Pravá tvář EU je v současnosti k vidění v Řecku, nikoliv v Německu nebo Holandsku nebo ve Francii. Brusel musí nejdříve napravit, co co nefunguje v Aténách a Egeidě, a tam to jde hodně z kopce, teprve pak může vykročit k nějaké budoucnosti, tedy pokud vůbec nějakou budoucnost má. Dá to těžkou práci i v Itálii, kterou se usilovně snaží ignorovat.  Nemůžete říci: ‚V Německu je to fajn,‘ nebo, ‚Finsko se zotavuje,‘ a nechat to tak. Ne, když jste součástí politické a do velké míry i ekonomické Unie, natožpak když kážete upevnění a prohloubení takovéto Unie.


Ne, když některé části Unie, nejenže si vedou daleko hůře než jiné, ale jsou důkladně drancované. A pak zase, drancuje je právě ta Unie sama, takže Brusel a  

Berlín, Haag a Paříž nemohou moc dobře fingovat překvapení nebo popírat odpovědnost. 

Samozřejmě, že Evropský kontinent potřebuje nějaký ‚orgán‘, nějakou formu organizace, a tu potřebuje zoufale, která jejím národům umožní spolupráci 1000 různými způsoby a v 1000 oblastech, tou ale EU není. EU to je jed. To takříkajíc vrhá jeden národ proti druhému. Proto je pro tyto národy tak kriticky důležité tuto unii opustit a demontovat její celý provoz, než k něčemu takovému dojde, protože nezůstává žádný prostor pro příležitosti něco takového dělat, dokud to v područí drží takovýto jed. Británie by se měla považovat za šťastnou, že se z ní dostala, dokud to ještě jde. 

EU nemá ve svém současném uspořádání žádnou budoucnost. A co je důležitější, neexistuje žádný mechanismus, který by byl k dispozici pro změnu tohoto uspořádání. Něco takového se mělo vymezit, když se Unie zakládala nebo v některé z jejích dalších smluv. K tomu ale nikdy nedošlo, a to není náhoda, neboť to vždy bylo o moci. Je tudíž těžké, pokud ne rovnou nemožné, najít způsob, jak by šlo EU upravit takovým způsobem, že by měla šanci na přežití. 

Změna nebo ohnutí pár pravidel s tím nic nenadělá. Je to samotná bruselská struktura, která je z podstaty vadná, a ty strany, které mají v rámci této struktury moc, jsou ty samé, které se budou muset změnit (proti svým vlastním zájmům). Neexistuje žádné rozhodnutí týkající se např. důležitých částí ekonomických politik EU, které by mohlo být přijato proti přání Berlína. A Berlín žádá to, co je dobré pro Německo, i kdyby to bylo zlé pro jiné členské státy. 

Aby němečtí zástupci zachránili EU, museli by hlasovat proti svým vlastním národním zájmům. Oni však byli zvoleni konkrétně, aby chránili tyto zájmy. Není lepšího způsobu, jak ilustrovat tu osudovou závadnost konstrukce EU. Politici jsou voleni, aby chránili zájmy svých členských států, a žádný stát nemůže případně nic prosadit, kromě Německa, protože je největší. Můžete na to pověsit, jakou chcete visačku, ale demokracie to není. 

Německo a Holandsko si podle posledních ekonomických dat vedou ohromně. Ale jaký je u toho důvod k jásotu, když mj. Řecko a Itálie si vůbec dobře nevedou? Proč je v tom takový rozdíl? Není to proto, že by utratili svoje peníze za „Schnaps und Frauen,“ jak poeticky poukazuje prezident Eurogrupy a holandský ministr financí Dijsselbloem. 

A stejně je na tom Angela Merkel de facto hlava EU. A to je velice prostý fakt, na němž lze snadno také vysvětlit, že je v tom konflikt zájmů. Je jasné, že už to, že Merkelová může dávat v EU všechny důležité povely, by mělo vysílat všechny rudé, blikající, oslepující a ohlušující poplašné signály. Německo by mělo ustoupit zpět někam asi tak do roku 1960, nebo alespoň 1999, ale ze zjevných důvodů to neudělalo a prošlo mu to. Je to o moci a nikdy to nebylo o Unii jiné než ke zvyšování moci. 

Evropští politici nezvládli ‚posuv‘ od národa k Unii. Jakmile narazili na rozhodnutí, které by mohlo poškodit jejich národní zájmy, ale přinést prospěch EU jako celku, tak museli v zásadě couvnout zpět ke svým vlastním konkrétním národním prioritám. I když jsou to ti, co si nejhlasitěji stěžují na narůstající nacionalismus a protekcionismus. 

A je to určitým způsobem správné nebo ospravedlnitelné. Němečtí, francouzští, holandští politici přeci nezodpovídají za slovenské nebo slovinské zájmy. Je to zvláště hezké, když je to náhodou ve shodě s tím, co Berlín nebo Paříž chce, ale priorita v jakémkoliv smyslu tohoto slova to není. Je to pochopitelné, ale pro myšlenku Unie smrtonosné.