Intervenční režim České národní banky (ČNB) je odpískaný. Jeho důsledky tu s námi ale budou ještě dlouho. Umělé oslabování kurzu koruny trvalo přibližně tři a půl roku. Když na tak dlouhou dobu přijde ekonomika o pohyblivý kurz – jeden z nejvýraznějších atributů samostatné ekonomiky – musí se to na její struktuře projevit.


Doslovně chápáno sice česká ekonomika o volně plovoucí kurz nepřišla, protože koruna „jen“ nesměla posílit pod 27 korun za euro, v realitě ale jako by se stalo. Tlak na posilování koruny byl totiž tak výrazný, že téměř po celou dobu se kurz choval, jako kdyby byl fixní: Prakticky se nevzdálil od tohoto jediného kurzu 27,00 CZK/EUR.

Vlastně jsme si tedy v praxi nečekaně vyzkoušeli, jaké by to bylo mít euro. Byla to zkušenost sice zajímavá, ale pro naši ekonomiku nijak zvlášť přínosná. S intervencemi ČNB mám problém od samého jejich začátku. Podle mého soudu totiž měly šest hlavních vad na kráse.

Zaprvé byly veřejnosti naprosto nesrozumitelně vysvětleny. Jejich smyslem bylo zabránit deflaci, které se centrální banka (podle mého soudu zbytečně) bála, vyprovokovat vyšší inflaci a s ní i vyšší hospodářský růst. Jenomže veřejnost tak docela pohnutky ČNB nepochopila. A tak na počátku vyvolaly vlnu nevole. Logicky. Média totiž „intervenční režim“ ihned překřtila na „zdražování“. Jenomže jak statistiky v dalších měsících ukázaly, v realitě se inflace na kýženou úroveň nezvýšila, takže ke zdražování nedošlo. Ovšem označování intervencí za „zdražování“ k jejich popularitě rozhodně nepřispělo. Koneckonců těžko po někom chtít, aby byl rád za vyšší inflaci…

Jenomže taková negativní nálada není nikdy pro ekonomiku dobrá.

Zadruhé začátek intervencí byl nesmyslně načasovaný. V době, kdy byly zavedeny, již ekonomika prokazatelně byla za nejhlubším bodem recese. Tedy již byla ve vzestupné fázi. Neboli intervence přišly s křížkem po funuse. Podnikům se dostalo podpory, když už docházelo k růstu spontánně.

Zatřetí příliš dlouhé trvání intervencí nejspíš celkem podstatně mohlo změnit směřování české ekonomiky: Je ošemetné soudit, co by bylo, kdyby intervencí nebylo, ale zde můžeme odhadovat s poměrně vysokou jistotou. Jde o to, že různé země založily model své konkurenceschopnosti na různých faktorech. Například země jako Švýcarsko či Německo produkují zboží, které není levné, zato je považováno za kvalitní až luxusní. Tyto země přes vyšší cenu svých produktů nemají problém s prodejem na zahraničních trzích. A při výrobě používají vysoký podíl technologie, mají vysokou přidanou hodnotu. Naproti tomu země jako Čína spoléhají hlavně na méně kvalitní a levné výrobky s vysokým podílem manuální práce. Konkurují tedy cenou. Tento druhý model bude s příchodem 4. průmyslové revoluce stále méně životaschopný. Bohužel ČR vsadila spíš na tento druhý model a intervence k tomu značně přispěly. V podstatě vmanévrovaly podniky do situace, kdy byly nucené snažit se konkurovat tlakem na nízké mzdy a obecně na nízké náklady. S intervencemi jsme se tak stále víc stávali levnou montovnou, která technologicky zaostává a trpí extrémně nízkými platy. Zatímco nízké ceny našich vývozů skončí okamžitě, jakmile koruna posílí, technologie stejně okamžitě nedoženeme, když jsme si tak dlouho nechávali ujet vlak. A právě v tomto třetím bodě se můžeme poučit, co by nám euro přineslo, kdybychom jej přijali: Ostatně platové zaostávání je exaktně měřitelné.




Loading...