dně, přišlo o svoje přístavy, národní památky atd. V posledku to proletariátu neslouží, pouze roste počet proletářů. Musím ovšem říci, že naši sociální demokraté jsou v globalistickém přístupu zdrženliví. Socialisté jsou ideologicky napojeni na neomarxismus, to znamená, že jsou prvořadými apologety multikulturalismu, feminismu, humanrightismu atd. Naše sociální demokracie ovšem ví, že náš lid je konzervativní, proto neomarxistické ideály příliš nehlásá, ale jen upravuje cestičku soukromým organizacím tohoto druhu placeným převážně z EU nebo světovými oligarchy.

Komunisté jsou jakousi odnoží socialistů zaměřenou na svůj elektorát starých komunistů, oddaných minulému režimu a jejich odchovanců. S tím přichází politika, která docela výrazně k dnešku vůbec nepromlouvá a jen omílá jakousi „hlubokou solidaritu“ k lidem na nejnižším sociálním stupni a vůbec kritikou typu: „podívejte, to přece za nás nebylo“. Bohužel se nerozešli s totalitní minulostí a tak jako partneři jsou problematičtí a je těžko s nimi nějak počítat.

Křesťanští demokraté oslovují křesťanské věřící. Křesťanství je ovšem založeno na individuálním přístupu (aby byl člověk spasen) a není tedy politickou ideou. Proto také KDU se víceméně zúčastňuje politiky takovým způsobem, aby prosadila některé jednotlivé ideály, ale komplexní pohled na politiku není v popředí. Tato snaha politiku „ovlivňovat“ nikoliv „dělat“ je vede do vládních koalic celkem s libovolnou stranou.

Liberálové hlásají volný trh, privátní podniky a omezený stát. Jenže nežijeme v devatenáctém století, výrobky se musí kontrolovat – potraviny na zdraví škodlivé látky, průmyslové výrobky, zda jsou bezpečné a mají deklarovanou kvalitu. Životní prostředí určitě vyžaduje další kontroly a opatření. To nemluvím o zdravotnictví. To vše nemůže dělat nikdo jiný než stát. Daně se také musí vybírat, a jak vidíme, jsou s tím velké problémy. Globální volný trh naráží na mnoho problémů, především právě na kvalitu výrobků, na kontroly a na nevymahatelnost práva ve světovém prostoru. Otevřenost v pohybu lidí a peněz je spíše nebezpečná nejenom kvůli migraci, ale i pohybu podvodníků, špinavých peněz, teroristů a nezdaněných zisků utíkajících ze států, kdy byly vytvořeny, do jiných států nebo daňových rájů. Naši liberálové se rozdělují na globalistické (TOP) a národní (ODS, Svobodní); ti druzí mají představu, že otevřený mezinárodní obchod je vhodný, ale politická integrace států je nepotřebná a nebezpečná.

Liberalismus je založen na myšlenkách individuálního prospěchu a sám o sobě nevytváří morální řád, proto je zapotřebí nenechat tržní ekonomiku ovládnout všechny aspekty společnosti, protože některé vyžadují jiné než tržní řízení. Proto byl původně liberalismus doplněn konzervativními (tradičními) pravidly života. Dnešní liberálové místo stabilní vlády na základě konzervativních hodnot rodiny, občanské společnosti, obce, národa a státu, se střídají u vlády se socialisty, kteří zavádí svůj rovnostářský humanismus. Dnešní liberální strany jsou myšlenkově redukované, o konzervatismu mluví, ale konzervativní hodnoty nehájí, stále tvrdí, že všechno vyřeší trh. Národní liberálové sice chtějí nezávislý stát, ale funkční náplň ideálů tohoto státu nemají.

Globalistická likvidace států se ze zahraničí stále více prosazuje vládou 1/ plutokraticko-anarchistické nadnárodní kasty, 2/ zkorumpované politicko-mediální byrokracie a 3/ neomarxistické intelektuálské čeládky (viz 1). Druhá skupina je silně spojena s institucemi EU. Třetí skupina (do které patří určitě i tzv. Pražská kavárna) tvoří jakousi globalistickou garnituru „odloučenou“ od národního kolektivu, nebojící se zrazovat národní zájmy a likvidovat stát, který dnes tvoří poslední oporu sounáležitosti a demokratického rozhodování stojící proti nadvládě prvních dvou mocenských skupin. To je velmi dobře vidět na tzv. sluníčkářích a dalších obhájcích migrantů. Tato třetí skupina není spojena se sociální demokracií, ale má silnou podporu globalistických liberálů, kteří v ní vidí svoje voliče. Ruská hrozba, ve skutečnosti poměrně směšná, má přesvědčit o nutnosti rychlé evropské integrace, ačkoliv s tím vůbec nesouvisí, dokud tu máme NATO.

Personální diskreditace

Staré politické strany střídající se v minulých obdobích ve vládě, jsou vinny nejen klientelismem, korupcí a neschopností, ale hlavně nehájením zájmů českého lidu, vyprodáváním zájmů národa a státu. Neuvěřitelný solární tunel je mnohem větší zlo než nějaká korupce v řádu milionů Kč. Lidé, kteří mají na tom vinu ať už přímo nebo nepřímo, by už neměli být nikdy v politice a měli být voláni k zodpovědnosti, jejich strany by se už nikde neměly objevovat, a přesto je stále vidíme. Lidé také vnímají církevní restituce jako tunel (já to tak nevidím). Předražený nákup Pandurů a podobné kauzy se dají počítat na stovky. O čem to svědčí? O naprosté neschopnosti a prodejnosti. Není proto s podivem, že lidé volí nové subjekty, třeba ANO, které nejsou zatíženy touto temnou minulostí a slibují, že se budou chovat jako hospodáři.