Když jedu se synkem na kole po parku a neobtěžuju se dát mu na hlavu helmu, cítím, jak se na mě ti zodpovědnější rodiče dívají úkosem. Pryč jsou časy mého dětství, kdy něco jako cyklistická helma pro dítě neexistovalo. A kdybych ji býval měl, daleko bych s ní nedojel, protože by se mi kluci vysmáli. Dnešní doba má holt ráda ochranu a všelijaká bezpečnostní udělátka. Tahle bezpečností mánie má ale jednu výjimku. Můj bankovní účet žádnou helmu nemá, píše novinář Jan Müller na svém blogu Book of Change na webu euro.cz, jehož část AC24.cz pod dohodě s autorem přetiskuje.


Tak jistě, jsem pojištěný proti ztrátě kreditky i proti hacknutí účtu. Ale nikdo mě nepojistí proti něčemu mnohem horšímu: Co když se jednoho dne k bankovnímu účtu nedostanu?

Jsem paranoik? Doufám, že ano, ale obávám se, že ne. Epidemie bezstarostných reklam na to, jak mi banka věří, že je to můj nejlepší parťák, co mě nenechá ve štychu, že mi ochotně půjčí na dovolenou, na můj podnikatelský sen… tahle epidemie je nakažlivá. Možná si ale ještě vzpomenete na ten dávný rok 2008. Tehdy globální bankovní systém zmrznul. Bylo to jako klinická smrt. Veřejnost o panice na Wall Street věděla, ale málokdo si dovedl představit, jak špatné to je.

„Cítili jste ten strach a paniku. Protože nikdo na světě, kdo řídil nějakou firmu, nemohl vědět, zda právě neztrácí schopnost fungovat,“ řekl o krizi v roce 2008 někdejší americký ministr financí Timothy Geithner. Washingtonskému zpravodaji britského Daily Telegraphu Francisu Harrisovi se svěřil, že na vrcholu krize to byla otázka hodin, kdy by bankomaty v USA přestaly vydávat peníze. Což by znamenalo globální finanční blackout.

V září 2008 bylo úředníkovi amerického ministerstva financí Neelu Kashkarimu teprve 35 let a jeho jméno mimo úřad nikdo neznal. Nicméně měl v tu chvíli nejdůležitější job na světě. Dostal totiž za úkol vést záchranný program, kdy americký stát napumpoval během pár dní do amerických bank 700 miliard dolarů (program TARP). Na konci srpna 2008 totiž vyšlo najevo, že prasklá bublina amerického realitního trhu způsobila krizi likvidity a z bank zmizelo několik set miliard dolarů.

„Pokud bychom to neudělali, bankomaty by přestaly fungovat,“ řekl Kashkari při slyšení před Kongresem v roce 2009. Tehdy ho kongresmeni grilovali nepříjemnými otázkami, protože měli dojem, že pomoc bankám byla až příliš štědrá. Kashkari byl evidentně rozladěný z toho, že politici nechápou, jak blízko byly v srpnu 2008 americké banky od zástavy srdce. A s nimi samozřejmě celá globální ekonomika.

Jane Yellenová, dnešní šéfka Fed, na ono horké léto vzpomínala: „Když jeden z pilířů Wall Street, firma Lehman Brothers, zkolabovala, celý systém za zhroutil. Finanční trh, na kterém si banky a firmy půjčují na svůj každodenní chod, zmrzl. Hodnota investic v držení finančních institucí padala, jak se všichni snažili prodat cokoliv šlo, aby získali hotovost. I ty nejsolidnější firmy se bály o svou existenci.“

Naprostá většina populace u nás i jinde si tehdy nebyla a dodnes není vědoma, jak blízko jsme byli konce jedné éry kapitalismu. A možná i luxusu demokracie. Ale ti, kdo něco věděli, byli strachy bez sebe. Šéf senátního výboru Richard Burr měl potřebu se svěřit tisku, že v dnech krize volal své manželce, aby vybrala z bankomatu všechny peníze, které jí denní limit umožní a udělala to samé i další dny. Huffington Post to komentoval, že Richard Burr je fakt skvělý reprezentant svých voličů. Veřejně o hrozbě kolapsu bank nic neřekl, ale sám si snažil zachránit holý zadek.