Vůdčí evropský psycholog francouzského prezidenta Emmanuela Macrona diagnostikoval jako „nebezpečného psychopata“. Dr. Adrinao Segatori, velice proslulý italský psychiatr a psychoterapeut, který provedl analýzu Emmanuela Macrona, která je jak fascinující, tak neuvěřitelná, a pro Francii ve svých důsledcích děsivá, a hrůzyplná je i pro Macrona samotného, pokud ztratí sebeovládání.


Dr. Segatori svou diagnózu vysvětluje :

Ta analýza, kterou jsem provedl, vychází jak z obrázků, které mám ve svém vlastnictví, tak stejně i z biografie tohoto kandidáta, která o něm vypovídá. Mladý Emmanuel Macron prožil ve věku 15 let těžkou sexuální agresi své učitelky, Brigitte, které bylo v té době 39.

Místo, abych na to nahlížel růžovým viděním jako na „velkou lásku“, kterou bychom mohli groteskně označit za reparativní manželství (podle reparace za znásilnění), na tuto skutečnost spíše nahlížím tak, že vývoj Emmanuela Macrona byl předčasně zablokován v jeho adolescenci, protože k tomuto svedení došlo jak psychicky, tak fyzicky.

To, k čemu došlo, bylo, že jak tabu, tak hranice přípustného byly překročeny, ty hranice, které to tabu stanovuje. Takže tím prvním přestoupením vzniklo přesvědčení, že vše se smí.

Přirozeně, že pocit všemocnosti byl zakořeněn i u všemocné blahobytné měšťanské smetánky Amiens na severu Francie, v níž k něčemu takovému mohlo snadno dojít. Kdyby k takovému sbalení došlo někde v proletářském sociálním prostředí, kterého se Emmanuel Macron opovržlivě štítí, tak by to Emmanuelu Macronovi zničilo život a byl by na něj uvalen dozor sociálních služeb, a Brigitte Macron by za to šla do vězení.


Taková je smutná pravda. Jsme konfrontováni s problémem pedofilie. Jakmile jsou hranice tabu překročeny, tak je tím představa všemocnosti, jíž mají sklon podlehnout všechny děti, silně vyburcována. Dokud se nestřetl s pořádnou srážkou s realitou a neposílil své intelektuální nadání, tak vždy zkoušel své osobní hranice.

Paradoxem je, že sice vypadá normální, ale máme tu případ těžkotonážního narcisismu.

Macron v sobě pěstoval už od svého mládí ambice, které jsou daleko za hranicemi normálu. Potřebuje pozornost a obdiv ostatních, aby nějak kompenzoval svůj komplex méněcennosti.

Tři rysy, které definují tuto psychopatickou osobnost

Takže jsme konfrontováni se třemi paradigmaty, která definující určitý typ osobnosti: 1) představa, že neexistují žádné hranice, 2) pocit všemocnosti už od dětství, ale ještě více v dospělosti, 3) narcisismus takového typu, který lze přesně charakterizovat jako zlomyslný.

To nám poskytuje strukturu psychopatického chování, s nímž jsme konfrontováni u jedince zvaného – Emmanuel Macron – jehož psychické ztvárnění lze perfektně definovat jako psychopatické. Slovo „psychopat“ není žádná nadávka. Velká americká psychoanalytička Nancy MacWilliams doslova vysvětlila, že zrovna psychopat může v americké vládě dosáhnout nejvyšších postavení.


Psychopat samozřejmě může být i deviant, když je ale z kulturního a sociálního hlediska dobře organizován, tak může zrovna tak vyšplhat mezi nejvyšší vládnoucí třídu v politice nebo ve financích – což je zrovna případ, který studujeme.

Psychopatickou osobnost lze charakterizovat podle nekonečného spektra referenčních bodů, např.: fascinací povrchním vzhledem, schopností přitahovat, neschopností vyrovnat se s konfrontací. A to vidíme i v Macronových návalech hysterie, když obdiv k němu vadne, což jen podtrhuje slabost jeho vlastní identity.

Tuto hysterii charakterizuje i jeho zájem o teatrálnost, u kterého nemůžeme pochybit, když připomeneme tu divnou zvláštnost jeho osobní historie aféry s jeho učitelkou, která shodou okolností zrovna učila drama.

Psychopat nestojí za důvěru, ale jeho úspěch může přijít prostřednictvím fascinace, kterou se snaží uplatňovat k přesvědčení těch, s nimiž je ve styku. On nemá žádnou lítost. Když mluví o chudých nebo uráží dělníky ze severní Francie, kdy je shazuje na pouhé kuřáky a alkoholiky, když shazuje ženy jako něco ignorantského, tak si musíme připomenout myšlenky perfektně vysvětlené Jacquesem Lacanem.

Je sice pravdou, že on takové věci neříká otevřeně, ale jeho podvědomí mluví za něj. V co věří, to tím říká, a nemůže si pomoci, aby to ze sebe nevyjádřil. Macron se pak hájí překrucováním významů svých prohlášení – ale nikdy necítí lítost – neboť nikdy necítí vinu.


Tak jaký je s ním z hlediska psychiatrie problém? Jaké spočívá nebezpečí v osobnosti, jakou je tato?

Opakuji, že o tom nelze pochybovat: Emmanuel Macron je jako všichni psychopaté vysoce nebezpečný.

Jistý americký intelektuál, který se specializuje na řekněme „dobře zvladatelné úlety“ slavných lidí, doslova řekl: „Sériový vrah zničí celé rodiny, zatímco psychopaté na politických a ekonomických summitech ničí společnosti.“

Tak jakým způsobem je nebezpečný právě Macron?

  • 1) Macron má o sobě jako všichni psychopaté hodně vysoké mínění
  • 2) Macron nemá rád Francii a za lid Francie bojovat nebude
  • 3) Macron je nesmírný fanda sám sebe a bojuje, jen aby udržel svou křehkou identitu.

Ta konfliktní situace s Marine Le Pen pro něj není jen politickým konfliktem. Nemůže se vyrovnat s tím, že jeho odpůrcem je žena – Marine – a to jako symbol Francie. On potřebuje pečovatelskou matku. Jakýkoliv jiný vztah se ženou je pro něj těžké podstoupit.

Ale tahle křehkost je velice nebezpečná, protože jako u všech psychopatů, kteří pracují jen pro sebe a kteří ostatní považují za pouhé nástroje své vlastní grandióznosti, se tím jen zdůrazňuje míra nebezpečí, v jakém se země jako Francie ocitá, když se dostane do rukou kandidáta takovéhoto typu.